Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Daň z příjmu: od protiústavnosti k úplnému vítězství

0

Robert Higgs

Celá tři desetiletí po ukončení občanské války čelila americká federální vláda rozpočtovémuproblému, který se téměř vymyká chápání dnešních ekonomů: chronickým přebytkůmpříjmů nad výdaji. Pramenily z kombinace rychlého ekonomického růstu, jehož průvodnímjevem byl vzestup objemu dovozu, a politiky vysokých cel, typických pro toto období republikánskévlády. Protože panovala politická neochota jakkoliv snižovat celní sazby, vládana opakované přebytky reagovala tím, že veteránům z občanské války a jejich příbuzným(čím dál vzdálenějším) vyplácela stále vyšší a vyšší „sociální“ dávky. Tento penzijní program,nazývaný pro svou bezmeznou štědrost „prvním rozsáhlým programem federálníhosociálního zabezpečení“ (což naznačovalo, že se jednalo o systém sociální podpory mimořádnéhovýznamu), pohlcoval do roku 1890 více než jednu třetinu rozpočtu. Navzdory plýtváníprostředky ve prospěch penzijního programu přebytky přetrvaly a v letech 1866–1893pravidelně naplňovaly státní pokladnu.

Příznivý stav veřejných financí zcela podkopal původní raison d’etre zákona o dani z příjmu,který Kongres schválil poprvé v roce 1861 a pak ještě několikrát během a po ukončeníválky. Příjmy byly zdaňovány v letech 1862–1871, ale v roce 1872 Kongres nakonec svýmusnesením daň zrušil. Myšlenku na ni se však už zcela zapudit nepodařilo. Mezi lety 1874 a1894 předložili příznivci daně z příjmu celkem 68 návrhů na její opětovné uzákonění. Skrzetuto daň, kterou by nesli téměř výlučně bohatí, se pokoušeli nahradit cla, jež podle jejichsoudu dopadala v daleko větší míře na chudé. Jak příznivci, tak stejně i odpůrci v dani z příjmushodně spatřovali přednostně nástroj přerozdělování; v jazyku té doby třídního zákonodárství.Nebylo překvapením, že v čele jejích zastánců stáli stoupenci takových uskupeníjako strana Populistů, Greenback Party či Farmers‘ Alliances.

Po dvaceti letech zklamání a neúspěchů se příznivcům daně podařilo prosadit myšlenkudaně z příjmu do zákona o příjmech z roku 1894 (často nazývaného Wilson-Gorman TariffAct podle jeho duchovních otců W. L. Wilsona a A. P. Gormana a týkajícího se také ochranářskýchcel). Přání presidenta Clevelanda bylo nicméně jiné. Jeho hlavním zájmem a rovněžústředním bodem politického programu Republikánů bylo drastické snížení cel. Jelikožby výrazné snížení cel snížilo výši federálních příjmů, navrhl prezident ve své výroční zprávěz roku 1893 opatření, jež by problém výpadku příjmů zmírnilo. To spočívalo v zavedení„zdanění několika vnitřních příjmů, včetně drobné daně uvalené na zisky z jistých investickorporací“. Nešlo tedy zdaleka o obhajobu uvalení všeobecnédaně z příjmu. Mnohem obsáhlejšíustanovení o dani z příjmu se objevila ve Wilsonově návrhu díky působení dvou zetří členů Sněmovního podvýboru pro vnitřní zdanění [House Subcommittee on InternalTaxation]. Prvním byl B. McMillin, Demokrat a dlouhodobý zastánce daně z příjmu, a druhýmW. J. Bryan, Demokrat a později člen strany Populistů. Přestože Senát následněz Wilsonova zákona vypustil dramatické snížení cel, pasáž o dani z příjmu přetrvala.Prezident Cleveland byl návrhem zákona schváleným 15. srpna 1894 rozhořčen, neboť obsahovalpouze nepatrné omezení tarifů. Zákon nepodepsal, ten však přesto vstoupil v platnost.

Jeden tehdejší autor poznamenal,

„… že daň z příjmů nebyla zavedena z fiskálních důvodů, nikdo se totiž ani neobtěžovalzjistit, jakou částkou by tato daň mohla přispět do státní kasy. První plodyúspěchu přinesla až rok a půl od jejího zavedení, a rozhodně tedy nemohla býtvychvalována jako účinný nástroj zmírňující okamžité fiskální napětí.“

Nová daň z příjmu tedy zjevně měla být primárně jakousi protiváhou k existujícím clům,která, jak vládlo všeobecné přesvědčení, nerovnoměrně zatěžovala především chudé.Cla byla navíc nerovná i z územního hlediska – oblast Severovýchodu byla se svými chráněnýmiprůmyslovými podniky zvýhodňována oproti oblastem Jihu a Západu. Tento geografickýprvek se ostře projevil zejména při hlasování o dodatku k zákonu o clech [Wilson-Gorman Tariff Act], jenž měl rozhodnout o zavedení daně z příjmu: ve Sněmovněreprezentantů vzešlo z celkového počtu 182 hlasů pro 177 od zástupců Jihu a Západu. Při hlasování v Senátu se na podporu dodatkunezvedl ani jeden hlas ze Severovýchodu.

Diskuse ponechala stranou údajnou regresivitucel a radikální odpůrci se soustředilina kritiku nové daně, v níž spatřovalikrok k socialismu. V období ekonomických,společenských a politických otřesů té dobymnozí nevyhnutelně na daň z příjmu nahlíželijako na jeden z dalších prostředků, jenžby mohl napomoci přeměně etablovanéhospolečenského řádu. John F. Dillon, čelnýpředstavitel sdružení obhájců a bývalý federálnísoudce, ve své řeči ke členům NewYork State Bar Association novou daň odsoudilslovy, že jde o

„… násilnou formu zdaňování bohatýchv prospěch chudých. … [představuje]nejvýslovnější a nejhanebnějšípříklad třídního zákonodárství…. porušování ústavních práv vlastníků,rozvrat stávajícího společenskéhozřízení… a je bytostně revoluční.“

Ne každý samozřejmě považoval daň zaprotiústavní. A tak v této otázce musel nakonecrozhodovat Nejvyšší soud.

Dnešními standardy lze zdanění, tak jakje předkládal zákon z roku 1894, označit zavelmi nízké a dopadající jen na nepatrnoučást populace. Jednotlivci odevzdávali 2 %z příjmů včetně darů a dědictví, pokud jejichhodnota přesáhla 4000 dolarů. Totéžplatilo i pro společnosti, které odváděly 2 %ze zisku, ale nezdanitelné minimum ve výši4000 dolaru se na ně nevztahovalo.Dvojímu zdanění dividend bylo zamezenovhodnou úpravou zdanitelných příjmůu jednotlivců. Mnoho institucí – včetně charitativníchsdružení, církevních a vzdělávacíchorganizací, stavebních a úvěrovýchspolečností, záložen a vzájemných pojišťoven– bylo zbaveno povinnosti odvádět daň.

Kromě nespravedlivé 2% ztráty příjmůspatřovali kritici daně z příjmu v jejím zavedeníještě jedno významnější nebezpečí.Připravovala podle nich půdu pro mnohemvětší, možná až konfiskační zdanění.(Nutno poznamenat, že shodný názor měloi mnoho zastánců daně z příjmu.) Neváhaliproto zpochybnit ústavnost tohoto zákonapřed Nejvyšším soudem. Ve spolupráci s generálnímprokurátorem a pomocí diskutabilníhoprávního eskamotérství docílili předánípřípadu Pollock vs. Farmer’s Loan andTrust Company (spolu s případy Hyde vs.Continental Trust Company a Moore vs.Miller) k předběžnému líčení přímok Nejvyššímu soudu. Spor byl projednávánv týdnu od 7. do 13. března a verdikt soudupak vynesen 8. dubna roku 1895.

Šlo skutečně o velký případ. AllanNevins soudil, že „tato kauza vyvolalau Nejvyššího soudu neoddiskutovatelněnejvětší vášně od dob přelíčení s DredemScottem“. [1857, soud zamítl žádost otrokao udělení svobody, čímž se přiklonil k názoru,že černoši nemají žádná práva]. Dle jednohohistorika práva si proces získal v tiskutolik pozornosti jako žádný jiný v dějináchNejvyššího soudu. Mnoho novin se do nejmenšíchdetailů rozepisovalo o průběhusporu. Případ se stal středobodem zájmuveřejnosti, protože v sobě skloubil mnohoz tehdejších společensko-politických témat:konflikt bohatých a chudých, zemědělstvía průmyslu, konkurence a monopolů, venkovaa měst, slaběji rozvinutého Jihua Západu a průmyslového Severovýchodu.Celý národ se zadrženým dechem sledovalvývoj souboje právních zástupců, kteří mělipod vahou svých důkazů přesvědčit většinuz osmi zasedajících soudců. (Jeden nepřítomenz důvodu nemoci.)

Právní pře se zúžila na dva sporné body.Za prvé: strana domáhající se nezákonnostidaně poukazovala na to, že šlo o daň přímoua tedy v rozporu s Ústavou, neboť nebylanáležitě rozvržena mezi jednotlivé státypodle velikosti jejich populace tak, jak topředepisoval článek č. 1, odstavec 2 Ústavy.Za druhé: i kdyby nešlo o daň přímou, stáleby byla protiústavní, neboť četná daňováosvobození porušovala ustanovení ústavy,že „… všechny daně, poplatky a cla mají být na území Spojených států jednotné“ (článekč. 1, odstavec 8). Právní zástupci vládyvedené generálním prokurátorem Olneymoponovali tím, že Nejvyšší soud považovalvždy za přímou pouze daň z hlavy a daněmajetkové a na druhý argument odpovídalitím, že požadavek uniformity nepřímýchdaní se nevztahuje na skupiny daňovýchpoplatníků ale na různé státy.

Olney v konzervativním duchu, jež odpovídalmentalitě soudců Nejvyššího soudu,tvrdil, že rozdíly mezi přímou a nepřímoudaní, tak, jak je definovali ekonomovéa jiní učenci, nemají k případu žádný vztah.Podle něj byla pro případ určující předchozísoudní rozhodnutí, precedenty, při nichžsoud nikdy neváhal udělit Kongresu výsadníprávo rozhodovat v otázce zdanění a podlenichž se považují za přímé daně jen daněz hlavy a majetku. Takový výklad ústavníhopráva označil za

„… stejně starý jako Ústava samotná…Odmítnout jej po sto letech bybylo škodlivým precedentem do budoucnaa mohlo by způsobit, že navládu nebude nazíráno jako na věcstabilních ústavních principů, nýbržjako na instituci podléhající momentálnímpohledům a přáním, závisejícína osobním výkladu jednotlivýchsoudců.“

V závěru své řeči vyzval Nejvyšší soud,aby zůstal věrný svým zásadám a svému polipůsobnosti:

„V otázkách, kdo má či nemá oprávněnírozhodovat o zdanění, by nemělaoblast práva zcela vystřídat oblastexekutivy a nahradit tak politickoudebatu odehrávající se na půděKongresu, jejímž smyslem je určenísubjektů zdanění, plánů zdanění avšech rozdílů a odlišností, pomocíkterých se vláda nakonec snaží najítspravedlivé daňové zatížení – spravedlivévzhledem k rozložení zdrojůa k možnostem jednotlivých tříd obyvatel.“

Závěrečné proslovy obou zúčastněnýchstran vyvolaly velké ideologické vášně.James C. Carter, zastánce daně z příjmu,otevřeně připustil, že se jedná o akt třídníhozákonodárství. Současně však tvrdil, žeexistující daňový systém rovněž spočívá natřídním zákonodárství, avšak „chybnýmzpůsobem“. Upozornil Nejvyšší soud, že bynebylo moudré zrušit platnost tohoto zákona,a „… že by nakonec měl přijmout hlasvětšiny jako konečný.“

Carterovo neskrývané odvolání se na vůlivětšiny vyvolalo u zástupce druhé stranyJosepha H. Choateho spravedlivé rozhořčení.Ve své řeči uvedl:

„Věřím, že zde existují určitá vlastnickápráva, která musí zůstat uchráněna…Zákon, o kterém zde jednáme,je a zůstává ve svých záměrech a cílechčinem komunistickým. Principy,na nichž stojí jeho obhajoba jsousvou měrou ty nejvíce komunistické,socialistické – a jak je hodlám nazývat– populistické, jaké kdy vůbec byly adresovány jakémukoliv politickémushromáždění na celém světě.“

S úzkostí v srdci a obavou o vývoj věcíbudoucích, formuloval apokalyptické varování:

„Ochrana [vlastnických práv] budeuchována nebo navždy vymizí… nebudetemoci později zavádět nějakáomezení, prohlásíte-li nyní, žeKongres má ve svých rozhodnutíchzůstat nikým neomezen a nekontrolován.“

Choate v ideologicky laděné řeči pokračovala s mistrnou argumentací se krok pokroku blížil k označení daně za daň přímou:příjem, plynoucí z vlastnictví majetku, amajetek samotný jsou od sebe nerozeznatelnéa neoddělitelné. Proto daň uvalená natento příjem je totéž, jako daň uvalená namajetek. Jde tedy logicky v obou případecho daň přímou. Rovněž se pokusil definovatjemné, přesto podstatné odlišnosti sporusoučasného a těch, o nichž soud rozhodovalv minulosti a na nichž stavěl precedenty.Doufal, že se mu tím podaří soud vyprostitz určité strnulosti. Právní doktrína totiž říká,že soud je při posuzování sporů vázánpředchozími rozhodnutími, jedná-li se o podobnýchotázkách a v téže jurisdikci.

Svou řeč zakončil zdůrazněním hlubokéhovýznamu celého případu.

„Nevěřím, že někdo z přítomnýchněkdy měl či bude mít za úkol rozhodovatv případu o následcích tak dalekosáhlých.“

Proces se týkal

„uchovaní základních práv k soukromémumajetku, rovnosti před zákonema důvěry amerického liduv ústavní záruky“.

Nakonec se snažil přimět soudce, aby pamatovalina svou nezávislou autoritu. Soudtotiž „… moc zrušit legislativní akt kongresu,jenž je v rozporu s Ústavou“.

Případ Pollock stavěl zejména konzervativnísoudce Nejvyššího soudu do těžké pozice.Na jedné straně zde existoval právníprecedent – rozhodnutí Nejvyššího souduv kauze Hylton z roku 1796 hovořící jasněve prospěch Kongresu. Na straně druhé ale,tak jak tvrdil Choate, by mohl soud určit, žev žádném z předchozích případů se nerozhodovaloo přesně týchž základních otázkách,a proto rozhodnutí soudu v oněch případechpředstavují pouze názory soudců,nikoli však ustanovené principy. Olneyůvprávně konzervativní argument ve prospěchkontinuity rozhodování o ústavníchotázkách musel hrát (bez ohledu na to, jakse popíší fakta minulých případů) nemalouváhu. Někteří konzervativní členové devítičlennéhosenátu, zcela jistě ctihodný soudceStephen J. Field a jeho synovec David J.Brewer a snad i předsedající soudceMelville W. Fuller, nicméně sdílelis Choatem neblahou předtuchu ohroženísoukromých vlastnických práv v situaci,kdy by se nová daň prosadila.

Soudu se nepodařilo usmířit znesvářenéstrany, a tak se pokusil ve svém verdiktuz 8. dubna 1895 výsledek rozdělit. Vzal v úvahu Choateho logickou argumentaci,avšak omezil její aplikaci. Rozhodl, že daňz příjmu plynoucí z nemovitého majetkunelze odlišit od daně z nemovitého majetkusamotného, jedná se tedy o daň přímou atím pádem protiústavní, neboť břemeno nenírozděleno mezi jednotlivé státy podle počtuobyvatel. Verdikt rovněž stanovil, av tomto bodě bylo usnesení jednomyslné, žeKongres nemá oprávnění uvalit daň na příjmyze státních nebo obecních obligací. Vezbývajících otázkách se poměr hlasů rozdělilv nerozhodný stav a neurčil vítěze.

Názor většiny, znějící z úst předsedy senátuFullera, zcela neuspokojil nároky staréhosoudce Fielda [u nejvyššího soudu odroku 1863]. Ve svém souhlasném stanoviskuzavrhnul zákon o dani z příjmu jako třídnílegislativu, odsoudil „hrubé a arbitrární rozlišení“,které zákon zaváděl a zformulovalčasto citovanou předpověď, že

„útok na kapitál, jehož jsme dnessvědky, je pouze začátek. Budou následovatdalší, rozsáhlejší a prudší, ažse nakonec tato politická bitva staneválkou chudých proti bohatým, válkou,která se bude stupňovat na intenzitěa hořkosti.“

On sám byl pro jednoznačné smetení zákonaze stolu.

Soudci Edward D. White a John M.Harlan silně nesouhlasili s rozhodnutím.Byli velmi znepokojeni tím, že se soud vesvém konečném výroku neřídil tradičním anezpochybnitelným výkladem práva. Whiteuvedl, že

„… toto rozhodnutí je nebezpečímkaždému soudu, každému občanovia celé republice“.

Ztotožnil se s názory prokurátoraOlneyho, a jako by předvídal sled událostí,varoval, že:

„…pokud se bude soudní rozhodnutíodvíjet od osobních názorů těch,kdož se na nějaký čas stali členy soudu,pak se celý proces nalézání spravedlnostistane účelovou a politickoufraškou a bude postrádat jakoukolijednotnost a konzistentnost“.

Nerozhodný výsledek neuspokojil nikoho.Odpůrci zákona se domáhali nového slyšení,tentokrát před kompletním, tj. devítičlennýmsoudním sborem (zasedal byi během předchozího líčení nemocný soudceHowell E. Jackson), aby se dospělok rozhodnutí v nedořešených otázkách.Generální prokurátor pro změnu žádal, abyse jednalo znovu o všech bodech sporu.Soud souhlasil s návrhem generálního prokurátoraa stanovil lhůty, v nichž mohly oběstrany pronést proslovy, na šestého, sedméhoa osmého května. Nové slyšení nepřinesložádné nové důkazní prostředky.

20. května 1895 se senát usnesl v poměru5:4 a prohlásil spornou právní normuza protiústavní. Předsedající soudce verdiktodůvodnil tím, že

„… zatímco naše předchozí závěryzůstaly beze změn, jejich působnostmusí být rozšířena do všech logickýchdůsledků.“

Soud v podstatě užil stejný argument,který dříve sloužil jako prostředek protizdanění nemovitostí. Nyní jej aplikoval i namajetek movitý (hmotný). Navzdory tomutorozšíření zůstávalo mnoho forem příjmůústavně zranitelných. Nebylo vyloučenozdanění např. mezd a platů kvalifikované inekvalifikované pracovní síly. Avšak vzhledemk tomu, že byla zneplatněna tak velkáčást zákona, soud nakonec prohlásil za neplatnounormu celou, nejen ustanovení,která shledal jako výslovně vadná.

Každý ze čtyř soudců hlasujících ve prospěchzákona, sepsal ostrý nesouhlasný názor.Harlan na více než padesáti stránkáchprorokoval, že

„… odklon tohoto soudu od tradičníhozpůsobu rozhodování v závažnýchústavních otázkách, za něhožbylo dosaženo mnoho dohod a běhemkterého vláda spravovala zemiv dobách krizí, otřese důvěrou veřejnostive stabilitu zákonů.“

Současně se obává, že druhé rozhodnutív kauze Pollock

„… ničí samotné základy národní autority,upírá vládě moc, která je nebose může stát životně důležitou proexistenci a uchování unie v doběohrožení.“

Domníval se také, že americký lid nemůžepříliš brzy pozměnit dodatkem Ústavu aanulovat tak výsledek kauzy Pollock, důsledkyčehož považoval za „národní katastrofu“.

Nesouhlasící soudci odsuzovali předevšímnásledky v podobě přerozdělovacíchprocesů ve společnosti. Jinak umírněnýsoudce Brown poznamenal, že

„… smetení zákona ze stolu neníničím jiným než kapitulací všechsnah usilujících o zdanění bohatých.“

Vysmál se

„strašidle socialismu… vyvolávaném,aby zastrašilo kongres před ustanovenímdaňových sazeb podle schopnostiplatit.“

Doufal, že toto rozhodnutí

„… snad není prvním krokem k útiskupráv a svobod člověka pod nemilosrdnounadvládou bohatství.“

Soudce Jackson popsal verdikt soudu jako

„… nejsilnější pohromu, jaká kdy otřáslaústavní silou Kongresu“.

Soudce White znovu projevil nelibosts rozhodnutím, které

„… ve výsledku povede ke zničeníÚstavy, neboť z ní učiní nástroj nejpolitováníhodnějšíhozla.“

Konečný rozsudek kauzy Pollock bylkonzervativní a současně i revoluční. Siceuchovával existující podobu vlastnickýchpráv, avšak revoluční byla odvaha, s jakouNejvyšší soud překročil své tradiční hraniceústavní autority, aby zabránil tomu, co většinajeho členů považovala za fatální a nevratnýkrok k politickému odstranění existujícíhospolečensko ekonomického řádu.Výrok měl dalekosáhlé následky. Na dvacetlet se podařilo zastavit „útok na kapitál“, jehožse obával soudce Field a miliony zámožnýchvlastníků, za které promlouval.Teprve až 16. dodatek Ústavy z roku 1913 anásledná politika vysokých daní v důsledkuSvětové války přeměnily zlý sen J. Choatehove skutečnost. I přes očividný úspěch mohlikonzervativní zastánci univerzálních bezpečnýchvlastnických práv pociťovat jistéobavy. Rozhodnutí v případu Pollock bylo,jak shodně predikovali prokurátor Olney asoudce White, skutkem, kterým soud ohrozilstálost svých výroků. Tím, že bylo totorozhodnutí postaveno na ideologickém přesvědčeníspíše než na tradiční právní doktríně,byl soud nasměrován k tomu, aby sestal „scénou politických her a intrik“. Budouse na ní hrát ještě ledajaké kusy. Ty ale užkonzervativní publikum tak nepobaví.

*

Problematika daňového zatížení vedlapolitické frakce do sporů o přerozdělování,v nichž triumfovali zastánci růstu moci státu.Hmatatelným úspěchem byl 16. dodatekÚstavy. Zvláštností je, že navzdory jehoohromném významu byl dodatek výsledkemspíše nahodilých politických událostí.Demokraté se dočasnou porážkou u soudu vroce 1895 nedali odradit a stále se snažili ozavedení daně z příjmu. Při každém zasedáníslyšeli členové Kongresu hned na uvítanouněkolik návrhů zákona o dani z příjmu.Ten ale žádný z nich neschválil. V roce 1908získali radikálové nového spojence, to kdyžse Teddy Roosvelt postavil za daň z příjmu.Po zvolení Williama H. Tafta za prezidentase koalice, vytvořená ze vzbouřené částiRepublikánů (reformních zákonodárců zeZápadu a Středozápadu) a Demokratů, pokusilado zákona o clech začlenit dodatek odani z příjmu. Očekávali, že tentokrátNejvyšší soud své rozhodnutí z roku 1895změní a zákon posvětí. Ve snaze zabránitsnahám formujících se na podporu spornédaně z příjmu, senátor Nelson W. Aldrich,lídr republikánské „staré gardy“, předložilvlastní návrh zákona. Ten obsahoval jednakmožnost zdaňovat společnosti a jednak dodatekk Ústavě opravňující Kongres rozhodovatv otázkách zdaňování příjmů. Aldrichse nijak netajil svými úmysly.

„Budu hlasovat pro zavedení daněz příjmu společností, jako prostředku,s nímž jednou pro vždy skoncujise všeobecnou daní z příjmu.“

Oba jeho návrhy byly Kongresem urychleněschváleny. Daň, uvalená na společnosti,byla stanovena ve výši jednoho procentaz čistého příjmu přesahujícího hranici 5000dolarů. Záhy byla napadena u soudu. Výroksoudu byl překvapivě v rozporu s duchem,ne-li dokonce se samotným obsahem rozhodnutíkauzy Pollock. Daň soud totiž prohlásilza ústavní. Uvedl, že nešlo o přímoudaň, ale o daň zpoplatňující privilegiumpodnikat jako společnost.

Zatímco velké firmy daň z příjmu společnostíproklínali, ratifikace dodatku o všeobecnédani z příjmu se nezadržitelně blížila.Aldrich musel být šokován a hluboce raněnskutečností, že se mu nezdařil záměrodvrátit pozornost od obecné daně z příjmu.Dostatečný počet amerických státůschválil v roce 1913 všeobecnou daň z příjmua ta se tak stala součástí základního zákona.Prezident Wilson proto neprodleněsvolal mimořádnou schůzi Kongresu. Žádalsnížení cel a přijetí zákona o všeobecné daniz příjmů. Kongres jeho žádost vyslyšel a3. května roku 1913 daň „přijatá jako vyvrcholenínevyhnutelného a přirozeného vývojeústavního dodatku“, byla schválena.Nový zákon se tomu původnímu z roku1894 velmi podobal svým obsahem. Rozdílbyl u daňových sazeb. Zatímco původnínorma uvažovala o 2% rovné dani, nová zavádělaprogresivní sazby až do výše 7 %z příjmů přesahujících půl milionu dolarů.Převážné většiny obyvatel se nová daň nedotkla,vyšší odvody znamenala pouze proty nejbohatší, cca 2 % populace. 98 % obyvatelstvase daň z příjmu dle zákona z roku1913 netýkala. Jestli však nějaká událostpředstavovala zásadní změnu ve vývoji společnosti,jež měla za následek nárůst mocistátu, pak to byl tento okamžik.

Podkapitolu „Striking down the income tax“ a částkapitoly 6 z knihy Roberta Higgse Crisis and Leviatan (Oxford University Press, 1987) přeložil FrantišekDáňa.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply