Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

10 let ekonomické transformace

0

Jen málokdo by v roce 1989 očekával, že za 10 let nebude muset stát dlouhé fronty na banány a jiné cizokrajné ovoce, nebude pokoutně shánět valuty nebo tuzexové bony, aby si mohl v Tuzexu koupit barevný televizor z dovozu nebo skládací bicykl domácí provenience, potupně žádat o devizový příslib a doporučení zaměstnavatele či domovníka k  cestě do kapitalistické ciziny. V té době u nás jezdily převážně osobní vozy značky Škoda, jejichž průměrné stáří přesahovalo 10 let, kupovali jsme benzín od jednoho státního podniku Benzina a čekali mnoho let na připojení telefonní přípojky (v Novém Jičíně například 17 let) či na přidělení státního bytu. K tomu poslednímu však bylo nezbytné vstoupit do svazku manželského výhradně na národním výboře a přivést na svět nejméně 2 děti, aby se rodina žadatele stala sociálním případem a dostala se alespoň do nekonečného pořadníku čekajících.

V těchto a mnoha dalších aspektech se náš život zásadně změnil. Přišli jsme o pochybné „virtuální jistoty“ rozvinutého reálného socialismu, které těžkopádný hospodářský systém poskytoval s rostoucími potížemi. Ty se projevovaly prodlužováním permanentních front čekajících, nedostatku téměř všeho (včetně léků), snižování kvality poskytovaných služeb, zhoršováním životního prostředí a v konečném důsledku zkracováním průměrné délky života naší populace. Z těchto faktů je jasné, že celý společenský systém nevyhnutelně směřoval k hospodářskému kolapsu. O správnosti takového úsudku se už několik let můžeme přesvědčit v posledních baštách reálného socialismu, na Kubě a v severní Koreji.

Ke změně těchto trendů zásadním způsobem přispěla razantní ekonomická reforma zahájená v roce 1991. Vedla k přeměně „virtuálních jistot“ na reálné nejistoty, které jsou vlastní vývoji demokratického společenského systému. Zásadními znaky transformace ekonomiky v 1. polovině 90. let byly:

  1. cenová liberalizace
  2. liberalizace zahraničního obchodu
  3. vnitřní směnitelnost domácí měny
  4. privatizace

Tato systémová opatření byla prováděna v podmínkách fiskální restrikce a opatrné monetární politiky centrální banky. Politika vlády v 1. polovině 90. let vedla k rychlému odstátňování ekonomiky, čímž se logicky redukovala úloha státu v hospodářském životě společnosti. Uvedený projekt ekonomické transformace měl v té době podporu podstatné většiny odborné ekonomické obce a byl konzultován s experty renomovaných zahraničních institucí, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, OECD, WTO a dalšími, kteří s ním vesměs souhlasili.

Silné podpoře se těšila i kupónová privatizace, jejíž první vlna byla nejen u nás doma, ale i v zahraničí obdivována pro svou rychlost a téměř dokonalé administrativní zvládnutí bez větších korupčních afér. Ekonomové se proto pyšnili otcovstvím k této tehdy populární myšlence a vedle jmen Klaus, Tříska se velmi frekventovaně objevovalo jméno Švejnar. O občanské podpoře kupónové privatizace svědčí výsledek voleb v České republice v roce 1992, v nichž výrazně uspěla Klausova ODS.

První transformační pětiletku (1991 – 1995) lze hodnotit pozitivně, protože se podařilo úspěšně provést manévr přeměny centrálně byrokraticky řízené ekonomiky na ekonomiku s tržními rysy bez výrazných sociálních otřesů. Po rozpadu RVHP se podařilo změnit orientaci našeho zahraničního obchodu ve prospěch obchodní výměny se zeměmi s vyspělými tržními ekonomikami. Hodnota našeho vývozu do zemí EU od roku 1990 do roku 1995 vzrostla více než čtyřikrát. Míra nezaměstnanosti v roce 1995 činila 3,4%, míra inflace 9,1%, přičemž postupně klesala, hrubý domácí produkt pokračoval v růstu v tomto roce a rekordně se zvýšil o 6,4% oproti předchozímu roku a dosáhl už 95% úrovně HDP roku 1990. Významná světová ratingová společnost Standard & Poor´s přidělila České republice jako první zemi s tranzitivní ekonomikou investorské hodnocení A. Následně jsme se jako první exkomunistická země stali plnoprávným členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Rok 1996 byl volebním rokem do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Touha po znovuzvolení vedla Klausovu vládu k povolení opratí fiskální disciplíny a zmírnění tempa hospodářské transformace. Od počátku roku 1996 byly významně valorizovány starobní důchody a zvýšily se další rozpočtové výdaje tak, že na konci srpna bylo jasné, že rozpočet skončí schodkem, proto vláda snížila rozpočtové příjmy i výdaje.

Zpomalení transformace vedlo ke vzniku skrytých deficitů veřejných rozpočtů, které v roce 1998 dosáhly výše 270 mld. korun. Hlavní příčiny tohoto stavu jsou:

1.  Odložená privatizace bank

Někteří ekonomové už na počátku 90. let vyjadřovali námitky proti záměru vlády umožnit účast státem vlastněným institucím v privatizačním procesu. Největší obavy v nich vzbuzovala státem vlastněná velká bankovní čtyřka (KB, ČS, ČSOB a IPB) a jejími dceřinými společnostmi spravované investiční a později podílové fondy. Došlo tak k perverzní privatizaci, s jejímiž důsledky (vysoký podíl klasifikovaných úvěrů a nízká úroveň manažerského řízení vyplývající z nestandardní corporate governance) se potýkáme dodnes. Situaci bylo možno elegantně řešit na konci roku 1995 či počátkem roku 1996 prodejem bank kvalitním zahraničním zájemcům. V té době by příjem FNM z jejich prodeje byl maximálně možný vzhledem k vysokým cenám akcií a pozitivním očekáváním budoucího hospodářského vývoje v České republice.

2.  Špatná komunikace mezi ČNB a vládou

Zvolnění transformačního tempa doprovázené prohlubující se zahraniční obchodní nerovnováhou a prvními signály budoucích deficitů veřejných rozpočtů vedly ČNB k přitvrzení monetární politiky. Centrální banka v krátkém období (3 měsíců) zpomalila tempo růstu peněžní zásoby M2 o polovinu, zvýšila diskontní sazbu o 1%, lombardní sazbu o 1,5% a povinné minimální rezervy o 3%. Tím začala odčerpávat z ekonomiky finanční prostředky. Přibližně po 9 měsících (v 2. kvartálu roku 1997) došlo k výraznému růstu úrokových sazeb (v průměru meziročně až o 6,3% na trhu týdenních mezibankovních depozit), který způsobil problémy podnikové sféře, která nebyla schopna splácet své úvěry. V tomto období se „měkké úvěry“ začaly přeměňovat na špatné, tj. nedobytné úvěry. Podniky nebyly schopny vytvářet tak vysoké příjmy, které by jim umožnily splácet minulé závazky. Situaci bankovního sektoru navíc komplikovala reálná nemožnost vymoci jakoukoli pohledávku. Z těchto důvodů postupně narůstalo množství klasifikovaných úvěrů, jejichž výše je v našem bankovním sektoru odhadována na 31,5% všech poskytovaných úvěrů. Oproti tomu v Maďarsku s kompletně privatizovaným bankovním sektorem činí pouze 5,9%. Příčinou špatného stavu našeho bankovnictví není kupónová privatizace sama o sobě, nýbrž povolení účasti státních bank v privatizačním procesu, aniž by se následně staly předmětem privatizace, neschopnost státních úředníků efektivně kontrolovat managementy bank a souběh důsledků restriktivních opatření ČNB, jejichž likvidační charakter dopadl nejprve na podniky a jejich prostřednictvím na jejich úvěrové instituce – banky. Nemůže obstát  argumentace ČNB, že svými zásahy suplovala vládní selhání v prosazování transformačního procesu a zásadních strukturálních změn v našem hospodářství. Výrazně podstřelená míra inflace v loňském a letošním roce dokazují, že monetární restrikce ČNB od roku 1996 byla neadekvátní a trvala neúměrně dlouhou dobu.

Zásadním problémem makroekonomické politiky se jevila nízká úroveň komunikace mezi ČNB a vládou vedoucí do přílišné politizace jejich vztahů a ústící do jmenování guvernéra ČNB předsedou vlády po dvou pokusech stabilizovat ekonomiku pomocí tzv. Klausových balíčků v roce 1997.

3.  Nedokončená privatizace nebankovního sektoru

Částečná privatizace (nadále existující akciové společnosti s významným podílem státu či s tuhou regulací, což je téměř totéž) diskreditovaly proces privatizace (příklad Telecom, ČEZ, uhelné těžební společnosti, energetické regionální distribuční společnosti atd.). V našich podmínkách, tj. v podmínkách nízké úrovně vynutitelnosti zákona a morální nedostatečnosti ve vztahu k vlastnictví, se smíšené vlastnictví ukázalo být rizikovým faktorem, diskreditujícím ideu a prospěšnost soukromého vlastnictví. Důkazem pravdivosti výše zmíněného je nízká úroveň corporate governance , tj. podnikové správy či dělby moci uvnitř akciové společnosti. Částečně privatizované akciové společnosti se často stávaly a stávají objektem tunelování, a to nejen ze strany managementu, ale i státu. Případy vynucených dodávek energie krachujícím státním podnikům (např. Vítkovice a.s.) zatím prosperujícími distribučními společnostmi, rovněž kontrolovanými státem (např. Severomoravská energetika, a.s. či Severomoravské plynárny, a.s.) jsou všeobecně známé. Takovéto podniky se navíc často stávají objektem politického vydírání a podivného zápolení politických stran o místa v jejich představenstvech a dozorčích radách.

4.  Nezahájená cenová liberalizace

Razantní cenová liberalizace z počátku 90. let se nedočkala svého logického pokračování v cenách telekomunikačních služeb, elektrické energie, plynu a tepla, jízdného na železnicích a v městské hromadné dopravě, nájemného, atd. V těchto oblastech nebylo za uplynulých 10 let dosaženo ani cenového narovnání (tj. odstranění křížových nebo rozpočtových dotací). Tato odvětví jen málo přispěla k růstu spokojenosti zákazníků, ať už se jedná o kvalitu služeb či cenovou výši. Jejich klienty jsou nejen domácnosti, ale i podnikatelské subjekty, které díky relativně vysokým cenám služeb těchto odvětví a jejich nízké úrovni nejsou schopny držet krok se zahraničními konkurenty. Systémově konzistentní reformní kroky nebyly učiněny ani ve sféře veřejných služeb (školství, zdravotnictví, sociální péče), která zůstala nadále doménou státu či různých forem nekalé konkurence, kde se nesoutěží v kvalitě poskytovaných služeb či výši jejich cen, nýbrž o výši rozpočtových příspěvků či výši povinného pojištění. Důvodem byl pomalý, postupný a kompromisnický proces deregulace s asymetrickými dopady na jednotlivá odvětví (resorty), a tím i zájmové skupiny. Naopak rychlá a zásadní strukturální reforma by dopadla na zájmové skupiny symetricky. Ty by ji pak lépe akceptovaly, poněvadž ztrátu vlastních výhod by kompenzovaly  výhodami, které obvykle přináší konkurence (růst kvality služeb a pokles ceny).

5.  Selhání státu

Nemravné a bezohledné jednání a chování bývá u nás často přičítáno trhu. Zcela neprávem. Trh nelže, nekrade, ani tyto činnosti speciálně neumožňuje (vzpomeňme si, jak se kradlo za reálného socialismu, např. formou laxního přístupu k práci), nedokáže jim však ani zabránit. Od toho je stát, aby prosazoval a vynucoval etická pravidla podnikání a chování. Předpoklad, že pravidla a zákony vzniknou spontánně s logickým zpožděním jako důsledek rozvíjejících se tržních procesů je hlubokým omylem a nepochopením podstaty liberalismu.

Velký rakouský ekonom Ludwig von Mises objasnil, že pravidla vznikají zdola, ale jsou zaváděny na základě účelové úvahy. Tato pravidla musí respektovat vlastnické vztahy a z nich odvozené chování ekonomických subjektů. Pokud však vlastnické vztahy nejsou jasně vymezeny a důsledně respektovány (náš případ) a neprosazují se zavedené vzory chování a jednání, musí někdo ovlivnit spontánně se vyvíjející systém k určitému záměru a cíli. Tím někým je stát s nezastupitelnou úlohou při prosazování a vynucování pravidel, zákonů a tvorbě institucí. V této roli zatím stát selhal.

V druhém pětiletí (1996 – 2000) ztratila česká ekonomická transformace svou dynamiku. Ztráta dynamiky umožnila oponentům rekrutujících se z různých zájmových skupin dále účinně zpochybňovat původní transformační strategii, relativizovat ji, a dále zpomalovat. Přitom rychlost a důslednost jsou zásadními podmínkami úspěchu. Jak pravil významný novozélandský reformátor Roger Douglas: „Střelba oponentů je podstatně méně přesná, jestliže se musí trefit do rychle se pohybujícího cíle“.

Proto nám na přelomu tisíciletí nezbývá nic jiného než navázat na dynamiku transformace z období první tržní pětiletky, poučit se ze zkušeností druhé oportunní pětiletky, abychom byli úspěšní v nadcházející třetí přibližovací pětiletce do jednotného evropského trhu.

Zdá se, že současná realita převyšuje naše očekávání před 10 lety, ale bohužel zaostává za našimi očekáváními před pěti lety.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.