Recenze: Všežravý stát

26.06.2013 Hynek Řihák Přečteno 3800× Zdroj:

Nedávno se na knižním trhu objevila kniha "Všežravý stát" od ekonoma a spisovatele Václava Rambouska. Kniha se zabývá zejména rozhodováním v podmínkách demokratického státu, volbami, přímou demokracií, zájmovými skupinami, regulacemi, ohrožením svobody jednotlivce atp. V této recenzi si knihu přiblížíme a podíváme se na důležité myšlenky v ní obsažené.

Ilustrační fotka: 401(K) 2012 (Flickr)

Rozhodování a fungování státu versus svoboda

Autor začíná poměrně radikálně: "Stát jako jediný má také právo použít násilí, a pod hrozbou trestu donutí každého zaplatit v daních svůj podíl za výdaje na veřejné statky." [1]. Poukazuje také na to, že nemůže být stanovena žádná hranice, kde se činnost státu má zastavit, a také na to, že pokud je pro něco většina takto ještě neznamená, že je to rozumné nebo kvalitní [2]. To zda je něco veřejným statkem (dle autora veřejně prospěšným statkem) je určeno rozhodnutím, které je fakticky ničím neomezené - tj. je produktem libovůle, při jeho přijímání politici a úředníci nejsou s to poznat všechny informace a nejsou nestraní [3]. Důležité je, že disponují mocí, kterou autor definuje: "...jako právo omezovat svobodná rozhodnutí." [4]. Jde přirozeně o svobodná rozhodnutí druhých. F. A. von Hayek tvrdil, že v očích socialistů svoboda není osvobozením od donucení a svévole moci ze strany jiných lidí, ale je jen jiným výrazem pro moc (tj. pro svobodu vykonávat donucení nad ostatními lidmi) [5]. Přičemž je to ovšem dle autora svoboda jednotlivce, která produkuje bohatství pro všechny [6].

Jak vlastně funguje rozhodování těch, co řídí stát? Proč došlo k tomu, že ještě na počátku minulého století nepřerozdělovaly státy více než 10% HDP, ale za poslední 120 až 130 let se daňová kvóta (podíl daní na HDP) zvýšila ve vyspělých zemích zhruba čtyřikrát? Proč většina demokratických zemí hospodaří s deficity [7]? Na to podává V. Rambousek celou řadu odpovědí. Některé si teď přiblížíme.

Předně: "Motivace, cíle, a tedy chování jednotlivých státních institucí nakonec není odlišné od skupin organizovaného sobectví - lobby, klanů, svazů." [8]. Lidé jsou prostě pořád lidé a vstupem do služeb státu u nich nedochází ke konverzi na anděly. Proto, jak uvádí autor, například kupující v dresu státu je motivován také vlastními zájmy a zajímá ho to, aby se na produkci veřejných statků z rozpočtu přidělovalo, co nejvíce peněz. Cena, kvalita a včasnost plnění státní zakázky ho zajímá jen tehdy, pokud je ohrožen jeho vlastní zájem [9]. Můžeme doplnit, že cena, kvalita a včasnost zajímá podnikatele nebo jeho zástupce, protože tito hospodaří s prostředky, které musí získat tím, že spotřebitelům nabídnou zboží a služby, které si tito cení - tj. jejich příjmy pramení z dobrovolné spolupráce, a to platí i pro toho, kdo prodává pouze vlastní práci [10]. Politika dle autora zajímají zájmy voličů velmi málo (viz dále). Pro byrokrata a rozpočtové instituce není důležitý názor daňového poplatníka (dodejme i voliče), ale názor těch, kteří rozhodují o jejich rozpočtech [11]. Pro byrokrata, jehož kvalitu lze hodnotit jen subjektivně (své služby neprodává na trhu), je nutné ovlivnit ty (nydřízené byrokraty a politiky), kteří rozhodují o jeho povýšení anebo přidělení jiných požitků [12].

Při prosazování svých zájmů dle autora státní instituce: "Nejprve nadhodnocují své potřeby a význam a přínosy svých projektů a investic a zároveň podhodnocují náklady včetně potřebného času na uvedení projektu do provozu." [13]. Po přidělení rozpočtu je pak obtížné již rozběhnutou akci zastavit a státní projekty běží i léta poté, co se ukázaly jako neefektivní nebo zadání bylo nereálné [14]. Při ohrožení rozpočtu (tj. svého příjmu) státní instituce nepostupují jako podnikatelé, kteří se často snaží snížit své náklady, protože jinak přijdou díky konkurenci o své živobytí, ale místo toho dle autora: "...okamžitě hrozí omezením nebo zrušením služeb tam, kde to pro veřejnost bude nejbolestnější…” [15]. Prostě jen sledují své zájmy. V této souvislosti je zajímavá zmínka, že v 10 letech od roku 2000 rostly počty státních úředníků u nás o 3 tisíce ročně [16]. Důležité také je, že: "Všude, kde se rozhoduje jinak než peněžním hlasováním jednotlivců, tedy tržně, vzniká prostor pro všechny druhy nespravedlností, pro intriky, korupci, klientelismus, vznik klanů a všechno ostatní, co dráždí a rozčiluje veřejnost." [17]. A opravdu dnes se velmi často můžeme setkat s tvrzením, že vše je rozkradeno, že úředníci a politici jsou korumpovatelní apod. Rambousek k tomu uvádí, že jakákoliv psaná pravidla výběru v případě veřejných zakázek jsou měkkými pravidly a je možné je obejít. Bojovat s korupcí pomocí větší represe je marnou snahou, protože čím bude provozování korupce rizikovější a represe větší tím vyšší úplatky budou požadovány a nabízeny. "Omezit korupci je možné jen omezením prostoru, ve kterém může díky veřejným penězům existovat." [18]. To však není vše, protože korupce ve veřejném sektoru je úzce spojena s problémem nemožnosti určení preferencí občanů, a tak i s problémem ekonomické kalkulace v oblastech s veřejným vlastnictvím výrobních faktorů (tj. v oblastech s byrokratickým managementem). O tom viz dále.

Problémy volby a nemožnost úplné přímé demokracie

Pro V. Rambouska je zřejmé, že voliči nejsou prakticky schopni rozhodovat o financování výdajů na veřejné služby. Uveďme z knihy několik příkladů. Položek veřejných výdajů je u nás obrovské množství. Dále voliči nemají často ani tušení o existenci řady státních institucí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má 17 přímo řízených organizací. V rámci ministerstva zemědělství existují například i výzkumné ústavy pro okrasné zahradnictví a pro myslivost [19]. Zákon o dani z příjmu měl v půlce nultých let tohoto století 80 tisíc slov a slovo výjimka se v něm vyskytovalo 260 krát. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov [20]. Prostě dle autora daňoví poplatníci - platící daně pod hrozbou násilí – nemají a nemohou mít přehled o tom, na co se jejich zdroje použijí a ani o tom nerozhodují [21]. Další příklad rozpočet USA je kniha o více než tisíci stranách [22]. Uveďme i příklad odjinud: v roce 2010 vyprodukovaly evropské unijní instituce 2370 právních aktů a v unii existovalo 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy [23]. Skutečně stěží si lze představit, že politik nabídne ve volební kampani voličům zvýšení prostředků vynaložených třeba na konkrétní oddělní v nemocnicích o 521 miliónů Kč. Ostatně sami voliči požadující navýšení těchto prostředků mají různě vysoké představy o této částce a o jejím přesném použití. Politici a byrokraté tak mají volnost při rozhodování o veřejných výdajích [24]. Pokud zkonfrontujeme uvedená tvrzení autora s tvrzeními ekonoma B. Caplana, tak dojdeme k menšímu upřesnění. Dle Caplana politici spíše slouží voličům, ale zájmové skupiny realizují své cíle v oblastech, které voliči považují za nedůležité [25]. Dle téhož mohou politici do jisté míry manévrovat a ignorovat tak přání lidu [26]. Politici nemají tedy úplnou volnost, ale tato volnost, jak ukazuje Rambousek, je poměrně dost velká. Zvyšte výdaje na hasiče! Ale o kolik, kdy, v jakém regionu a v které oblasti hasičské práce? Dodejme, že z uvedeného implicitně vychází, že přímá demokracie může být pouze doplňkem k nepřímé demokracii, k despocii anebo k (převážně) svobodné společnosti. Sama o sobě je technicky nemožná. Také je nutné připomenout, že voličův hlas samotný má nulovou váhu, přestože někteří voličové mohou trpět iluzí, že jejich hlas něco znamená a že o něčem rozhodují [27].

Hlasovací paradox

Poměrně velký prostor věnuje autor tzv. hlasovacímu paradoxu. Tento paradox prvně popsaný markýzem de Condorcet v 18. století lze přiřadit k nevýhodám demokratického hlasování, které mnozí lidé dnes nekriticky obdivují. Paradox způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům [28]. Rozhodování skupiny je tak často nelogické. A: „Paradox vede také k tomu, že hlasováním není možné dospět ke zjištění společenského zájmu. Pokud se něco za společenský zájem vydává, vždy lze nakonec zjistit, že je to pouze zájem některých.“ [29]. Společenský zájem prostě neexistuje.

Další problémy

Existují však ještě další problémy. Na příkladu daňového systému autor ukazuje, že cíle, které voliči sledují, jsou často rozporné. Pokud má být systém (snad) spravedlivý, tak vyžaduje rozdílný přístup k jednotlivcům a tedy množství výjimek. Pak však může být stěží tento systém jednoduchý a přehledný [30]. Podobně rozporné jsou výsledky v případě prohibice, povinných informací na výrobcích a jiných regulací, které omezují konkurenci [31]. Dále není možné porovnávat přírustky a ztráty užitků, a tím není možné dosáhnout sociální spravedlnosti [32]. To však není překvapivé, protože znalosti lidí o ekonomii jsou vcelku omezené. Sám autor si všímá, že v základním školství je nezbytné znát mnohdy vzorec benzénu nebo informace o kroužkovcích, ale za součást vědění se nepovažuje to, jak vznikají ceny, že státní dluhy platí daňoví poplatníci atp. [33]. Dle autora mají lidé také problém pochopit skutečnosti, které odporují jejich zájmům [34]. Rambousek také upozorňuje, že: „Volby vyhraje rozpočtový deficit, zatímco přebytek je prohraje. Vyhrává zadlužení, ne hospodárnost.“ [35].

Problémy byrokracie, hlasovací paradox a jiné problémy vedou k tomu, že systém má k dokonalosti dost daleko a dokonce má daleko i k nějakému rozumnému fungování. Pokud je však většinou lidí považován v zásadě za dobrý a je jimi podporován, a tomu tak nutně musí být, protože jinak se stěží jakýkoliv systém podaří udržet dlouhodobě, tak je poměrně logické, že lidé mají sklon hledat někoho, kdo může za jeho selhání. Toho si všímá i Rambousek: „Veřejné mínění je pak zamořeno neustálým hledáním viníků.“ [36]. Dodejme k tomu, že současný systém vlády je pro mnohé občany černou skříňkou. Podobně byl černou skříňkou noční les pro naše předky. Zvířecí skřeky pak byly vydávány za projevy hejkalů, bubáků apod. Dle stejné „logiky“ můžou za současné problémy třeba židé, ilumináti, jezuité, Klaus apod. Dle Rambouska může mít taková situace dopady na ochotu lidí spolupracovat a zapříčiňuje i jistou formu stresu [37]. Přičemž už prostá existence hlasovacího paradoxu znamená, že: „…problematika kolektivního rozhodování netrpí kvalitou zúčastněných jednotlivců, ale je rozporná ze své podstaty, a tedy změna na místech rozhodovatelů – politiků, poslanců nebo ministrů - v této oblasti nic neřeší.“ [38]. Ještě je nutné připomenout další autorovu myšlenku, že kolektivní rozhodování spočívá v tom, že většina omezuje menšinu, a přitom není ani možné zjistit, zda užitek většiny převýšil ztráty menšiny [39].

Preference občanů a ekonomická kalkulace

S předchozím souvisí úzce i problém zjištění preferencí občanů a problém ekonomické kalkulace. Dle autora: „Skutečné potřeby a kvality poskytovaných veřejných statků nejsou díky absenci kupujících objektivně zjistitelné.“ [40]. Doplňme, že chybí ceny a jejich změny, zisky a ztráty. Přírůstky a ztráty užitku občanů není možné zjistit a změřit. To dobře ilustruje autor i příkladem existence plošných úspor v jednotné zpravidla procentní výši ve veřejném sektoru, který lze sotva najít v sektoru soukromém [41]. Je však překvapivé, že v celé knize se nelze setkat se jménem ekonoma Ludwiga von Misese, který prvně poukázal na problém nemožnosti ekonomické kalkulace u veřejného vlastnictví a poukázal na problémy byrokracie – byrokratického managementu. Doplňme ještě Rambouskovi vývody o poznatek, že nemožnost ekonomické kalkulace také vede k tomu, že pro byrokrata a politika bude výše nabídnutého úplatku jedním ze zdrojů jeho rozhodování [42].

Zájmové skupiny

Vraťme se však ještě k fungování státu a teorii veřejné volby a podívejme se na to, co nám autor sděluje o zájmových skupinách. „Možnost získání moci rozhodovat o veřejných zdrojích následně činí politiky a politické klany zajímavými pro různé nátlakové skupiny organizovaného sobectví, které jsou charakteristické tím, že své skupinové zájmy vydávají za zájmy celku.“ [43]. Zájmové skupiny sponzorují politiky a většina z nich to nedělá zadarmo. Dle Rambouska tyto skupiny očekávají zvláštní zacházení, které jim mohou politici zajistit [44]. Ve volebních kampaních se vydávají peníze tak, aby přinesly volební hlasy. Tyto jsou vzácné, protože jejich množství je omezené. Užitek z nich uspokojuje potřebu rozhodovat o veřejných zdrojích a potřebu omezovat svobodnou volbu jednotlivců [45]. V podstatě jde o peníze a moc. Cílem je vydat peníze na získání volebních hlasů tak, aby přinesly příjmy větší, než jaké byly náklady na ně [46]. Přičemž platí, že prospěch z takového „podnikání“ s veřejným penězi je koncentrovaný, zatímco náklady jsou rozptýlené [47]. V takové situaci nejsou dle autora zákony neutrální (dalo by se doplnit v hayekovském slova smyslu), ale jsou: „…navrhovány a schvalovány s tím, že mají přinášet konkrétní výsledky.“ Dále: „Z hlediska lobbistů je a musí být „kvalitní“ jenom takový zákon, který jde maximálně vstříc jejich skupinovému zájmu.“ [48]. Jak jsme uvedli, tak zájmovým skupinám jde o moc a peníze. Co se týká dosažení vyššího příjmů, tak toho zájmové skupiny organizovaného sobectví dosahují omezováním konkurence a získáváním (privilegovaného) monopolního postavení [49]. Vedle několika příkladů, které ilustrují tuto skutečnost, autor uvádí případ odborů. Dle autora: „Problémem odborů tedy na úrovni podniku nejsou zaměstnavatelé, ale konkurence jiných dělníků. Prvním cílem odborů je tedy zabránit této konkurenci.“ [50].

Je známo, že vyjma omezené možnosti prodloužit pracovní dobu, vede omezení vstupu na pracovní trh vždy k omezení nabídky práce a tedy i k stanovení restrikcionistické ceny – tj. růstu mezd [51]. Výsledkem je nižší výroba a méně bohatství. Dle autora k nárůstu množství zájmových skupin vede letitý nerušený vývoj společnosti a jeho výsledkem je paralýza tržního prostoru a celé společnosti [52].

Návrh autora

Autor nepřekládá jen kritiku, ale snaží se najít i nějaké pozitivní řešení situace. I když pokud stát skutečně nakonec sežere značnou část svého hostitele – společnosti, tak sám by měl zemřít hlady. Autorovo řešení je omezení zdroje zla – tj. omezení státu. Autor žádá přivření toku veřejných financí [53]. Radikální libertarián nebo minarchista bude poněkud zklamán, protože autor navrhuje spíše omezený stát [54], a to včetně poskytování služeb základního školství a standardní sociální a zdravotní péče [55]. Minimálně požadavek na poskytování služeb základního školství je dle mého poměrně snadno zneužitelný státem a zájmovými skupinami. Zvláště pokud autor zdůrazňuje zároveň v rámci svého návrhu jako důležitý bod důležitost osvěty veřejnosti [56]. Všežravý stát nemá na takové osvětě žádný zájem. Kroužkovci a vzorec benzénu neohrožují nositele moci, znalosti o fungování státu a ekonomiky už ano. Nicméně kniha obsahuje cenné informace pro každého, kdo je pro omezení anebo úplné odstranění státu a i pro toho, kdo pochybuje nad možnostmi demokracie a toho, kdo zkoumá reálné fungování státu. Je zároveň také políčkem do tváře těch, kteří se snaží nápravu současných problémů hledat v silném státu. A je i příspěvkem na poli tzv. teorie veřejné volby (public choice), což je zvláště cenné, protože takových příspěvků v češtině moc zatím není. Pro širokou veřejnost, na kterou kniha zdá se cílí, jich je ještě méně. Kniha je vcelku čtivá a levná, akorát se po přečtení a několikerém prolistování mírně uvolňují některé listy.

[1] Rambousek, s. 12.
[2] Ibid, s. 13.
[3] Ibid, s. 18-19, viz i s. 134.
[4] Ibid, s. 58.
[5] Hayek, s. 40.
[6] Rambousek, s. 124.
[7] Ibid, s. 51 a 131. K státním dluhům v různých zemích viz třeba zde: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_public_debt .
[8] Ibid, s. 57.
[9] Ibid, s. 72.
[10] srovnej s Ibid, s. 134.
[11] Ibid, s. 61 a 63.
[12] Ibid, s. 63.
[13] Ibid, s. 53.
[14] Ibid, s. 54. Konkrétní příklady s. 98 a 111.
[15] Ibid, s. 54.
[16] Ibid, s. 66.
[17] Ibid, s. 134.
[18] Ibid, s. 73.
[19] Ibid, s. 19-20 a 55. Přesné názvy jsou Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahrady (k činnosti viz zde: http://www.vukoz.cz/index.php?p=historie&site=default) a Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (k činnosti viz zde: http://www.vulhm.cz/index.php?p=zrizovaci_listina&site=default). Zajímavý seznam různých úřadů je k vidění zde: http://www.nechtenasbyt.cz/urad/ .
[20] Ibid, s. 50.
[21] Ibid, s. 21.
[22] Ibid, s. 133.
[23] Petřík, s. 24.
[24] Rambousek, s. 43.
[25] Caplan, s. 41-2 a podobně s. 255.
[26] Ibid, s. 249. Nutno podotknout, že B. Caplan nepovažuje - díky existenci racionální iracionality na straně voličů – toto „sloužení“ politiků voličům za optimální.
[27] Rambousek, s. 24.
[28] Ibid, s. 29-31. K životu a dílu markýze de Condorcet viz zde:  http://en.wikipedia.org/wiki/Condorcet .
[29] Ibid, s. 43.
[30] Ibid, s. 47. K možnosti existence spravedlivého systému zdanění se autor staví skepticky – viz s. 49.
[31] Ibid, s. 13-14.
[32] Ibid, s. 93.
[33] Ibid, s. 127-128.
[34] Ibid, s. 91.
[35] Ibid, s. 114.
[36] Ibid, s. 120.
[37] srovnej s Ibid, s. 120 a 132.
[38] Ibid, s. 133.
[39] Ibid, s. 134. Užitky nelze poměřovat, sčítat ani odečítat – viz i dále.
[40] Ibid, s. 42.
[41] Ibid, s. 66.
[42] Jde například o Misesovy knihy Liberalismus a Byrokracie (http://www.mises.cz/literatura/byrokracie-19.aspx) vydané péčí Liberálního institutu. Stručně ke korupci ve veřejném sektoru a tomu, že nahrazuje tržní rozhodování viz Průša.
[43] Ibid, s. 131. Podobně s. 77.
[44] Ibid, s. 25.
[45] Ibid, s. 26.
[46] Ibid, s. 27.
[47] Ibid, s. 71.
[48] Ibid, s. 76 a 78.
[49] Ibid, s. 77.
[50] Ibid, s. 81.
[51] Rothbard, s. 125. V tomto zdroji se jedná o dopady licencí, ale platnost argumentu je obecná, co se týče omezení nabídky práce.
[52] Rambousek, s. 121. K této problematice je zvlášť vhodné přečíst knihu ekonoma Mancura Olsona: Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita vydanou Liberálním Institutem.
[53] Ibid, s. 136.
[54] Autor místy v knize zavádí poněkud uměle dvě kategorie veřejných statků – viz s. 18.
[55] Ibid, s. 135.
[56] Ibid, s. 137.

Literatura:

1. Caplan, B. D. Mýtus racionálního voliče: proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: NLN 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
2. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
3. Petřík, L.
Evropská unie je protidemokratický podvod. In: Loužek, M. (ed.). Evropská unie v pasti centralizace: sborník textů. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku 2011, ISBN 978-80-87460-03-0.
4.
Průša, J a Ryska, P. Jak se zbavit korupce [online, 2012]. Dostupný z (přístup X/2012): http://virtually.cz/journal/?q=jan-prusa-pavel-ryska-jak-se-zbavit-korupce
5. Rambousek, V.
Všežravý stát. Praha: Plot 2012, ISBN 978-80-7428-124-2.
6. Rothbard, M. N.
Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
7 . Anglická wikipedie.

Další zajímavosti:

 

♠ s. 9 - nejvíce se vyplatí ta činnost, která nese největší odměnu, která nemusí být nutně v penězích,
   - racionální chování: může být i pod vlivem emocí, domněnek, reklamy, strachu,...
   - spoluprácí tisíců lidí nikdo nezařídil ani ji nenařídí,

♠ s. 11 - dle autora platí u obrany a policie nevyloučitelnost ze spotřeby,

♠ s. 16 - neutracený příjem musí z rozpočtu placení producenti veřejných statků vrátit,

♠ s. 37 - nemilosrdný boj uvnitř stran,

♠ s. 38 - důsledky hlasovacího paradoxu --> není možné rozhodnout o pořadí mezi projekty nebo veřejnými výdaji --> není možné zjistit zájmy společnosti,

♠ s. 40 - demokracie je jen metoda, jak dospět k rozhodnutí,

♠ s. 46/7 - každý si může vynásobit svůj plat dvěmi a dostane skutečný příjem,

♠ s. 48 - daň  oken v Anglii; autor nevrhuje daň z hlavy,

♠ s. 56 - neexistuje nějaké centrum - stát,

♠ s. 59 a 60 - podnikání v politice,

♠ s. 64 - nadprůměrný výsledek byrokrata se na příjmech úřadu a byrokrata zpravidla neprojeví,

♠ s. 68 - byrokracie: problém není v lidských vlastnostech byrokratů a konkrétních osobách, problém je systém sám,

♠ s. 69 - k poválečnému zestátňování došlo z vůle většiny ve Velké Británii i jinde (komentář: tj. omezená volnost politiků),

♠ s. 70 - desítky studijí ukázaly na nižší efektivnost státních a městských podniků při srovnání se soukormými podniky,
♠ s. 71 a 78 - politický obchod kvete napříč stranami,
   - koncentrovaný prospěch a rozptýlené náklady,

♠ s. 80 - deformace kolektivního hlasování o veřejných zdrojích: logika většinového hlasování, vliv lobbistů a osobní zájmy hlasujících,

♠ s. 81/2 - ekonomické důsledky odborů,

♠ s. 86 - ekologie: jen malý zlomek spotřebované vody se pije,

♠ s. 88 - Hnutí Duha=soukromé financování jen z 20%,

♠ s. 101 - dotování cestovního ruchu,

♠ s. 102 - empiricky zjištěná neúčinnost Czech Tourismu,

♠ s. 108/9 a 110 - v makroekonomii se jednotlivé  cíle konkurují, makroekonomie není ekonomií,
♠ s. 111 - Reganova odporující si ekonomická politika,

♠ s. 112 - Nejvyšší kontrolní úřad pouze sleduje, zda jsou výdaje v souladu se zákonem,
   - makroekoomie nezajímá vůbec nikoho --> existuje jen sama pro sebe,
♠ s. 113 a 115 - politici a úředníci souhlasí s úsporami všude jinde než u svého rozpočtu,

♠ s. 122 - EU má 56 tisíc úředníků,
♠ s. 123 - boj proti korupci často plodí korupci,

♠ s. 125 - vznik neustálých kompromisů,

♠ s. 128/9 - volič spolurozhoduje o ostatních,
   - Keynesův postřeh o ožebračení ostatních,

♠ s. 130 - producenti veřejných statků --> žádná konkurence, nelze vědět kolik veřejných satků a v jaké kvalitě produkovat,

♠ s. 135/6 - s malou volností formulovaná pravidla daňové a výdajové politiky,

♠ s. 136-7 - liberalismus a individualismus obhajuje autor z hlediska logiky vlastností veřejných statků a většinového hlasování,

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru