Skupina poslanců (např. V. Tlustý, P. Nečas, W. Bartoš) předložila 22. 9. 2005 sněmovně legislativní návrh (další průběh projednávání tohoto návrhu lze sledovat zde), jímž by byl s účinností ke dni 1. července 2006 zrušen zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“).
Příjmy státu z „trojdaně“
Podíl „trojdaně“ na celkovém daňovém inkasu České republiky je sice relativně nízký, ale nikoli zcela zanedbatelný – tak např. v roce 2003 bylo vybráno na „trojdani“ 8, 8 mld. Kč, zatímco celkové daňové příjmy činily cca 395 mld. Kč (nepočítáme- li příjmy z pojistného na sociální zabezpečení, které v témže roce dosáhly 272 mld. Kč (viz. státní závěrečný účet za rok 2003)).
Valná část (více než 90 %) příjmů z trojdaně připadá na daň z převodu nemovitostí (9,461 mld. Kč v r. 2004). Naopak dědická daň je z fiskálního hlediska takřka bezvýznamná (100 mil. Kč v r. 2004), a to mj. i proto, že od srpna 1998 je od této daně zcela osvobozeno nabytí majetku děděním mezi příbuznými v řadě přímé a manželi. Na darovací dani stát inkasoval v roce 2004 818 mil. Kč.
Zrušení „trojdaně“ prozatím v nedohlednu
Hned na úvod je třeba říci, že tento návrh na zrušení trojdaně bude s nejvyšší pravděpodobností zamítnut -posl. Bartoš, Fajmon a spol. totiž v tomto volebním období (víceméně) totožný návrh již jednou předložili a byl zamítnut v prvém čtení (16. 5. 2003). Poslanec Michal Kraus (ČSSD) tehdy parlamentní diskusi okořenil strašákem v podobě „nekontrolovaných majetkových přesunů“, které by v případě zrušení trojdaně podle něj hrozily:
„Především je ale potřeba si uvědomit další věc, se kterou je celá řada těchto daní spojena, zejména u daně darovací, příp. daně dědické, a to je otázka určitého pořádku v oblasti převodu majetku, protože samozřejmě např. zrušení darovací daně nebo daně dědické by také mohlo znamenat velmi výrazný krok k legalizaci neoprávněně nabytých peněz, k legalizaci černé ekonomiky, k legalizaci špinavých peněz, a to si myslím, že zcela určitě není záměrem navrhovatelů.“
Není mi sice vůbec jasné, jakým konkrétním způsobem dle posl. Krause kupř. existence dědické daně „velmi výrazně“ brání „legalizaci neoprávněně nabytých peněz“ atd., ale podobné výroky zřejmě patří k socialistickému folkloru a bylo by asi marnou snahou pátrat po jejich logice.
Vláda ČR ve svém stanovisku (jímž vyjádřila nesouhlas se zrušením „trojdaně“) argumentovala mj. tím, že:
„daň dědická, daň darovací a daň z převodu nemovitostí představují historické daně tvořící doplňující prvek daňové soustavy a daně obdobné těmto daním jsou rovněž uplatňovány ve všech členských státech Evropské unie.“
Na podobné „argumenty“ jsem obzvlášť háklivý. Věc se mi jeví tak, že adekvátní reakcí na „argument“ typu „Vždyť oni to dělají také!“ je opáčit: „A pokud oni skočí z okna, skočíte také?“
Zde bychom si navíc mohli vzít příklad ze Slovenska, které zrušilo dědickou a darovací daň s účinností k 1. lednu 2004 a „daň z prevodu a prechodu nehnutežností“ od 1. ledna 2005.
Nicméně soudě dle tehdejšího hlasování poslanců, kdy se z přítomných 181 poslanců pro zamítnutí návrhu na zrušení trojdaně vyslovilo 121 poslanců, zatímco proti bylo jen 54 poslanců, se s nadějemi na zrušení trojdaně v tomto volebním období nejspíše musíme rozloučit.
Nemorálnost daně z převodu nemovitostí
Předmětem daně z převodu nemovitostí je:
- úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem
- bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním
- směna dvou nemovitostí (v takovém případě se jejich vzájemné převody považují za jeden převod a daň se vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu je daň vyšší)
Již na první pohled je zřejmé, že jediným společným jmenovatelem těchto případů je to, že určitá osoba nově nabyla vlastnické právo (popř. právo odpovídající věcnému břemenu) k nějaké nemovitosti, přičemž sama poskytla druhé straně nějaké protiplnění.
Skutečnost, že existuje zvláštní daň z převodu nemovitostí, a nikoli např. speciální „daň z převodu tříkolek a bicyklů“, je nejspíše zapříčiněna především tím, že transfery práv k nemovitostem (na rozdíl od převodů práv k tříkolkám a bicyklům) stát může účinně kontrolovat. Stát prostě tuto daň vybírá, protože ji vybírat může a zároveň je tu s ohledem na tržní ceny nemovitostí co brát.
Jde tu o vyloženě diskriminační daň, kterou je zatíženo nabytí určitého druhu statků do vlastnictví. Obecně vzato, tato daň v praxi vede k mnohonásobnému zdanění jednoho a téhož nemovitého majetku při jeho postupných (úplatných) převodech či přechodech na jiné vlastníky, přičemž tu stát fakticky nepřímo „parazituje“ na již (minimálně) jednou zdaněných příjmech občanů, jichž se tato daň týká. Osobně proto považuji tuto daň za obzvlášť nemorální. Čím dříve bude tato daň (spolu s darovací a dědickou daní) zrušena, tím lépe.
Dodatek:
Na závěr bych čistě z ilustrativních důvodů zmínil dva pozoruhodné prvky, které ukazují, jak výhodné postavení si stát vůči občanovi dokáže zajistit:
1. „Stát jako nenasytný bumbrlíček“
V případě „úplatného převodu vlastnictví k nemovitostem“ je základem daně z převodu nemovitostí:
„cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.“
Jinými slovy, stát vyměřuje daň buď z ceny zjištěné znalcem podle právních předpisů o oceňování majetku, nebo z kupní ceny, na které se smluvní strany dohodly, a to v závislosti na tom, která z nich je vyšší.
Příklad: „cena zjištěná“ nemovitosti činí 1 200 000,- Kč, kupní cena 1 500 000,- Kč. Základem daně z převodu nemovitostí bude kupní cena, protože je vyšší. Daň z převodu nemovitostí (3 % ze základu daně) tudíž bude 45 000 Kč.
Tuto administrativní / zjištěnou cenu nemovitosti, s kterou je porovnávána smluvená kupní cena, je třeba odlišit od tzv. ceny obvyklé, kdy znalec odhaduje, za jakou tržní cenu by se daná nemovitost prodala v daném čase a místě. Petr Němeček ohledně „ceny zjištěné podle zvláštního předpisu“ uvádí:
Od 1. 1. 2003 platí nová vyhláška MF ČR č. 540/2002 Sb., která se zabývá zejména oceňováním nemovitostí – stanovením zjištěné ceny nemovitostí. Místo předpisu jednoduššího a průhlednějšího se občané i firmy však dočkali předpisu složitějšího, který na cca 200 stranách, včetně 36 příloh, přináší množství složitých algoritmů výpočtů, vzorců, zatřídění a koeficientů. Ostatní typy majetku, práv a služeb jsou naopak v zákoně č.151/1997 Sb. a vyhlášce řešeny převážně jedním paragrafem. Znalec, který zpracovává běžné ocenění (např. rodinného domu s příslušenstvím a pozemky) dle vyhlášky např. pro daňové účely, je podstatnou část vlastní tvůrčí práce nucen přemýšlet zejména nad správným použitím vhodného paragrafu, zatříděním staveb, použitím koeficientů, rozměrovým zatříděním (např. zda má zapuštěný betonový obrubník průřez do 0,01 m2 nebo do 0,015 m2), typovým zatříděním porostů. Takže stále jen něco škatulkuje a prakticky nepřemýšlí o cenových vlivech, rizicích apod. Zjištěnou cenu mu pak daným algoritmem většinou spočítá používaný program.
Netřeba dodávat, že nebohý daňový poplatník je povinen tento znalecký posudek finančnímu úřadu předložit (a pochopitelně z vlastní kapsy zaplatit). Člověk by řekl, že když už stát vytváří umělou poptávku po tomto druhu znaleckých posudků, měl by z takto zjištěné ceny vyměřovat daň i tehdy, když je nižší než kupní cena sjednaná smluvními stranami.
2. „Co peklo schvátí, již nikdy nenavrátí“
Tímto heslem se zákonodárce očividně vcelku důsledně řídil až do novely „zákona o trojdani“ z roku 1998 (č. 169/1998 Sb.), neboť § 9 odst. 2 cit. zákona (v tehdejším znění) stanovil:
Předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Zrušením smlouvy nevzniká nárok na vrácení daně.
Dojde- li k odstoupení od smlouvy, na věc se podle občanského zákoníku pohlíží, jako kdyby dotyčná smlouva vůbec nebyla uzavřena a strany jsou povinny si vrátit přijatá plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě výše citovaného ustanovení zákona o trojdani lze konstatovat, že jediný subjekt, který se za těchto okolností mohl po právu „bezdůvodně obohatit“, byl stát. Jistá, byť velmi malá naděje na vrácení daně poplatníkovi plynula pouze z tehdejšího § 25 odst. 3 zákona o trojdani:
Finanční ředitelství může na žádost poplatníka z důvodu tvrdosti prominout daň z převodu nemovitostí v případech odstoupení od smlouvy, pokud k němu dojde ve lhůtě šesti měsíců ode dne vkladu práva do katastru nemovitostí a poplatník v této lhůtě o prominutí daně požádá.
Netřeba dodávat, že tato doslova „šibeniční“ lhůta zajistila, že se stát tímto způsobem vydatně „bezdůvodně obohacoval“ na úkor občanů.
V současnosti je situace v tomto ohledu přece jen mírně lepší: novelou ze srpna 1998 byla z § 9 odst. 2 zákona o trojdani vypuštěna věta „Zrušením smlouvy nevzniká nárok na vrácení daně.“, přičemž lhůta pro podání žádosti o prominutí daně byla prodloužena na dva roky a při včasném podání této žádosti má nyní finanční ředitelství povinnost daň vrátit.
