Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Atomová chiméra

0

Nový Temelín chce Obama i Medveděv, Klaus i Sarkozy. Otázkou je, zda jej mají chtít i Češi

Je jádro bezpečné? A je zelené? Češi věří, že jejich podpora atomu je racionální a německý odpor naopak emotivní. Jenže z čistě ekonomického pohledu je iracionální obojí: jaderné elektrárny se dnes nikomu nevyplatí – i celá slavná „renesance jádra“ není ničím víc než zbožným přáním.

Rok 2009 nezačal hezky. Udeřily mrazy a kvůli sporům Ruska s Ukrajinou netekl z východu do Evropy plyn. Moc veselo nebylo ani o rok později – 12 měsíců s letopočtem 2010 patří k těm nejhorším, jaké kdy českou energetiku potkaly: mnohamiliardové závazky vzniklé z podpory fotovoltaických elektráren budou zdejší domácnosti splácet ještě dvacet let. A na lepší časy se neblýskalo ani loni: březnová havárie v japonské Fukušimě prakticky ukončila německý jaderný program, což se velmi přímo, velmi rychle a velmi citelně dotkne i nás.

Nebe nad Berlínem

Bez ohledu na nedůvěru, kterou fukušimská katastrofa (to slovo je naprosto namístě) vyvolala u světové veřejnosti vůči jaderné energetice, dotlačila česká vláda loni ČEZ k tomu, aby zahájil výběrové řízení na dostavbu Temelína. Čí jednání je prozíravější – obezřetnost „antijaderných Němců“ nebo neústupnost „atomových Čechů“? Pro správné pochopení německé zdrženlivosti je nezbytný alespoň stručný náhled do historie (viz spodní text pod textem hlavním). Ve zkratce: nejde o žádný náhlý obrat či revoluci, ale v podstatě jen o návrat k dohodám, které byly po velkých diskusích uzavřeny na sklonku devadesátých let. Bundestag loni přijal Zákon o odstavení jaderných elektráren, díky němuž všechny skončí nejpozději do deseti let (tedy do roku 2022). Překvapivé ovšem je, že navzdory tradované – a prakticky už pověstné – citlivosti Berlína vůči atomu, se situace v jiných zemích od té německé zas tak moc neliší. Dobrým příkladem může být třeba verbálně velmi „projaderná“ Velká Británie. Co do velikosti je srovnatelná s Německem a velmi podobný mají obě země i podíl jaderných elektráren na dodávkách energie – u našich sousedů i za kanálem La Manche je to něco kolem osmnácti procent. Také jaderný průmysl ve Velké Británii patřil k absolutní světové špičce a vyprodukoval dva základní typy domácích reaktorů: AGR a Magnox. Ano, v Británii sice žádné centrální rozhodnutí o tom, že budou k určitému datu odstaveny všechny jaderné elektrárny, nepadlo, a poslední verze tamní energetické politiky naopak jejich další stavbu výslovně podporuje. Jenže… jenže podíváme-li se na data a statistické údaje, v ničem podstatném se Spojené království od Německa neliší. V roce 2022 (tedy v roce ukončení provozu jaderných elektráren v SRN) budou v Británii v provozu pouze dvě taková zařízení – elektrárna Torness (ukončit činnost by měla o rok později) a elektrárna Sizewell B (jejíž životnost má skončit v roce 2035). Jaderná energetika se tak i v Británii během jediné dekády prakticky rozplyne. Do výstavby nových zařízení se totiž nikdo nehrne. Ani v Británii a prakticky ani nikde jinde.

Dokázali jsme, že to nedokážeme

V čem je zádrhel, když celá řada zemí o výstavbu nových jaderných elektráren stojí a všemožně (přímo, nepřímo i finančně) se ji snaží maximálně podporovat? Například Švédsko zrušilo už předloni třicet let starý zákaz výstavby jaderných zdrojů a Litva pořádá tendr na novou atomovou elektrárnu, která by v budoucnosti (ta je ovšem zatím v nedohlednu) měla nahradit odstavenou Ignalinu. Právě kvůli verbální podpoře jaderné energetiky ze strany většiny vlád vyspělých zemí se začalo mluvit o renesanci jádra. Ovšem renesance atomové energetiky je chiméra. Navzdory všemožné podpoře a snaze se jaderné elektrárny stále ještě ekonomicky nevyplatí a jsou extrémně rizikové nikoliv z bezpečnostního hlediska, ale zejména z hlediska ekonomického. Zásadním problémem jsou astronomické investiční náklady a prakticky nekonečně se táhnoucí výstavba. Zastánci jaderných zdrojů tvrdí, že větší část zdržení měla na svědomí ve všech případech zejména regulační pravidla, která nemotivovala energetické společnosti k rychlosti. To je z velké části pravda. Ovšem nikoli celá – tak rizikové, složité a politicky citlivé projekty prostě mají tendenci se zpožďovat. Stačí tak jediná ruka, abychom spočítali reálně budované jaderné elektrárny v celé Evropě – a ještě nám zbude dost prstů, abychom mohli spočítat i všechny, které se staví ve Spojených státech. Fakticky se staví pouze ve dvou lokalitách – ve Finsku (Olkiluioto 3) a ve Francii (Flamaville 3). Obě dvě zařízení měla být ukázkou toho, že nové jaderné elektrárny nemusejí být zas tak nákladné, a mohou být přitom relativně rychle postavené. A v obou případech jsou výsledky ehm… řekněme to nejmírněji, jak jen je to možné: velice nepřesvědčivé. Obě dvě zařízení přitom spadají do vylepšené třetí generace elektráren s reaktorem EPR, tedy s technologií, jejímž hlavním dodavatelem je francouzská Areva – jeden z účastníků tendru na dostavbu Temelína.

Dvakrát pomaleji, dvakrát dráž

Stojí za to podívat se na oba příběhy – finský i francouzský – zblízka. V případě Olkiluiota 3 byla žádost o licenci podána v roce 2000 a všechna povolení byla vyřízena v rekordním čase čtyř let. V roce 2010 bylo dokonce vydáno povolení pro výstavbu elektrárny Olkiluioto 4. Samotné budování započalo v roce 2005 s plánovaným ukončením do čtyř let a rozpočtem tři a půl miliardy eur. V roce 2009 – tedy v původně plánovaném termínu dokončení – činilo zpoždění minimálně 42 měsíců. Každý rok tedy stavba nabrala minimálně roční prodlevu. S cenou to není o moc jiné – rozpočet byl v době původně plánovaného dokončení překročen už o celou polovinu a finále stále není v dohlednu. Hotov by podle posledních plánů měl být snad v roce 2014. Otázka, kdo však zaplatí naprosto neočekávané náklady, je předmětem soudních sporů, v nichž se snad už nevyznají ani jejich aktéři. Třebaže je elektrárna Flamaville 3 vzdálena prakticky přes celý kontinent, je o ní možné hovořit jako o sesterské – je na tom totiž prakticky identicky. Výstavba započala v prosinci 2007 a podle původních plánů měla elektrárna dodávat proud od roku 2012 a náklady neměly dosáhnout ani tří a půl miliardy eur. Ovšem již dnes se směle odhadují na miliard šest, zatímco termín odevzdání mizí v mlhách roku 2016.

Podobných příběhů lze najít dost i v jiných zemích. Obdobně například rostly náklady na dostavbu bulharské elektrárny Belene. Původně se jednalo o projekt prakticky totožný s výstavbou Temelína, a to dobou i konstrukcí. Rozhodnutí o stavbě padlo v roce 1981 a s pracemi se začalo o šest let později. Už v roce 1990 byl ale celý projekt fakticky zastaven, čímž se také cesty těchto dvou sesterských elektráren rozešly. Jestliže Temelín byl ve zmenšené podobě po mnoha peripetiích před deseti roky dokončen, pak ve stejném roce (2002) padlo rozhodnutí bulharské vlády projekt Belene oživit a dokončit. V roce 2006 byl vybrán dodavatel (konsorcium ruského Atomstrojexportu, francouzské Arevy a německého Siemensu) a první blok měl být uveden do provozu v roce 2013, druhý o rok později. Náklady neměly přesáhnout tři miliardy eur. Jak to vypadá v současnosti, si už ale asi laskavý čtenář umí představit: koncem roku 2010 se předpokládaná cena vyšplhala na více než šest miliard a s pracemi se ještě ani nezačalo… Mimo Evropu jsou zkušenosti podobné. Obamova administrativa poskytla a stále poskytuje všemožnou podporu stavbě nových jaderných elektráren. Typickou ukázkou je vývoj projektu Calvert Cliffs 3 jako společného podniku americké Constellation Energy a francouzské EdF. Celá záležitost, odstartovaná v roce 2007 žádostí o licenci, ztroskotala poměrně záhy na (jaké to překvapení) penězích: Constellation Energy z projektu vycouvala s odůvodněním, že náklady přesahující sedm a půl miliardy dolarů činí projekt nerentabilním. Jinými slovy – jaderná energetika nepředstavuje ani tak problém energetický, ekologický či politický. V první řadě je to problém ekonomický. A to i přesto, že v posledních dvaceti letech přišlo pro jadernou energetiku také několik velmi dobrých zpráv.

Investoři jádro chtějí. Ale…

Tou nejzásadnější je odpověď na otázku, zda soukromí investoři vůbec jaderné elektrárny chtějí a jsou schopni je provozovat. Odpověď je zcela jednoznačná – ano, chtějí. Po deregulaci v 90. letech v podstatě všechny jaderné elektrárny ve Spojených státech změnily majitele – ostatně velká část těch evropských také. Další dobrou zprávou je, že prostředí na trhu s elektřinou zásadním způsobem přispělo k zefektivnění provozu jaderných elektráren, a to ve všech směrech – lépe se využívá paliva, v jaderných elektrárnách pracuje méně lidí, mají výrazně méně technologických odstávek a jsou déle využívány. A v neposlední řadě: v Evropě byl v roce 2005 spuštěn systém obchodování s emisními povolenkami, který jádro oproti fosilním palivům zvýhodňuje. Pokud však vezmeme v úvahu nákladové analýzy, které vypracovala OECD v roce 2010, pak je z nich jasně patrné, že ekonomická výhodnost jádra je iluzorní. Nemá smysl na tomto místě diskutovat metodologii výpočtů, ale tuto studii cituje na svých stránkách i World Nuclear Association, a není tedy nijak protijaderná. Studie ukazuje celkové náklady produkce kWh při výrobě elektřiny pro základní zatížení (tedy produktu, pro který jsou jaderné elektrárny nejvhodnější) při ceně povolenky 23 eur/tCO2 pro různé zdroje. Prakticky pouze v Německu, Japonsku, Koreji a na Slovensku je jádro nejlevnější zdroj. K tomu je nutné připočíst ještě Čínu a Rusko z nedemokratických zemí. Není tak asi náhoda, že jaderné elektrárny se dnes staví zejména v Rusku a v Číně.

Realismus přichází ze Spojených států

Navíc je nutné některé výsledky brát s velkou rezervou (typicky data pro Rusko a Čínu) a samozřejmě se u jaderných elektráren jedná o předpokládané ceny projektů – nikoliv o ceny realizované. A jak je vidět z toho mála vzorků, které výstavba jaderných elektráren v současnosti poskytuje, pak reálné náklady jsou vždy nejméně dvakrát vyšší než náklady předpokládané. Čínu ani Rusko z politických důvodů netíží problémy, jimž čelí jádro ve svobodném světě. Jednak nemají problém s veřejným míněním, a co je asi ještě důležitější – nemají problém ani s rizikem dlouhodobé investice, neboť výstavbu provádí státní investor a financují státní banky, vše s několikanásobnými státními zárukami. Jinými slovy, nakonec také platí ekonomická logika – byť v tomto případě poněkud zvrhlá. A ekonomická logika platila i v minulosti – stála za ukončením výstavby nukleárních zdrojů ve světě. Nejlépe je to vidět na datech ze Spojených států, kde ekonomická logika hrála v energetice vždy významnou roli a státy či federální vláda velmi neochotně přebíraly odpovědnost či závazky z výstavby (na rozdíl třeba od francouzské vlády, která v tichosti převzala desítky miliard závazků od EdF v roce 2003). Ve Spojených státech dosáhly objednávky na výstavbu jaderných elektráren maxima v první polovině sedmdesátých let – tedy dávno před incidentem ve Three Mile Island. Všechny 104 elektrárny, které dnes v USA fungují, byly postaveny před rokem 1974. Od osmdesátých let se pak nové jaderné elektrárny ve Spojených státech prakticky nestavějí a nové se nezahajují. Jedinou jadernou elektrárnou ve výstavbě je NPP Watts Bar v Tennessee. Ovšem to je stará elektrárna, jejíž výstavba začala v roce 1973 a v roce 1988 byla zastavena. V roce 2007 pak byla výstavba obnovena a měla by být dokončena v roce 2012.

Iluze o dostavbě Temelína

Z tohoto hlediska je třeba se dívat i na potenciální „dostavbu“ jaderné elektrárny Temelín. Slovo dostavba je dáno do uvozovek, neboť se jedná o zcela nový projekt, který s původními plány třetího a čtvrtého bloku má společné pouze a jenom jméno. Otázkou není, zda je „dobré pro českou energetiku“, aby byl Temelín dostavěn, či zda je to dobré pro české politiky. Základní otázkou je, zda se jedná o dobrý byznys a zda je to dobré pro české spotřebitele. A je to míněno v tom pozitivním slova smyslu – tedy zda se investice do Temelína ČEZ vyplatí. Z hlediska ekonomického je zdaleka největší výhodou jaderných elektráren v Evropě úspora povolenek na emise CO2. A největší ironií je, že právě tuto veličinu nelze nijak odhadnout. Protože poslední reálný předpoklad končí v roce 2020, tedy koncem tzv. třetího obchodovacího období, z jehož parametrů lze alespoň nějak vytvářet nějaké předpoklady o vývoji cen povolenek. Ale pro výpočet výhodnosti nové jaderné elektrárny je toto období zcela bezcenné. Nikdo není schopen jadernou elektrárnu do roku 2020 postavit. Všechny ekonomické kalkulace se tak dostávají do oblasti naprostých fantazií. A ČEZ sám toto velmi dobře ví. Prozatím reaguje tak, že se úporně celou dobu snaží oddálit výstavbu i potenciální závazky z projektu a zároveň si nechat všechny dveře otevřené. To, že bylo vypsáno výběrové řízení, totiž ještě vůbec neznamená, že nakonec bude nějaká smlouva o výstavbě podepsána. A pokud by byla podepsána, pak v době, kdy v Česku bude velmi pravděpodobně vládnout zcela jiná vláda, ČEZ zcela jiný management a budou i jiné představy o výhledu energetiky v následujících letech a o její regulaci. Temelín a jeho dostavba budou jistě tématem české energetiky pro následující roky, ale reálně o jeho dostavbě rozhodnou financující banky – zdali ČEZ na projekt půjčí a za jakých podmínek. Pokud by si někdo chtěl vsadit, tak pravděpodobnost dostavby je zatím hodně, hodně nízká.

 

Pryč od jádra krok za krokem

Německá politika nepředvedla žádný nečekaný převrat: ukončení jádra ohlásila koalice již v roce 1998.

Počátky německé jaderné energetiky lze vysledovat do konce padesátých let. Před rokem 1960 bylo spuštěno jen několik experimentálních reaktorů. Elektrárny spuštěné v letech před rokem 1970 měly celkový instalovaný výkon menší než 1000 MW a dnes již není ani jedna z nich v provozu. První komerční elektrárna byla spuštěna v roce 1969 v Obrigheimu, poslední jaderná elektrárna na německém území byla spuštěna v roce 1989. Jednalo se o Neckarwestheim II, což je také elektrárna s nejdelší dobou životnosti a bude to s největší pravděpodobností poslední jaderná elektrárna v Německu v provozu. Z jaderného programu na východě Německa nezbylo dnes prakticky nic. Jaderná elektrárna Greifswald (německá technologická sestra Dukovan) byla odstavena v roce 1990 a výstavba elektrárny Stendal (tentokrát technologická sestra Temelína) byla zastavena ve stejném roce. K tomu všemu je nutné dodat, že německá jaderná energetika má z celosvětového hlediska extrémně bezpečnou a bezproblémovou historii. Seznam významných bezpečnostních incidentů je velmi chudý a krátký – a nejvážnější z nich se týkají východoněmeckých zařízení. Z politického hlediska se staly klíčovými tři incidenty: havárie ve Three Mile Island (1979), v Černobylu (1986) a ve Fukušimě (2011). Jestliže ještě v roce 1979 se německá sociální demokracie (SDP) postavila za jadernou energetiku, pak v roce 1986 přijala usnesení, ve kterém proklamovala snahu odstavit jaderné elektrárny do deseti let. V té době se nejednalo o usnesení s přímými důsledky na federální úrovni, neboť SDP byla opoziční stranou a neměla se dostat do vlády ještě dalších více než deset let (ke změně došlo až po volbách v roce 1998). Nicméně na zemské úrovni byl dopad patrný ihned – jelikož SDP ovládala vládu Severního Porýní-Vestfálska, tak zastavila státní finanční podporu výzkumu nových jaderných technologií, což pro ně z hlediska Německa znamenalo de facto konec, neboť většina výzkumu probíhala právě v tomto státě.

Situace se zcela změnila po nástupu vládní koalice SDP a Zelených v roce 1998. Tato koalice deklarovala ukončení jaderného programu a nakonec německá vláda uzavřela v červnu roku 2000 dohodu s provozovateli a vlastníky jaderných elektráren o jejich postupném odstavení (formálně podepsána byla o rok později). A jak je v Německu dobrým zvykem, jednalo se o poměrně zajímavý kompromis. Dohoda v rámci možností v podstatě uspokojila elektrárenské společnosti i vládu (nikoliv však militantní části Zelených). Základem dohody bylo omezení života elektráren množstvím vyrobené elektřiny, které jednotlivá zařízení mohla vyrobit. Ovšem tato reziduální množství výroby byla přenosná podle určitých pravidel jak mezi jednotlivými elektrárnami, tak i mezi jednotlivými operátory. Součástí dohody bylo i stanovení data odstavení dvou nejméně ekonomických jaderných elektráren Stade a Obrigheim na roky 2003, respektive 2005. Spolková vláda se naopak zaručila, že nebude v budoucnu zasahovat do provozování jaderných elektráren a do nakládání s jaderným odpadem z politických důvodů, a zavázala se neuvalovat na jaderné elektrárny nové daně a regulatorní opatření. Od té doby bylo zcela jasné, že jaderná energetika v Německu končí. Zdánlivá změna přišla až po volbách v roce 2009, kdy vládu sestavily pravicová CDU-CSU a liberální FDP. Energetické společnosti žádaly prodloužení životnosti u všech reaktorů na 40 let – oproti dohodnutému průměru 32 let – s tím, že u jednotlivých elektráren by bylo možné prodlužovat jejich životnost až na 60 let za splnění určitých podmínek. Na podzim 2010 byla podepsána revize původní dohody mezi vládou a energetickými společnostmi. Životnost jaderných elektráren byla prodloužena o dodatečných osm let pro reaktory spuštěné před rokem 1980 a o dodatečných 14 let pro ostatní. Z hlediska CDU se jednalo o poměrně odvážný politický krok, neboť německá veřejnost byla i tehdy značně protijaderná. Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění žádalo dodržení původní dohody 56 procent voličů, pouze 38 % schvalovalo její prodloužení. Prodloužení bylo provedeno výměnou za zavedení několika dodatečných opatření – zejména zavedení „jaderné“ daně, tedy dodatečných plateb provozovatelů jaderných elektráren v několika formách jak do federálního rozpočtu, tak na podporu tzv. obnovitelných zdrojů. Fukušima tuto dohodu pohřbila, ještě než stačil uschnout inkoust na podpisech zúčastněných stran. Hned 14. března 2011 bylo pozastaveno na čtvrt roku prodloužení životnosti německých nukleárních zařízení s tím, že se prověří jejich bezpečnost. 15. března bylo rozhodnuto, že všechna zařízení starší roku 1980 budou „dočasně“ odpojena od sítě. 30. května 2011 byl obrat o 180 stupňů ukončen: vláda rozhodla o ukončení provozu všech jaderných elektráren do roku 2022. Dočasné odstavení se stalo trvalým. Ovšem pokud se na věc podíváme z jiného pohledu, pak nový zákon o odstavení jaderných elektráren de facto znamená návrat k politice, která platila od uzavření původní dohody – byť v mírně modifikované podobě. Tedy nejedná se o nějakou zásadní revoluci. Zmíněné rozdíly jsou zejména v tom, že nejstarší reaktory byly odstaveny ihned a kvóty není možné převádět – rok 2022 se tak stal nepřekročitelný.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.