Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Centrální bankovnictví: Můžeme se „vyinflahovat“ z problémů?

0

V posledních měsících a týdnech sklouzávají novináři a ekonomičtí analytici k velmi svůdnému, avšak vnitřně rozpornému tvrzení. Všude se dočítáme, že se centrální banky snaží „pomáhat“ ekonomikám prudkým snižováním úrokových sazeb a zvýšenou nabídkou nových peněz. To je takové klišé, které se v novinách dočteme pokaždé, když někde přichází recese. A je to klišé, které přežívá již desítky let. Tentokrát je však zajímavé, že komentátoři v posledních týdnech opakují i jiné tvrzení: že za současnou krizi je (alespoň částečně) zodpovědná americká centrální banka Fed tím, že v minulosti držela úrokové sazby příliš nízko a emitovala příliš mnoho nových peněz. Je ale možné tvrdit oboje současně? Že za krizi mohou uměle nízké úrokové sazby, ale současně i to, že centrální banky dnes „pomáhají“ ekonomikám prudkým snižováním úrokových sazeb? Je to jako říkat „Jed je ten nejlepší lék!“. Jde o evidentní rozpor, který jen dokumentuje zmatení, v němž se nacházejí ekonomičtí komentátoři, a který odhaluje mýty, ve kterých dlouho žili.

Nenechme se chytit na vějičku inflace spotřebitelských cen

Zrekapitulujme stručně, co se stalo. Americký Fed, státní instituce s monopolem na emisi peněz a regulaci bankovního systému, prováděl dlouho prudce expanzivní politiku: držel nízko úrokové sazby a zvyšoval měnovou zásobu rychlým tempem rok po roce. Jeho argument vždy byl: inflace je nízká, a proto naše politika nikomu neškodí. Ano, běžně definovaná inflace, měřená tzv. indexem spotřebitelských cen (CPI), skutečně nízká byla a stále je. Avšak tento index nám dává informace pouze o spotřebitelských cenách (a to jen o některých a nějak navážených) a o ničem jiném. Neříká nám, co se děje ve zbytku ekonomiky. Leckdo si asi řekne: ale nejsou spotřebitelské ceny to jediné, co by nás mělo zajímat? Dnes je vidět lépe než kdy jindy, že ne. Kdybychom si vytvořili jiný index, ve kterém by byly vidět ceny na americkém trhu nemovitostí nebo na americké burze, viděli bychom inflaci v řádu desítek (a v některých případech i stovek) procent. A to by nám hned dalo odpověď na otázku, kam všechny ty nově emitované peníze od Fedu šly, když se na spotřebitelských cenách projevovaly jen minimálně.

Jinými slovy, upínat se k inflaci spotřebitelských cen je zásadní chyba. Termín „inflace“ znamená obecně „nafukování“ a skutečným měřítkem inflace celé ekonomiky je růst peněžní zásoby. A ten nebyl ve Spojených státech za posledních 10 let 2 až 3 % ročně, jak tomu bylo u spotřebitelských cen, ale více než dvakrát tolik. Peněžní agregát M2 rostl ročně o více než 6 % a objem peněz se v americké ekonomice zhruba zdvojnásobil. (Ze 4 bilionů dolarů v r. 1998 na 8 bilionů dolarů dnes.) Přirozeně, od centrálních bank je neustálé „předhazování“ statistiky CPI pochopitelná strategie: vyvolává dojem, že nic jako prudká inflace se neděje a že se centrální banka dobře stará o cenovou stabilitu, jak jí dává zákon za úkol. To, že na mnoha trzích je mezitím obrovská inflace (tj. bublina), která rozvrací strukturu relativních cen v ekonomice, už vidět není.

Fed přivedl cenový systém k naprostému chaosu

Důsledky tohoto počínání Fedu už známe. Obrovská bublina na americkém trhu nemovitostí, další bublina na akciovém trhu, pokřivené ceny v celé ekonomice. Nyní probíhá tržní korekce, jež směřuje k napravení cen a jejich ustálení na opravených, realističtějších hodnotách. To, že v USA padají ceny domů nebo ceny akcií na burze, není „problém“ či „příčina krize“, jak se nám leckdo snaží vysvětlit. Je to naopak léčba a předpoklad ozdravení. Ceny musejí spadnout, jelikož se ukázalo, že jejich dřívějí, uměle inflahované hodnoty nejsou skutečné. To, do jaké míry se Fedu podařilo inflačně pokřivit ceny, je nejlépe vidět na dění na světových burzách posledních dvou měsíců. Málokdo pamatuje, že by hlavní index burzy jeden den spadl o 10 % a druhý den vzrostl o 8 %. Fakt, že se toto poslední měsíce opakovaně odehrávalo, je jenom důkazem toho, že trh se ocitl v totálním zmatení, kdy neví, jakým cenám věřit a jakým ne. Investoři pochopili, že vysoké ceny nemovitostí a iluzorní prosperita ekonomiky jsou u konce, a snaží se opravit svá ohodnocení. Proto tápou a hledají si nové ceny, kterým budou moci věřit. Fedu se po letech měnové emise podařilo přivést cenový systém k naprostému chaosu.

Toto však centrální bankéři odmítají pochopit a jsou přesvědčeni, že iluzorní prosperitu lze udržovat donekonečna. Uměle nízké úrokové míry a rychlou emisi peněz proto obnovují. Jak jsme právě vysvětlili, toto počínání nemůže mít jiné než opět destruktivní dopady na světové hospodářství. Je to pokus o udržení přesně těch umělých cen, které krizi způsobily.

Může společnost pomocí centrální banky přechytračit sama sebe?

Tvrzení o tom, že trh nyní potřebuje „likviditu“, aby se obnovil objem úvěrů, jsou zcela lichá. Problémem není nedostatek likvidity. Problémem je to, že dřívější úvěry byly založeny na mylných ohodnoceních, na mylných cenách, a jakmile se toto nyní plně odhalilo a došlo k počítání ztrát, každý subjekt na trhu se přirozeně bojí v této praxi prokračovat, a proto nechce půjčovat. Investoři a banky nevěří cenám, protože vidí, jak se naposledy spálili. Komentátoři se domnívají, že záchrana situace závisí na tom, kolik dalších milionů, milard nebo bilionů Bernankův Fed napumpuje do ekonomiky. Bernanke to dělá jak „utržený ze řetězu“ (před dvěma týdny přislíbil dalších 800 miliard dolarů nových peněz, nyní srazil úrokové sazby na historické minimum), ale je to naprostý omyl. Tyto další a další injekce jsou jak další a další láhve alkoholu alkoholikovi, který si především potřebuje projít bolestným vystřízlivěním, aby se z iluze dostal opět do reality a pochopil, že věci se mají jinak, a podle toho se zařídil. Nechvalně známý příklad japonské ekonomiky od počátku 90. let do dneška je toho příkladem. Po měnové expanzi a bublině slavných 80. let přišla stagnace, kterou se japonská centrální banka rozhodla řešit – jak jinak – nízkými úroky a další měnovou expanzí. Žádný nový boom ekonomiky však nepřišel. Místo toho, aby centrální banka dovolila úrokovým mírám ustálit se na tržní úrovni, aplikovala svůj obvyklý „lék“ – co nejnižší úrokové sazby. Ekonomice však nepomohla. Jenom v ní udržovala pokřivené ceny, čímž jí nedovolovala začít skutečně růst. Japonsko poslední dvě dekády zoufale stagnuje a je tak varovným příkladem pro USA.

Jed skutečně není nejlepší lék, a to musejí centrální banky pochopit. Centrální banka není výdobytkem civilizace, který nám umožňuje přechytračit trh – tedy sebe samotné – a neustálou inflací ekonomiky (emisí nových peněz) oddalovat recesi, kterou způsobila sama tato emise. Každý, kdo tvrdí, že krizi překonáme emisí nových peněz a umělým stlačením úrokových měr třeba až k nule, jako by věřil na pohádky. Kdyby tomu tak bylo, tiskárna peněz by byla největším vynálezem civilizace, který by lusknutím prstu odstranil veškerou chudobu. Realita je ale jiná. Ekonomický růst vzniká díky svobodnému trhu a jeho cenovému mechanismu. Jakýkoli pokus o manipulaci svobodných cen – včetně úrokové míry – končí dříve či později recesí nebo zpomalením růstu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply