O tom, jak scestné může být antidiskrimianční zákonodárství se přesvědčil chlapec ve švédském Lundu. Během vyučování po třídě rozeslal spolužákům pozvánku na svou narozeninovou oslavu. Když komisařka učitelka zjistila, že dva z nich pozvání nedostali, pozvánky jednoduše zabavila. Ne ale proto, že by nezbedný žák rušil a že si to má vyřídit po hodině. Důvodem je to, že když už to distribuuje ve škole, musí se řídit principem nediskriminace. Osmiletý hoch…
Pikantní je, proč chlapec nedal pozvánku všem. Jeden ho nepozval na svou oslavu, s druhým si prostě nepadli do oka. Každý se chceme stýkat s nějakými lidmi, zatímco jiným se vyhýbáme obloukem, třeba i proto, že se nám nelíbí. Liberál by argumentoval, že máme právo se stýkat, s kým chceme. Tento přirozený princip chápe malé dítě, dospělým už to ale ve Švédsku dělá problémy.
K tomu dvě poznámky. Za prvé, tamní antidiskriminační fanatici zapomněli dodat, že chlapec diskriminoval na základě věku, protože zval jen osmileté spolužáky, zatímco o patro níž sedělo ve třídách dalších x žáků.
Za druhé, liberálové často používají v argumentaci proti podobným předpisům tzv. slippery slope argumenty – Kam až to povede? Nakonec nám budete přikazovat, s kým chodit na pivo a s kým na rande. Obecně k této argumentační linii nemám velkou důvěru, existují i smysluplnější postupy, jak argumentovat. Jak ale ukazuje tento příklad, praxe došla opravdu daleko. Koho by před pár lety napadlo, že budeme malým dětem za diskriminaci zabavovat pozvánky?
