Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Aleš Ztracený: Je zelená dobrá?

0

Módou doby je bezpochyby zelená, a to v mnoha podobách. Kdybych parafrázoval jeden z největších hitů kapely Žlutý pes, pak bych musel mírně modifikovat refrén jejich písně, kde se zpívá, že „modrá je dobrá“ na „zelená je dobrá“. Skutečně, pokud se člověk trochu hlouběji podívá na nejvýznamnější úkoly, které si Evropská unie do budoucna vytyčila a které považuje za největší výzvy pro nadcházející dekády, zjistí, že mezi nimi mají výsostné postavení pojmy jako dosažení udržitelného rozvoje a zeleného růstu. Oba tyto termíny jsou obsahově velice široké, ale současně značně neurčité.

Udržitelný rozvoj je podle definice takový rozvoj, který umožní naplnit potřeby generací současných, a přitom neohrozí potřeby generací budoucích. Tolik všechno, čeho se můžeme chytit. Problémem je však jednoduše to, že způsoby a nástroje, které by nás měly k takto udržitelnému rozvoji dovést, jsou různými skupinami vnímány diametrálně odlišně. Vlastně se jedná jen o to, že nechceme, aby platilo přísloví „po nás potopa“.

Jak k nápadu udržitelného rozvoje vlastně došlo? Za autora a průkopníka tohoto konceptu je považována organizace nazvaná Římský klub, která v 70. letech minulého století přinesla zprávu Meze růstu, kde byla prezentována katastrofická vize dalšího vývoje na naší planetě, pokud se něco nezmění. Faktem je, že Zpráva v podstatě splnila svůj účel a způsobila, že se otázkou životního prostředí a jeho kvality začali zabývat mnozí další. Přibližně od té doby je tak na kvalitu životního prostředí kladen mnohem větší důraz. Objevilo se mnoho forem ochrany přírody kolem nás, které využívaly mix regulatorních, ekonomicko-stimulačních i dobrovolných nástrojů a přístupů.

V současné době je hlavním zaklínadlem a motorem dalších snah o údajně nezbytné změny v globálním úsilí o redefinování našeho přístupu k téměř všem aspektům života „nebezpečí spojené s oxidem uhličitým“. Tato látka byla veřejně odsouzena jako hlavní viník tzv. globálního oteplování. Dalším globálním mezníkem má být dosažení nízkouhlíkové ekonomiky a společnosti jako celku. Na mezinárodní úrovni je tak jako výsledek tohoto myšlenkového směru stanoveno mnoho závazných i indikativních cílů, podepsáno množství úmluv a organizovány jsou četné konference a diskusní akce.

Nechci zde obšírně řešit, zda má oxid uhličitý opravdu tak fatální vliv na zhoršení situace okolo tzv. globálního oteplování. Jediné, na co chci poukázat a co mě znepokojuje a zaráží zároveň, je fakt, že mnoho expertů (především chemiků) zdůrazňuje skutečnost, že mechanismus, kterým prý CO2 přispívá k intenzifikaci tzv. globálního oteplování, funguje naprosto odlišně od toho, co je veřejně prezentováno jako prostý lineární vztah mezi množstvím emisí CO2, zesilováním nepropustné vrstvy tohoto plynu v atmosféře a jako následek pak oteplováním planety. Pokud tedy mají pravdu tyto pochybovačné hlasy, které tvrdí, že dodatečné množství CO2 má pouze marginální nebo spíš téměř nezaznamenatelný příspěvek k nějakému oteplování planety, pak je celé toto protiuhlíkové hnutí zbytečné a jediným jeho efektem je a bude značné omezení potenciálu lidstva a ve svém rozsahu neuvěřitelně neúčelné a neproduktivní plýtvání zdroji.

Představme si analogickou situaci (která je velmi absurdní), kdy se z nějakého důvodu mezinárodní společenství usnese na tom, že železo je „prostě špatné a nežádoucí“. Potom bude vyvinuto ohromné úsilí, abychom železo odstranili z širokého užití a nahradili ho nějakým substitutem. Náklady tohoto „přesměrování k nízkoželezné“ společnosti budou obrovské. Výsledek? Spousta promrhaného času i zdrojů. Úplně stejné to může být i s CO2, což je skutečně alarmující, protože efekt může být naprosto zanedbatelný, možná blížící se nule.

Redukce CO2 ale není jediným vytčeným milníkem, ke kterému máme dojít. Dalším takovým „hitem“ je zelený růst – tedy růst založený na inovacích a investicích zaměřených prioritně na ekologické aspekty výrobků, procesů a postupů odehrávajících se v dílnách jednotlivých podnikatelů a firem.

Zelený růst v podstatě znamená to, že budou upozaděny všechny ostatní aspekty výše zmíněných produktů, procesů a postupů kromě těch ekologických. Zdroje a čas tak budou opět násilně realokovány do jiných užití, než které by trh sám o sobě zvolil jako nejžádanější, a tedy i nejlepší. Úsilí a energie budou vynaloženy na něco, co nebude přispívat ke zvýšení skutečné konkurenceschopnosti podnikatele nebo firmy, ale k neracionálnímu zlepšení přístupu k životnímu prostředí. Kvalita životního prostředí se tak stane strategickým cílem a vše ostatní bude druhořadé. To nutně a nevyhnutelně musí vést k radikálnímu poklesu konkurenceschopnosti, snížení užitné hodnoty produktů (a v mnohých případech k logickému růstu ceny – stačí se podívat na ekologické automobily) a tím i k postupnému snížení blahobytu společnosti jako celku. Kvalita životního prostředí bude představovat pouze cíl pro cíl a individuální preference budou výrazně potlačeny. Pravda – je to záměrně trochu extrémní scénář. K jeho ne/naplnění dojde v závislosti na tom, v jakém rozsahu bude idea zeleného růstu ve společnosti prosazována a vynucována.

Zlepšení kvality životního prostředí a ekologické aspekty a inovace mají ve společnosti bezesporu nezastupitelné místo, ale pouze a jen z toho důvodu, že jsou považovány za něco žádaného, tedy že je jednotliví členové společnosti preferují před něčím ostatním. Neměli bychom ale rozhodně nosit brčálově zelené klapky na očích a vidět tuto stránku věci osamoceně, bez znalosti a respektu k ostatním užitečným preferencím, které jsou pro rozvoj společnosti zdravé a nezbytné.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply