Často slýcháváme tvrzení, že daně jsou cenou, za kterou si občanénakupují od státu užitečné služby, jež zvyšují jejich blahobyt. Mezidaněmi a tržními cenami za soukromé zboží a služby však existuje přinejmenším jeden podstatný rozdíl.Zatímco každý spotřebitel má svrchované právo se rozhodnout, zda si toči ono soukromé zboží či službu koupí a za jakou cenu, jednotlivý občanneovlivní ani celkovou úroveň zdanění, ani výši a strukturu veřejnýchvýdajů. Cena na trhu je výsledkem dobrovolné transakce. U daní bynaproti tomu šlo hovořit o „dobrovolnosti“ jen za toho předpokladu, žeby se hlasování o úrovni zdanění, jakož i výši a struktuře veřejnýchvýdajů řídilo pravidlem jednomyslnosti. Jakmile opustíme pravidlo jednomyslnosti, daň se minimálně pro přehlasovanou menšinu stává nucenou dávkou.Ono kolektivistické „my“ („občané“) potom zastírá skutečnost, žezdaleka ne všichni daňoví poplatníci jsou z hlediska placení daní „nastejné lodi“. Obecně vzato vždy existují dvě třídy občanů, a sice čistí daňoví spotřebitelé a čistí daňoví plátci.První skupina sestává z občanů, kteří formou rozličných veřejnýchslužeb dostávají více, než kolik celkově platí na daních. Břemenofinancování státem poskytovaných služeb však ve skutečnosti spočívá nabedrech druhé skupiny: čistých daňových plátců. Značná část občanů dnesfakticky vůbec žádné daně neplatí.
V demokratických společnostech proto neustále hrozí nebezpečí, žepočetně nejsilnější část občanů bude podporovat rozšiřování veřejnýchslužeb, přičemž se ovšem bude snažit přesunout břemeno financování těchto služeb na přehlasovanou menšinuobčanů – např. prostřednictvím diskriminačních daňových sazeb. Situacese tu principiálně nijak neliší od případu, kdy paní Lahočná a panNovák „demokraticky“ přehlasují pana Rozrazila a rozhodnou poměremhlasů 2:1, že jim pan Rozrazil zaplatí oběd v restauraci. Neomezenávláda většiny se s oblibou přirovnává k situaci, kdy dva vlci a beránek„demokraticky“ hlasují o tom, co si dají k večeři.
Z toho důvodu je obzvláště důležité vytvořit takové institucionálnízáruky, které co nejvíce omezí schopnost „většinové koalice“ občanů,aby poptávala další a další jednotky „veřejných služeb“ na úkor majetkupřehlasované „menšinové koalice“. Slavný liberální myslitel a držitel„Nobelovy ceny“ za ekonomii F. A. Hayek v této souvislosti argumentovalve prospěch takového pravidla zdanění, jež by sice ponechalo většiněmožnost, aby si „sama sobě“ zvýšila daňovou sazbu s cílem poskytnoutpomoc menšině (např. chudým), avšak které by zároveň podstatně omezilopravomoc většiny, aby uvalila na menšinu jakékoli daňové břemeno, kteréuzná za vhodné. i) Za takové pravidlo zdanění považoval Hayek princip,že většina, která rozhoduje o celkové úrovni zdanění a daňovýchsazbách, musí sama nést daňové břemeno v nejvyšší sazbě, kterou schválila.V Hayekových očích tedy spočívá minimální test „spravedlnosti“příslušného pravidla zdanění v tom, že ti, kdo takové pravidloprosadili, jsou ochotni podrobit sama sebe témuž pravidlu.Hayek tvrdí, že racionální rozhodnutí o objemu veřejných výdajů se dáočekávat jen tehdy, když každý hlasující ví, že bude muset přispět kevšem výdajům, které schvaluje, podle předem stanoveného pravidla, anemůže přikázat nic, co bude financováno na účet někoho jiného. ii)
Proporcionální zdanění samozřejmě „tyranii většiny“ omezuje jenčástečně a velmi nedokonale. V našem příkladě by bylo analogickésituaci, kdy paní Lahočná a pan Novák „demokraticky“ rozhodnou, že panRozrazil není sice povinen zaplatit jejich plnou útratu v restauraci ,nýbrž že se každý z těchto tří lidí bude podílet na ceně za oběd paníLahočné a pana Nováka podle poměru jejich příjmů (povšimněme si, žepřehlasovaný pan Rozrazil platí za oběd jiných lidí, aniž by se sámnaobědval). Nicméně i tak jde dle mého soudu o patrně nejlepší argumentve prospěch proporcionálního zdanění (resp. „rovné daně“), s jakým jsemse dosud setkal.
Poznámky:
i) Viz též Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby:„…existuje velký rozdíl mezi dvěma druhy vládní pomoci, které se naprvní pohled zdají podobné: první, že 90 procent z nás souhlasí s tím,aby se na nás uvalily daně kvůli tomu, abychom pomohlichudým 10 procentům; a druhý, že 80 procent volí to, aby se uvalilydaně na bohatých 10 procent populace proto, aby se pomohlo chudým 10procentům – William Graham Summer uvedl známý příklad, když B a Crozhodují, co by D měl dělat pro A.“
ii) F. A. Hayek: The Constitution of Liberty. University of Chicago Press, 1960, str. 306-323. Viz též F. A. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha 1994, str. 312 – 314.
