Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ekologická daňová reforma: Netrestejme spotřebitele!

0

Nejpozději v lednu 2008 bude muset Česká republika vyhovět Evropské unii a zavést daně na elektřinu a energetické produkty jako jsou uhlí a zemní plyn, a to alespoň v minimální, směrnicí jasně definované výši. Ministerstvo životního prostředí však do budoucna navrhuje daňové sazby i několikanásobně navýšit tak, aby zohlednily výši externalit spojených s užitím jednotlivých energetických zdrojů. Výpočty, na kterých staví, však nemohou nikdy odrážet skutečné hodnoty externích nákladů a jejich využití představuje pouhou snahu státu odít nové daně do ctnostného ekologického hávu.

Kouřící továrna prý uvaluje externality, tj. externí náklady na okolní subjekty v podobě poškozování zdraví obyvatel, ničení jejich majetků a životního prostředí vůbec a měla by za takové jednání platit. Dle ministra životního prostředí Bursíka by měl subjekt odvádět tím více daní, čím více svému okolí škodí. A jelikož kouř ze spalovaného uhlí škodí více než ze zemního plynu, bude daň na uhlí vyšší a na zemní plyn nižší, případně žádná. Na první pohled logické. Podíváme-li se však na fenomén externalit blíže, záležitost již tak jednoznačná není.

Externality jsou efekty nezahrnuté v ceně produkce, stojí mimo trh – odtud náklady vnější, externí. V tržním prostředí lidé nezahrnují některé náklady do svých úvah proto, že jim nepřikládají velkou důležitost, a to ať již absolutně a nebo ve vztahu k nákladům, které by museli vynaložit na jejich zjišťování a následné vymáhání. Pokud by je za důležité považovali, jde o snadno řešitelný problém. Žaloby proti továrnám, které poškodily něčí zdraví či znečistily řeku, byly podávány již před více než 100 lety a pokud soud shledal vinu, musel znečišťovatel poškozeným zaplatit, nebo svou činnost zastavit. Jestliže nestačily žaloby individuální, nastoupily žaloby hromadné. Externí náklady v takových případech tedy nezůstaly externími, ceny produkce je obsahovaly.

Postupně však stát lidem možnost bránit se proti škodlivému jednání odebral a řešení sporu  prohlásil za svoji doménu. Ochrana životního prostředí a lidského zdraví se přesunula ze soukromých rukou do rukou státních a stejně tak rozhodnutí o tom, zda bude určitá činnost pokračovat, či nikoli. Často dnes můžeme slyšet, že je ve „veřejném zájmu“, aby určitá výroba pokračovala bez ohledu na míru znečištění či poškození zdraví obyvatel, které s sebou nese. Nemožnost vymáhat práva jednotlivci se začala nesprávně označovat za selhání trhu. Politici tento termín uvítali a přispěchali s nápravou v podobě zdanění. Není to však správné? Pokud se nemůže díky státnímu zásahu bránit proti znečišťovateli poškozený, je přece v pořádku, když za něj znečišťovatele potrestá vyšší daní stát. Ovšem je v konečném důsledku odškodněn ten, jehož zdraví utrpělo či ten, jehož stromy uschly, fasády zešedly a kvalita jehož životního prostředí poklesla? Nikoli. Peníze vybrané na daních odplynou do státní pokladny, část jich zmizí cestou a zbývající část je vydána na zcela jiný účel, než jakým je odškodnění postižených lidí.

Ale co kdyby stát přece jen jednou dospěl k tomu, že by z peněz získaných na ekologických daních vyplatil poškozené? Pak by se zdálo, že je vše v pořádku. Jak ale státní úředník zjistí, na kolik si kdo škodu cení? Bude suplovat soud, u kterého by daný člověk nárok na náhradu uplatňoval? Právě zde se nachází klíčový problém státního řešení externích nákladů. Je zřejmé, že mnozí lidé se stěhují do průmyslových oblastí proto, že si cení možnosti zde pracovat a znečištění jako újmu nepociťují. O externalitě nemůže být v jejich případě ani řeč. Naopak jsou rádi, že továrna prosperuje a jejich platy rostou. Pokud jejich zaměstnavateli vznikne nová daňová povinnost – např. v souvislosti se zavedením ekologických daní – hrozí, že jejich plat poklesne nebo že budou dokonce propuštěni. Odněkud se peníze na platbu daně vzít musí. Skutečnost, že těmto lidem stát následně vyplatí „odškodné“ za zhoršené životní prostředí, ve kterém (dobrovolně) žili, nemusí odškodněné vždy uspokojit. Náklady a výnosy jsou totiž subjektivní veličiny, každý je pociťuje jinak vysoké a žádným vědeckým způsobem nelze dojít k nějaké „průměrně vypovídající“ částce.

V popsaném příkladu je vidět, že zdanění nejen externality neřeší, ale naopak samo externality vyvolává. Uvaluje náklady, a tak poškozuje nejen znečišťovatele, ale i mnohé další – lidi propuštěné ze zaměstnání, lidi nucené platit vyšší cenu za energie. Uvalení ekologických daní tedy produkuje nové externality, zatímco staré neřeší. Nabízí rádoby jednoduchý recept na problém, který má širokou škálu variantních řešení a ke kterému by každý člověk, kdyby mu to bylo umožněno,  přistoupil jinak.

Nákladů stojících vně trhu je mnoho a záleží pouze na politikovi, které zohlední a které ponechá bez povšimnutí. Může tak upřednostnit jakýkoli energetický zdroj či jakýkoli druh výroby a argumentovat tím, že se snaží narovnat trh z pohledu oné jedné, jím vybrané externality. Tzv. ekologická daňová reforma, na jejíž podobě v současné době usilovně pracuje Ministerstvo životního prostředí, zohledňuje škodlivost energetického produktu při spalování za účelem výroby tepla a elektřiny a ponechává stranou např. škodlivost produktu vyplývající z jeho těžby a přepravy. Podobně ponechává stranou vliv bezpečnosti dodávek daného produktu. Přitom i zde vznikají externality. Při zohlednění zmíněných hledisek by musel být vůči domácímu uhlí naopak znevýhodněn zemní plyn, který je k nám dovážen z 80 % z Ruska, z jehož přenosové soustavy uniká nejen CO2, ale i více než dvacetkrát silnější skleníkový plyn metan. Rovněž riziko přerušení dodávek tohoto energetického zdroje si Evropská unie nedávno vyzkoušela na vlastní kůži. Cena zemního plynu tyto externí náklady nezahrnuje. Má být snad proto zemní plyn zdaněn? Nikoli. Situaci by to nevyřešilo obdobně jako respirační choroby či poškozené fasády nevyřeší zdanění uhlí.

A co argument, že daně povedou ke změně jednání spotřebitelů a následně výrobců? To je samozřejmě možné, a dokonce pravděpodobné, ale k takové změně se dá motivovat daleko vhodnějšími hospodářsko-politickými nástroji, než jakým je prosté zdražení zdroje, tj. jeho znevýhodnění oproti zdrojům ostatním. Tím, kdo je totiž v konečném důsledku zdaněním potrestán, je spotřebitel, který již nemá na výběr levnou alternativu, ale pouze alternativy drahé. Obhájce ekologické daňové reformy by na tomto místě namítl, že jde o výnosově neutrální koncept, kdy vedle zvýšení energetických daní dojde ke snížení zdanění práce a spotřebitel v průměru neodvede na daních ani o korunu více. Je nutno říci že toto tvrzení je čistou teorií. Ve všech zemích, které ekologickou daňovou reformu zavedly, daňové zatížení bez výjimky vzrostlo.

Pokud již stát chce do ekonomiky zasahovat a motivovat podniky k zavádění „čistších“ technologií, pak jednou z možností, kterou využívá řada států EU, jsou tzv. dobrovolné dohody. Uzavírají je podniky se státem a zavazují se v nich zvýšit energetickou účinnost své výroby či snížit emise CO2. Na bázi těchto dohod funguje například švýcarská energetika. Peníze nejsou z ekonomiky odčerpávány do státní kasy, ale jsou investovány samotnými podniky do moderních technologií a jejich dalšího vývoje. A jak historie ukázala, právě tudy vede cesta k rychlejšímu rozvoji společnosti, čistšímu životnímu prostředí a růstu životní úrovně obyvatel.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.