Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Beznadějné elektrárenské vyhlídky

0

Francouzská EdF pootevřela svoje účetnictví – a není to pěkný pohled

Pokus o privatizaci francouzského gigantu Electricité de France neboli EdF s sebou přinesl pád mnoha mýtů. EdF je největší energetickou společností v Evropě a největším propagátorem jaderných elektráren. Právě pro svoje „jaderné zanícení“ byla při neúspěšném pokusu privatizovat českou energetiku na přelomu let 2001 a 2002 českou vládou a zejména tehdejším ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem zcela nepokrytě preferována a zvýhodňována. S rozpočtovou krizí ale došla řada i na EdF a francouzská vláda již před dvěma lety rozhodla, že alespoň část EdF prodá. Francouzi ale považují EdF za své „rodinné stříbro“, tak podobné „svatokrádežné“ myšlenky vyhnaly v létě 2004 do ulic davy demonstrantů. Francouzská vláda nakonec začátek privatizace odložila na příští rok.

Jádro není zdarma

Díky vlastnictví množství atomových elektráren jsou nyní hlavními náklady EdF, kromě nákupu jaderného paliva, také výdaje na jeho přepracování, skladování a tvorba finančních rezerv na ukládání jaderného odpadu a budoucí likvidaci jaderných elektráren. Tyto rezervy se každý rok zvyšují s tím, jak se přibližuje jejich potenciální využití, tj. jak se blíží konec životnosti reaktorů a přibývá vyhořelého paliva. Na konci roku 2003 měla EdF na tyto účely vyčleněnu obrovskou sumu téměř 27 miliard eur. Problém je ale v tom, že nikdo přesně neví, jak EdF vlastně tyto částky odhaduje. Jasné je jen to, že náklady na likvidaci jsou tvořeny jako 15 % nákladů na výstavbu jaderných elektráren, což vyplývá z doporučení komise francouzské vlády z roku 1979. Zda jsou tato čísla realistická, ale není možné ověřit. Reaktory, které EdF využívá, ještě nebyly ve srovnatelných velikostech likvidovány a navíc se jedná o náklady v daleké budoucnosti. To vyvolává další nejistotu – nikdo neví, jak se do té doby změní zákony, jak poroste inflace a jak se budou zdražovat či zlevňovat technologie likvidace elektráren.
K pokrytí nákladů na likvidaci jaderných elektráren platí ve Francii spotřebitelé elektřiny speciální příplatek. Výnosy z tohoto příplatku získává EdF, která je může libovolně využít například pro vlastní investice nebo pro pronikání na cizí trhy. Tato praxe se nemá v budoucnu jakkoli změnit. EdF tak získává snadno přístup k velkému množství hotovosti a nemusí si peníze půjčovat od bank. To je výhodou oproti společnostem ze zemí, kde se musí tyto peníze odkládat na zvláštních účtech a energetické firmy k nim nemají žádný, nebo jen velmi omezený přístup (USA, Španělsko, Švédsko, ale částečně i ČR), nebo oproti firmám, které jaderné elektrárny nemají vůbec. Ne nadarmo je právě EdF největším investorem po celé Evropě a to spolu s německými firmami E.On a RWE, u kterých platí to samé – peníze na likvidaci jaderných elektráren nemusí nikam ukládat a mohou s nimi dělat, co se jim zlíbí. Navíc ze současných účtů EdF není možné zjistit, kolik vlastně EdF od spotřebitelů vybrala na tyto účely a jak s těmito prostředky naložila.

Italské fiasko

EdF používá takto získané peníze, nebo alespoň jejich část, na investice v zahraničí. Ale není vůbec jisté, že investice provedené z těchto peněz zaručí v budoucnu dostatek prostředků na likvidaci jaderných elektráren. Ne všechny investice byly totiž tak úspěšné jako nákup anglické London Electricity nebo německé EnBW. Celkový pohled je spíše tristní. Opravdovou díru do účetnictví ovšem způsobil pokus EdF expandovat do Itálie. Díky komplikované soustavě uzavřených smluv hrozí nyní EdF na počátku příštího roku výdaj 4,8 miliard eur, a to za akcie energetické společnosti Edison, jejichž reálná hodnota je zhruba třikrát menší. Navíc musí EdF do svého účetnictví započítat dluhy Edisonu ve výši 4,1 miliard eur. A to vše za pouhá 2 % akcionářských práv v Edisonu.
EdF má ale i další problémy. Společnost mění způsoby účtování častěji než Italové vládu. Nejenom, že neexistují srovnatelné časové řady, ale celé účetnictví je vedeno tak neprůhledně a pochybně, že pokud by EdF byla soukromou společností, pak její manažeři by již dávno byli před soudem pro klamání investorů. Například zvýšení zisku mezi 2002 a 2003 o třetinu bylo dosaženo hlavně účetními triky – prodloužením životnosti jaderných elektráren ze 30 na 40 let a zvýšeným jednorázovým prodejem majetku. EdF také nezahrnuje do svých nákladů všechny zaměstnanecké výhody (jen ve Francii má EdF přes 110 tisíc pracovníků). Tedy zejména náklady na penze, které jsou financovány z platů a mezd současných zaměstnanců. Pokud by byly započítány do účetnictví všechny budoucí výdaje na penze, pak by závazky převyšovaly veškerý majetek EdF, a kdyby šlo o normální soukromou společnost, musela by na sebe okamžitě podat návrh na konkurz. Až do konce tohoto roku ale EdF není normální obchodní společností a nemůže z právního hlediska zbankrotovat. Existuje totiž de facto státní garance za všechny závazky EdF. To se změní od 1. 1. 2005 a EdF se stane běžnou akciovou společností. Výplatu větší části důchodů převezme stát a tím EdF velké části závazků zbaví. Přesto to k zásadnímu vylepšení postavení EdF nestačí.
Když tedy shrneme, vede EdF špatně a nepravdivě účetnictví, podhodnocuje své závazky, nadhodnocuje příjmy, využívá pro své účely peníze určené na budoucí likvidaci jaderných elektráren a bez neustálé státní pomoci a monopolního postavení v minulosti by dávno zkrachovala. Současný odklad privatizace společnosti je tak mnohem pravděpodobněji způsoben ekonomickou realitou, nikoli odporem veřejného mínění. V daném stavu a bez vládních záruk by si totiž nikdo akcie EdF nekoupil.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply