Je bankovnictví částečných rezerv „inherentně podvodné“?

20.11.2008 Matěj Šuster Přečteno 5211× Zdroj:

Právní argumenty proti frakčnímu bankovnictví, část I.:dopouštějí se bankéři nutně podvodu či zpronevěry uložených peněz, pokud jejich část zapůjčí dalším osobám?

„Ortodoxní Rothbardovci“ s oblibou označují bankovnictví částečných rezerv (dále též „FRB“) silnými a emocionálně podbarvenými výrazy typu „podvod“, „zpronevěra“, „legalizované padělání peněz“ atd. Hned z kraje je ovšem nutno upozornit, že Hoppe, Hülsmann a Block (článek Against Fiduciary Media) používají výrazy jako „podvod“ a „zpronevěra“ nejen v jejich tradičním významu, nýbrž často i dosti neobvyklým způsobem. V tomto komentáři se budu zabývat pouze otázkou, zda je frakční bankovnictví „inherentně podvodné“ v běžném smyslu tohoto slova. V navazujícím komentáři se pokusím vypořádat i se zbývajícími právními argumenty odpůrců FRB, které však dle mého soudu - i kdyby byly opodstatněné - nevedou k závěru, že FRB je podvodnou praktikou („zločinem“), nýbrž nanejvýš k závěru, že se jedná o smlouvu natolik vnitřně rozpornou, že je neplatná a nemá tedy žádné právní účinky.


Zde se ovšem přidržíme ustáleného významu slova podvod či zpronevěra. Podstatou podvodu je, že dotyčný jedinec záměrně vyvolá omyl či úmyslně využije omylu druhé osoby za tím účelem, aby získal (hmotný) prospěch na úkor cizího majetku. Při zpronevěře jde o situaci, kdy si člověk neoprávněně přisvojí cizí majetek, jenž mu byl svěřen, resp. (šířeji) takový majetek bez souhlasu vlastníka např. používá či jinak s ním nakládá.


Lze si samozřejmě snadno představit případy, kdy je daný typ frakčního bankovnictví podvodem či zpronevěrou. Tak např. jestliže se banka v depozitní smlouvě zavázala, že bude nepřetržitě držet 100% rezervy, avšak poté zapůjči část uložených prostředků někomu jinému, porušuje tím svůj smluvní závazek a dopouští se zpronevěry. Podobně u bankovek by se nesporně jednalo o podvod, kdyby banka zákazníkům tvrdila, že její bankovky jsou 100% kryty zlatem (či jinou peněžní komoditou), avšak ve skutečnosti by vydala do oběhu mnohem více bankovek, než kolik má zlata ve svých sklepeních. Na výše uvedených závěrech se samozřejmě shodnou oba ideové tábory.


Představme si naproti tomu následující situaci:


Je založena nová banka. Prvních 20 let své existence působí jako depozitní banka se 100% rezervami. Jde o generická depozita, tj. peníze jednotlivých klientů nejsou skladovány odděleně, nýbrž jsou nerozlišitelně smíchány dohromady v jednom skladišti. Klienti bance platí poplatky za skladování zlata, popř. za platební operace. Vedení banky posléze vypozoruje, že k pokrytí platebních operací majitelů uložených peněz nebylo nikdy v průběhu uplynulých 20 let zapotřebí držet vyšší než - řekněme - 30% rezervy. Dospějí tudíž k závěru, že by bylo možno část těchto stabilně uložených peněz zapůjčit dalším osobám a utržit od nich úrok. Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám. Banka se na oplátku zaváže, že jim napříště bude vést účet zdarma, popř. jim dokonce bude vyplácet úrok. Ať již si o takovém kontraktu myslíme cokoli, jedno je jisté: pakliže banka se souhlasem klientů drží jen částečné rezervy, je zcela nesmyslné a zavádějící mluvit o „zpronevěře“ či „podvodu“. Kdo konkrétně je tu proboha podváděn, kým a v čem konkrétně onen domnělý podvod spočívá?


Totéž platí v případě bankovek. Pokud banka vydá bankovky, zaváže se je na požádání směnit za zlato, avšak zároveň jasně deklaruje, že bude držet jen částečné zlaté rezervy, vůči komu konkrétně se dopouští podvodu? Vždyť přece banka nepředstírá, že drží 100% zlaté rezervy u svých bankovek. Pak je ovšem zcela nemístné hovořit o tom, že banka natiskla falešná „pseudopotvrzení o uskladnění zlata“ (viz např. Rothbard: Peníze v rukou státu, str. 53). Dotyčné bankovky totiž nejsou žádnými „certifikáty o uložení zlata“, ale jedná se prostě o dlužní úpisy, které dávají právo na výplatu určitého množství zlata „na požádání“.


Sečteno, podtrženo: z výše uvedených důvodů mi připadá zjevné, že mohou existovat takové formy bankovnictví částečných rezerv, které nejsou nikterak podvodné. Apeluji proto na „ortodoxní Rothbardovce“, aby poněkud zmírnili razanci své rétoriky a pokud možno se vystříhali paušálních výroků typu „frakční bankovnictví je inherentně podvodnou institucí“. Kvalitě diskuse takový krok může jen prospět.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru