Součástí nezbytných reforem státních financí musí být i změna financování veřejného zdravotního systému a s ním související celá nová koncepce reformy zdravotnictví. Reformu zdravotnictví však nelze postavit na líbivých gestech a slibech, které sociální demokracie před minulými volbami dávala občanům. Léčba churavějícího zdravotnictví bude bolet s největší pravděpodobností všechny zainteresované subjekty. Při určitém zjednodušení se jedná o pacienty, resp. pojištěnce, poskytovatele lékařské péče, tzn. lékaře a další zdravotní personál. Dalšími institucemi na tomto kolbišti jsou nemocnice a jiná zdravotnická zařízení, farmaceutické firmy, zdravotní pojišťovny a v neposlední řadě stát, jako jeden z plátců pojistného za státní pojištěnce.
Každá z těchto skupin může mít stejné, či přibližně stejné zájmy, ale zároveň mají i zájmy, které jsou nebo mohou být rozdílné či dokonce protichůdné. Při uspokojování těchto rozdílných zájmů může docházet k problémům a k poruchám při financování celé zdravotní péče. V současném systému například lékaři mají zájem na co největším počtu odvedených výkonů a mnohdy tak může docházet k duplicitě při vyšetřování jednotlivých pacientů. Ne všechna zdravotnická zařízení pak mají nastavené takové parametry, které by jim umožnily odměňovat vysoce kvalitní výkony lékařů a diferencovat tak mezi těmi, kteří neustále pokračují ve zvyšování své odbornosti, mají mezinárodní renomé, a těmi, kteří se povětšinou jen vezou. Problémem některých specializovaných pracovišť je pak to, že jejich lékaři předepisují v dobré víře pacientům co nejlepší způsob léčby a mnohdy se dostávají do problémů, že „přešvihnou“ povolené limity na poskytování drahých léčebných preparátů. Za to jsou trestáni tím, že jsou jim strhávány finanční prostředky a v podstatě tuto léčbu hradí „ze svého“. Samotná léčebná zařízení v podobě nemocnic mají vážné problémy s tím, že v minulosti jim byly nadekretovány změny tarifních mezd, na které však neměly většinou peníze, takže tyto chybějící částky odčerpaly z osobního hodnocení anebo se nemocnice zadlužily a musel to řešit stejně stát v podobě oddlužování. Později se odpovědnost přenesla na kraje, ale bez plného finančního krytí a bez převodu některých dalších potřebných kompetencí.
Dalším problémem je na jednu stranu relativně vysoký počet lůžek akutní péče, ne vždy optimální využívaní drahých přístrojů (na více směn či nepřetržitě), a někdy příliš vysoké náklady na doprovodné služby, které nemocnice nezbytně potřebují (prádelny, čistírny, stravování, ostraha).
Velmi silným hráčem jsou farmaceutické firmy, které se snaží se svými výrobky prosadit a jdou velmi „individuálně“ v kontaktech přímo za lékaři. Zde se může projevovat i určitá forma skryté korupce.
Roční spotřeba léků se přitom blíží 50 mld. Kč. Odhady některých odborníků hovoří až o 10 % ztrátách při plýtvání medikamenty. Další nemalé částky spolyká likvidace nespotřebovaných a propadlých léků (většinou se jedná o nebezpečný odpad).
Určité rezervy mají ve svém hospodaření i samotné zdravotní pojišťovny. Ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám však nehraje stát příliš čistou hru. Na jedné straně zvyšuje zdravotní pojištění drobným podnikatelům a živnostníkům, na druhé straně za velký počet svých státních zaměstnanců – pojištěnců tyto částky zvyšuje pouze nepatrně. Měl by ctít stejná pravidla, která nastavuje ostatním účastníkům veřejného zdravotního pojištění.
Veřejné zdravotní systémy se potýkají s problémy i v jiných poměrně silných ekonomikách světa. Recept na vyléčení není jednoduchý, ale ukazuje se na základě zkoumání dlouhodobých časových řad, že tam, kde nedochází přímo k spoluúčasti pacienta je systém méně efektivní. Pokud bude někdo chtít provést skutečnou reformu zdravotnictví, musí začít s následujícími nepopulárními opatřeními:
– Zavést spoluúčast na služby nesouvisející přímo s výkonem lékařských úkonů – stravování, ubytování či další služby v nemocnicích.
– Zavést vyšší spoluúčast za platby u „nadstandardních“ medikamentů (tam, kde existuje alternativa).
– Zavést individuální účty a zvýšit účinnost kontroly provedených úkonů.
– Zvýšit platby za státní pojištěnce.
– Převést kompetence s vyplácením nemocenských dávek na zdravotní pojišťovny.
– atd. … atd.
Finanční kompenzace za zvýšení nákladů by od státu měli dostat jen sociálně nejslabší. Jedno je jisté – sliby a zbožná přání k léčení zdravotnictví určitě nepomohou.
