Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Deset let poté

0

V těchto dnech uplynulo deset let od doby, kdy se občané České republiky měli možnost zapojit do největší (hned po znárodnění) majetkové transakce minulého století – kuponové privatizace. Někteří politikové tuto metodu nazvali krádeží století, aniž by přitom dali jinou alternativu pro rychlou privatizaci. Deset let je poměrně dlouhá doba, připomeňme si proto některé skutečnosti vztahující se k tehdejší situaci v české ekonomice, na které již mnozí zapomněli. Racionálně uvažující jednotlivec ví, že nebylo mnoho jiných způsobů jak privatizovat českou ekonomiku.

Předně si musíme uvědomit, že na rozdíl od jiných tranzitivních ekonomik měl stát ve svém vlastnictví téměř všechny podniky. Soukromý sektor v České republice téměř neexistoval. Srovnatelné zestátněnou ekonomiku měly pouze bývalé země Sovětského svazu. V okolních zemích, existoval soukromý sektor částečně v obchodě, v zemědělství i ve službách.

Kritikové privatizace, zvláště té kupónové mnohdy zapomínají, že v počátcích privatizace u nás existovala obrovská averze vůči zahraničnímu kapitálu, kdy jak voliči, tak i politikové měli obavy z vykoupení země cizinci. Zapomínali přitom, že zahraniční kapitál tvoří mnohdy více než nadpoloviční vlastnictví v jiných vyspělých tržních ekonomikách. Právě obava z vykoupení zahraničním kapitálem byla jedním z důvodů proč nebyla tehdy politicky průchodná masová privatizace pomocí zahraničních investorů v masivnější podobě. Navíc zahraniční kapitál v žádném případě neměl zájem privatizovat tak velké množství podniků. Zahraniční kapitál měl a má zájem jen o nejlukrativnější podniky, které bylo možno velmi rychle zařadit do mezinárodních trhů, jejichž výrobky bylo možné začlenit ihned mezi konkurenceschopné v tvrdé hospodářské soutěži.

Standardní metody privatizace narážely na nedostatek domácího kapitálu a na nedostatek volných zdrojů domácích bank.

Nejvíce se zapomíná na to, že v žádném případě by se jiného způsobu privatizace nemohlo zúčastnit tolik obyvatel, kolik se jich zúčastnilo v rámci kupónové metody.

Je zřejmé, že řada Diků, možná desítky tisíc, nebyli spokojeni se svým investováním, že řada z nich mohla přijít i o tu tisícovku, kterou použila na zaregistrování své kupónové knížky. Na druhé straně jsou ale desítky tisíc možná stovky tisíc spokojených investorů (Diků), kteří si mohli částečně vylepšit svůj životní standard přeměnou v kuponovce získaných cenných papírů za hotové peníze. Dokonce i nyní tolikrát napadané Harvardské fondy (resp. Harvardský průmyslový holding) vyplatily svým více než milionu klientů v přepočtu na jednu kuponovou knížku mezi 10 – 13 tisíci korun. Ve výplatě zbývajících asi 240.000 klientů chtějí pokračovat, v čemž jim ovšem brání různé státní instituce. A tak paradoxně stát stojí v cestě penězům, které by mohli směřovat dnes již ne k Dikům, ale k akcionářům HPH, kteří se dobrovolně a svobodně rozhodli své akcie prodat.

Bohužel po skončení kupónové privatizace nenastaly některé procesy, které měly být podpořeny legislativně.

Nezapomeňme, že kupónové privatizace se zúčastnilo úplně či částečně 1664 akciových společností s majetkem v účetní ceně necelých 350 mld Kč. Na celkové privatizaci se kupónová metoda nepodílela ani celou polovinou privatizovaného majetku. Z dlouhodobého hlediska jsou problémovější výsledky (až na výjimky) privatizace tam, kde převážily standardní metody. Zajímavé je např. srovnání s privatizačním procesem ve východní části Německa. Tamní náklady privatizace činily zhruba 1.300 – 1.500 mld DM. Pro srovnání HDP ČR v běžných cenách roku 1994 činil 1.183 mld Kč. Příjmy z organizace dvou vln kuponové privatizace přesahovaly o 10.4 mld Kč výdaje s ní spojené. Srovnejme náklady této nestandardní metody privatizace se současným mnohdy neprůhledným způsobem pseudovýběrových řízení. Spočítejme si kolik nás stála privatizace bankovního sektoru. Zamysleme se jak „přátelská“ je ke svým spotřebitelům privatizace energetiky. Možná s překvapením mnozí zjistí, že ta kuponovka vlastně až tak špatná nebyla, i když ne vše proběhlo tak, jak mělo.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.