Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Dny poté – pár vzpomínek

0

Včera jsme si připomenuli 15. výročí ode dne, kdy byla započata transformace společenského systému a obnova demokratického zřízení u nás.  O samotném pátku 17. listopadu toho bylo napsáno poměrně dost. Pokusím  se připomenout pár skutečností, které se tehdy neodehrávaly v centru dění, ale svým způsobem přispěly k pohybu událostí.
V pátek jsem měl přednášku. Po jejím skončení jsem upozornil studenty, že mají jedinečnou možnost účastnit se akce, která může značně přispět ke změnám v jejich životech. Mnoho z nich totiž o pořádané akci nic nevědělo. Informace se tehdy tak rychle nešířily.  Pár desítek  studentů a několik mých kolegů pak došlo až na Národní třídu Odnesli jsme to naštěstí „jenom„ několika modřinami od pendreků a kopanců, které nám uštědřili zasahující  členové tzv. pořádkových a speciálních jednotek .
Při odchodu z Národní třídy, kdy jsme museli projít uličkou „bijců“, jsme si slíbili,že se hned druhý den sejdeme a domluvíme se na dalším postupu.
To se také stalo. Již v sobotu a neděli jsme spolu se studenty připravovali informace pro jejich kolegy, kteří se vraceli z domova. Na venkově se o páteční demonstraci zatím moc, někde dokonce nic, nevědělo. V neděli večer na kolejích padlo rozhodnutí, že studenti VŠE půjdou v pondělí do školy s požadavkem zahájit stávku. Slíbili jsme jim podporu za část učitelů s kterými to bylo předjednáno. Ještě v neděli večer jsme zároveň  začali připravovat svolání setkání co největšího počtu zaměstnanců VŠE, které jsme chtěli autenticky informovat o tom co se na Národní třídě stalo.
V pondělí (20. 11.) začala hned od rána odpadat mnohá výuka. Studenti byli již vesměs rozhodnuti pro zahájení stávky. Začaly vznikat stávkové výbory.
Na chodbách se postupně k již dlouhodobě otevřeným kritikům tehdejších poměrů začali postupně přidávat i další učitelé a zaměstnanci školy. Podařilo se nám zajistit jednu posluchárnu a spolu s šéfem tehdejších odborů jsme svolali aktiv zaměstnanců. A protože situace začínala mít spád, nebylo tehdejším vedením nijak vehementně bráněno v jeho konání. Padly sice nějaké poznámky o samozvancích a o tom, že shromáždění není povolené, ale to bylo zhruba vše. Horší to bylo na začátku samotného aktivu. Našlo se pár horlivých stalinovců, kteří si socialismus „ nějakými živly, studenty a nějakým Gorbačovem „ nechtěli nechat rozvracet.  Před naplněnou posluchárnou (asi 250 lidí) se rozhořel tvrdý boj . Ústní půtka hrozila přerůst i v něco jiného. Obrat nastal po vystoupení učitelů, kteří bydleli nedaleko Národní třídy a očitých svědků pátečních událostí. Nejvíce ke změně atmosféry v posluchárně přispěli někteří učitelé jazykových kateder. Vedení školy se prakticky přidalo na stranu studentů a stávka tak byla posvěcena. Večer pak na Václavském náměstí poprvé „zvonily klíče“  mnohých studentů i učitelů dohromady.  Horečně se začal shánět papír, možnosti kopírování, faxy a další potřeby k zajištění informovanosti i mimopražských obyvatel.
Ještě v pondělí večer se objevila zpráva, že na dalších ohlášených  demonstracích by opět mohl proti lidem zasáhnout pohotovostní pluk, který byl umístěn v Hrdlořezích. Povolány měly být i mimopražské „Lidové milice“. S těmito informacemi přišli zástupci studentských stávkových výborů. Milice se opravdu v Praze objevily. Jedno ze shromaždišť měly v Riegrových sadech. Dalo nám hodně práce, než jsme tam dislokované  dezinformované milicionáře přesvědčili, že nastává „nová doba“ a že není potřeba proti nikomu zasahovat. Opravdu se potom vrátili ke svým mamkám.
Studenti mě požádali abych je doprovodil na jednání se zástupci velitelů Pohotovostního pluku SNB, aby prý tito pochopili, že protesty nejsou jen záležitostí studentů. Po jednání, které mělo směřovat k zabránění dalších násilností ze strany těchto neslavně proslulých bijců, jsem vůbec neměl pocit, že něco tehdy pochopili. Nicméně k dalším násilnostem tehdy již nedošlo.
Tuto vzpomínku bych rád věnoval všem, s kterými jsem tehdejší dobu prožíval, nejvíce však Mirkovi Gregušovi, který už bohužel není mezi námi.

New Zealand, Taupo,  16. 11. 2004
(napsáno pro deník Metro, ale neotištěno)

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply