Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Dopisy – Reakce na článek Vladimíra Benáčka

0

Nad významem veřejných statků se zamýšlel v Ekonomu číslo 6/2007 Vladimír Benáček.

V mnohém lze s autorem souhlasit – evropské vlády mají sklony k zoufalé neefektivnosti, dělají řadu kroků, nad kterými zůstává rozum ekonomů stát, a někteří ekonomové na druhou stranu odmítají uvažovat o věcech, které nelze přímo vyjádřit v penězích. Hlavní slabinou jeho textu je však to, že problémy pouze popisuje a nehledá jejich skutečné příčiny. V důsledku toho jsou i řešení, k nimž pan Benáček dochází, poněkud sporná.

Hlavním problémem, týkajícím se řady lidí uvažujících nad problémy vztahu veřejného a soukromého, je považování státu za hráče, jenž je rovnocenný ostatním. Ve skutečnosti tomu tak není. Stát má monopol na státní moc. V důsledku toho může v rámci zákonů nutit ostatní subjekty k určitému typu konání či nekonání. Pouze on navíc může tato pravidla měnit.

Myšlenka státu jako monopolního nositele moci přitom není nová, ale sahá k samým základům evropského politického myšlení.

Celá řada negativ, která Vladimír Benáček popisuje, má kořeny v této skutečnosti. Stát není na rozdíl od trhu vystaven konkurenci. Jistě, může do jisté míry přijmout některé rádoby tržní mechanismy – např. může rozhodovat ve výběrových řízeních, která mají simulovat konkurenční boj na trhu. Tyto techniky ale nemění nic na tom, že pouze stát může legálně své občany nedobrovolně zbavovat vzácných zdrojů – daněmi, regulacemi, vyvlastněním atd. Také pouze on může obyvatelům dané země zakázat využívat konkurenci. Zahraniční konkurenci tím, že zakáže daný výrobek dovézt nebo tím, že neudělí pracovní povolení. Domácí konkurenci tím, že ji zakáže zcela (soukromé zdravotní pojištění, domácí vyučování), nebo ji sváže takovými regulacemi, že pak o soukromé alternativě nelze mluvit (tzv. „soukromé“ školy, tzv. „soukromé“ nemocnice).

Volič má jen jediný přímý nástroj, jak situaci ovlivnit – jednou za čtyři roky volit. U voleb je pak nucen nakupovat „vázaný statek“ – nemůže si zvolit mezi stranami v dílčích otázkách, ale musí je buď celé přijmout, nebo celé odmítnout. Na rozdíl od trhu, kde spotřebitel hlasuje obvykle pozitivně (tj. volí daný statek, protože mu přináší nejvyšší užitek), v politice obvykle volí negativně (tj. stranu, která mu nejméně škodí). K tomu navíc přidejte nepřehlednou houštinu lokálních zájmových skupin, byrokratů, nadnárodních nátlakových organizací a firem atd. Jak lze v takovém prostředí hovořit o tom, že „konkurenci, soutěž a licitaci metodou dílčích vyjednávání lze uplatňovat i ve státní správě“?

Podobně vztah veřejných a soukromých statků není takový, jak naznačuje Vladimír Benáček. Vzhledem k zájmům politických sil získat pod svoji kontrolu co nejvíce vzácných zdrojů nepřekvapí, že teorie veřejných statků byla v průběhu 20. století znásilňována takovým způsobem jako snad žádná jiná. Veřejným statkem a potenciálním objektem státní intervence se v očích mnohých stalo úplně cokoli. Souhlasím, že hranice mezi veřejnými a soukromými statky je proměnlivá. Ovšem vývoj ukazuje, že díky technologickému pokroku v současnosti „ryzích“ veřejných statků spíše ubývá – obvykle tím, že lze uživatele z jejich spotřeby vyloučit (příkladem je televizní signál, který lze zakódovat). Stát si tak raději některé oblasti zcela monopolizoval, aby mohl vytvořit bludný kruh – vytěsněním soukromých alternativ a jejich absencí pak zpětně odůvodňuje svůj zásah. A ekonomové mu v tomto snažení často asistují.

Tento postup popsal např. Ronald Coase, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ve svém slavném článku o roli majáků v ekonomii – část majáků v Británii byla po staletí v soukromých rukou. Představovaly však konkurenci pro majáky státní, a proto je stát de facto vyvlastnil. O pár desetiletí později už se maják objevil ve známé učebnici Paula Samuelsona (užívané při výuce i na českých školách) jako příklad čistého veřejného statku. To samé platí např. i pro policii, požární ochranu nebo sociální pojištění a mnohé další. Všechny tyto služby byly poskytovány u nás ještě na počátku 20. století a v USA až do 30. let na čistě soukromé bázi nejrůznějšími typy dobrovolných spolků – než byly vytlačeny státním monopolem. Nepodléhejme tedy iluzi, že diskuse ve veřejném prostoru je diskusí rovných s rovnými.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply