Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ekonomický liberál – kdeže!

0

V neděli večer zemřel po sérii infarktů jeden z nejkontroverznějších politiků 20. století. Jedněmi zatracovaný, jinými do nebe vynášený Augusto Pinochet. Jakékoliv hodnocení jeho vlády je téměř vždy zakaleno emocemi a horou mýtů. K největším z nich pak patří Pinochetova ekonomická politika. Ta byla sice v reálu poněkud jiná, než se traduje. Nicméně možná daleko zajímavější než pověsti, kterými je dnes opředena.

Chicago boys přicházejí

Jaká jsou tedy fakta? Pinochet se dostal k moci krvavým vojenským převratem 11. září 1973, během něhož zemřel (pravděpodobně vlastní rukou) bývalý prezident Salvador Allende, který sám předtím jmenoval Pinocheta náčelníkem generálního štábu chilské armády. Dále je faktem, že Allendeho ekonomická politika dovedla během tří let chilskou ekonomiku ke krachu a na pokraj občanské války. Pinochetem svržený prezident znárodnil nejenom společnosti těžící měď (tehdy páteř chilské ekonomiky), ale jeho vláda také zabavila stovky soukromých farem (zhruba 60 % veškeré úrodné půdy v zemi), banky, velkoobchodní distribuci a energetické firmy. Dramaticky také zvýšil cla, daně, sociální dávky a začal regulovat ceny téměř všeho – včetně měnového kursu. Přesto inflace ročně rostla zhruba o 450 %.

Z relativně zdravé soukromé ekonomiky tak Allende stvořil prototyp regulované a státem ovládané společnosti, byť se stále nominálně existujícím demokratickým systémem. Na druhé straně je faktem, že Pinochet odevzdal zemi do rukou demokratické vlády ve skvělé ekonomické kondici – dnes je Chile zemí s nejvyšším HDP na hlavu v celé Latinské Americe – poprvé v celé její historii.

Ovšem pravdou také je, že Pinochetův hospodářský úspěch nebyl nijak rychlý a přímočaré nebyly ani reformy. Pouze za cenovou liberalizaci a počátky fiskální reformy (zavedení daně z přidané hodnoty a zrušení daňové progrese) a privatizace lze totiž děkovat přímo pučistům z 11. září. Za zbytek pak skupině chilských ekonomů, kteří díky místu, kde většina z nich získala vzdělání (University of Chicago), vešli do historie pod jménem „Chicago boys“. Po 18 měsících hospodářských zmatků, kdy zásadním „reformním“ krokem bylo zejména dosazení vojenských správců do znárodněných firem, totiž vojáci pochopili, že bez zásadních hospodářských reforem se u moci dlouho neudrží. K moci se tak dostali zmínění ekonomičtí technokraté, kteří tolik oslavované chilské reformy provedli.

Čísla proti legendám

I tak ale zabrala měnová stabilizace skoro celé desetiletí. Teprve po několika letech bylo ústavou v roce 1980 centrální bance zakázáno půjčovat všem vládním organizacím a samotné vládě. Proto také prvních pět let po puči míry inflace vysoce přesahovaly 100 %, byť se postupně snižovaly a i v 80. letech byl růst cen v Chile poměrně značný – mezi 10 a 20 % ročně. Veřejné výdaje byly sníženy ihned po puči ze zhruba 44 % HDP v roce 1973 na 32 % v roce 1974 a pak postupně na 23 % v roce 1979, avšak od roku 1982 se jejich výše ustálila na zhruba 30 %, což je de facto návrat do předallendovských časů. Fiskální stabilizace naproti tomu byla podstatně rychlejší – po deficitu v roce 1974 ve výši 10 % HDP (oproti Allendemu se i tak jednalo o pokles z 25 %) se deficity dostaly na úroveň běžnou ve stabilních zemích a v letech 1979 až 1981 chilská vláda dokonce vytvářela rozpočtové přebytky. Míra nezaměstnanosti zůstala po celá 70. a 80. léta vysoká a přesahovala 10 %, postupně se jí ale dařilo snižovat.

Samovládcův pomník

Na chilských reformách byl nejpodstatnější jejich mikroekonomický rozměr – tedy privatizace a penzijní reforma. V době Pinochetovy samovlády (1973 – 1988) bylo privatizováno zhruba 550 podniků. K tomu je nutné připočíst stovky vrácených farem a také to, že za Allendeho vlády bylo množství podniků formálně v rukou soukromých osob, ale místo nich fakticky vládli vládní správci. Ti byli odvoláni hned po puči v roce 1974 a soukromí vlastníci se zpět ujali svého majetku. Podíl státního vlastnictví v ekonomice poklesl z 39 na 16 procent. První faktická privatizační vlna proběhla mezi lety 1975 a 1979, kdy bylo odstátněno přes 90 % z celkového počtu prodaných podniků. Druhá vlna pak následovala v letech 1984 – 1989. Privatizace přitom zasáhla i zdravotnictví a školství.

Slavná penzijní reforma začala v roce 1980 a její tvůrce, harvardský ekonom José Pinera, do ní zakomponoval tři principy. Existuje minimální důchod pro všechny přispěvatele bez ohledu na výši příspěvku, výše penze je odvozena z naakumulovaných příspěvků (ty tvoří 10 % mzdy) a tyto naakumulované fondy spravují soukromé firmy. Stejně tak byla dána lidem možnost volby, zda chtějí zůstat v systému státním nebo přejít na soukromý – drtivá většina se rozhodla pro druhou možnost. Připomeňme zde, že právě reformu penzijního systému, která představovala v té době politické riziko i pro absolutního vládce, Pinochet přímo a osobně podpořil.

Reformy s vojáky v zádech

Přesto však nelze jednoznačně říci, že Chile se daří dobře díky Pinochetovi – jistě, jeho role v konci Allendeho marxistického experimentu je nezpochybnitelná. Stejně tak je nezpochybnitelné, že se přiklonil na stranu ekonomů a jejich volání po reformách. Pokud však někdo předpokládá, že provádět ekonomické reformy pod vojenskou juntou je jednodušší než v demokratickém prostředí, pak se mýlí. I za vojenských režimů existují zájmové skupiny, které nechtějí přijít o zdroj své moci a příjmů a proti jakýmkoliv reformám bojují, seč mohou – a bojovat proti nim je těžší než bojovat proti zájmovým skupinám v demokratické společnosti. Klíčovým pro chilský úspěch tak nebyl vojenský puč, nýbrž samotná existence skupiny ekonomů, která měla k dispozici využitelný ekonomický program a která jej byla schopna realizovat.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply