Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Česká ekonomika a hospodářský růst

0

Jsem přesvědčen, že českému hospodářství v krátkém, středním, ba ani v delším časovém horizontu tří až čtyř let nehrozí ekonomický růst, který by převyšoval úroveň sedmi procent ročně. Pouze takové tempo růstu našeho hospodářství může z České republiky učinit evropského tygra podobného těm asijským (Hongkong, Jižní Korea, Singapur, Malajsie a další) a dotáhnout výkonnost naší ekonomiky na průměrnou úroveň hospodářství zemí Evropské unie za patnáct až dvacet let.

Své přesvědčení určitě nestavím na současných problémech ceské ekonomiky ústících do vládní Korekce hospodářské politiky či opozičního Opatření k prevenci krize ekonomiky České republiky, i když důsledky případné aplikace obou opatření by byly pro dlouhodobý ekonomický růst brzdou. Sociálně demokratická alternativa nabízející větší účast vlády v hospodářství by zpomalila náš dlouhodobý růst daleko více.

Své argumenty opírám o nejnovější index ekonomické svobody vytvořený kanadským Fraser Institutem, který byl v uplynulých dnech publikován. Index je sestaven podle údajů Mezinárodního měnového fondu a národních statistických úřadů pro 115 zemí světa. Ekonomická svoboda znamená možnost osobní volby, svobodu směny a ochranu soukromého vlastnictví. Index se skládá ze čtyř částí: měna a inflace, vládní zásahy a regulace, rozpočtové příjmy a diskriminační zdanění, omezení mezinárodní směny. Ceská republika se v celkovém pořadí nachází na 62. místě, Maďarsko na 63., Slovensko na 66. a Polsko na 81. místě.

Z exkomunistických zemí se před středoevropské země zařadily Estonsko na 52. místě a Litva na 55. místě. Možná, že vás překvapuje jejich lepší umístění, než je naše. Vysvětlení lze nalézt v analýze jednotlivých položek indexu ekonomické svobody. Zjistíme, že obě pobaltské republiky disponují oproti České republice výkonnějším právním systémem, daleko nižším podílem transferů a subvencí na hrubém domácím produktu (třetinovým oproti České republice) a větší otevřeností svých ekonomik (především se to týká kapitálových transakcí).

Význam indexu ekonomické svobody není v absolutní m ani v relativním ohodnocení jednotlivých zemí, nýbrž v odhalení trendu jejich vývoje. Trend stanovený podle statistických a jiných údajů od roku 1975 má dostatečnou vypovídací schopnost, aby z něho mohly být učiněny seriózní závěry. Nejvýznamnějším z nich je korelace mezi mírou ekonomické svobody a tempem hospodářského růstu. Souhrnné údaje za dvacet let dokazují, že hospodářství zemí s vyšší mírou ekonomické svobody rostla daleko rychleji než hospodářství zatížená restrikcemi, nadměrnými regulacemi, častými vládními zásahy a silnou pozicí státu. V zemích, kde v období let 197595 vzrostl index ekonomické svobody o více než tři body, rostl v průměru hrubý domácí produkt na obyvatele o 2,7 procenta ročně. V zemích, kde se ve stejném období snížil index ekonomické svobody maximálně o jeden bod, se v uvedeném období snižoval hrubý domácí produkt na hlavu v průměru o 1,7 procenta ročně (viz tabulka).

Nejvyšší příčky v letošním pořadí zaujímají Hongkong, Singapur, Nový Zéland, Spojené státy, Mauricius a Švýcarsko. Naopak na samém chvostu pořadí jsou Alžírsko, Chorvatsko a Sýrie. K tomu je nutné podotknout, že v seznamu chybí Severní Korea, Kuba, Libye, Etiopie či Angola, které by zřejmě obsadily poslední příčky pořadí, jimž na počátku devadesátých let dominovaly tzv. socialistické země. Z hlediska posunu na žebříčku zemí je posun exkomunistických zemí v celkovém pořadí impozantní. Jejich současná pozice v žebříčku je však slabá na to, aby výkonností své ekonomiky mohly konkurovat těm zemím, s nimiž se před padesáti lety mohly srovnávat.

Brání jim v tom především vysoký podíl vládních výdajů na hrubém domácím produktu, které v České republice v roce 1995 činily 44 procent, stejně jako v Polsku, ale v Estonsku pouze 33,7 procenta a u asijských tygrů se pohybují převážně v rozmezí čtrnácti až dvaceti procent. Pokud se nám nepodaří vládní výdaje stlačit na tuto úroveň, nemůžeme se stát evropským tygrem. Všude platí to, co při své nedávné návštěvě Prahy poznamenal Milton Friedman: „… bohatství se musí nejdříve vytvořit, aby se mohlo někdy rozdělovat…“ Příklad Švédska a ostatních skandinávských zemí, ale také Velké Británie je důkazem, že země, které mají ambice zbohatnout, mohou dosáhnout svého cíle jen v podmínkách skutečného hospodářského liberalismu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply