Francie: Ústava EU je "ultra- liberální"!

Jsou to paradoxy: návrh smlouvy o ústavě EU, vůči němuž mají klasičtí liberálové zpravidla z mnoha důvodů výrazně kritický postoj, je mnohými socialisty např. ve Francii naopak považován za „ultra – liberální“. Právě z toho důvodu prý mezi francouzskými občany sílí počet těch, kteří v referendu hodlají vyslovit hlasité NE! „EURO – ústavě“:

Deník Le Figaro včera otiskl výsledky průzkumu veřejného mínění, z něhož vyplynulo, že odpor proti přijetí dokumentu mezi Francouzi narůstá. Podle šetření se 54 % z nich chystá v referendu 29. května říct ústavě NE, což je o dvě procenta víc než před týdnem. Zároveň klesá množství těch, kteří chtějí dát ústavě svůj hlas: nyní by tak učinilo jen 46 % lidí. Jde už o čtvrtý průzkum za sebou za uplynulé dva týdny, v němž se většina Francouzů vyslovila proti schválení textu.
Nárůst negativních emocí vůči ústavě vysvětlují francouzští sociologové obavami lidí z konce „sociální Evropy“. Táboru NE se podle analytiků podařilo dát ústavě nálepku anglosasky liberální, takže si ji Francouzi vykládají jako nástroj, který je může připravit o jejich sociální jistoty.

Osobně nejsem schopen ani při nejlepší vůli pochopit, z jakého důvodu může kdokoli Ústavu EU označit za „ultra – liberální“. Už jen když si vezmeme článek I-3 („Cíle Unie“), konkrétně jeho třetí odstavec, můžeme se dočíst mj. toto:

Unie usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenčněschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.
Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.

Ať si o tomto textu myslíme cokoli, stěží lze jeho obsah označit za „ultra – liberální“. Sklouzne – li pak náš zrak na část II „Smlouvy o Ústavě pro Evropu“, jež nese název „Listina základních práv Unie“, narazíme mj. na „základní práva“ typu „práva na vzdělání“ (článek II-74 – včetně velmi „orwellovsky“ znějícího odst. 2 – „Toto právo zahrnuje možnost bezplatné povinné školní docházky.“) či „práva na práci“ (článek II-75). Celá hlava IV této části pak pojednává o „solidaritě“ a zakotvuje kupř. „právo na kolektivní vyjednávání a akce“ (čl II-88: zahrnuto je též „právo vést v případě konfliktu zájmů kolektivní akce na obranu svých zájmů, včetně stávky“ – přesnější by bylo v tomto případě hovořit nikoli o obraně, nýbrž o prosazování svých zájmů, a to na úkor majetku jiných osob), „právo na bezplatné služby zaměstnanosti“ (čl. II-89), „právo na ochranu před neoprávněným propuštěním“ (čl. II-90: „každý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním“ – zde ovšem vyvstává otázka, co se rozumí „neoprávněným“ propuštěním), „právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky“ (čl. II-91 – v odst. 2 se mj. dozvíme, že každý pracovník má „právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby“, což je další z mnoha podivných „orwellovských“ frází: každý pracovník tak má podle tohoto článku Ústavy „právo“ na to, aby nesměl uzavřít se zaměstnavatelem smlouvu, ve které by souhlasil s tím, že obětuje pracovní činnosti více svého vzácného času, než mu stát dovolí.). V čl. II-94 se setkáváme s „právem na sociální zabezpečení a sociální pomoc“, nechybí ani „ochrana zdraví“ (čl. II-95), „ochrana životního prostředí“ (čl. II-97) či „ochrana spotřebitele“ (čl. II-98).

Naproti tomu vyloženě „ultra – liberálně“ zní čl. II-76 („Svoboda podnikání“):

Svoboda podnikání se uznává v souladu s právem Unie a vnitrostátními zákony a zvyklostmi.

Tento článek Ústavy je mj. dokonalou ukázkou věcně prázdného „monologu zákonodárce“: neobsahuje totiž ve skutečnosti jedinou – byť třebas čistě formální – záruku proti zásahům do svobody podnikání ze strany státu.

Ano, nezbývá než konstatovat, že tento návrh „ústavy pro Evropy“ je již na první pohled skrz naskrz doslova nasáknut zhoubnou „ultra- liberální“ ideologií! Zároveň je mi ovšem velkou záhadou, jaká další „základní práva“ by musela být v tomto návrhu ještě obsažena, aby odpovídal představám většiny francouzským voličů. Co třeba „právo nepracovat a přesto žít v neustále rostoucím materiálním blahobytu“?

Zbývá jen dodat, že souvislost těchto zkreslených názorů s nedávnou hysterií ohledně tzv. „Bolkesteinovy“ směrnice, kteroužto hysterii vydatně přiživovali i čelní příslušníci politické třídy, není ani zdaleka čistě náhodná. Tím spíše je velkou ironií, že návrh této směrnice jednomyslně schválila spíše levicově laděná evropská komise ještě za vedení Romana Prodiho v lednu 2004 a že její přijetí v zásadě podporovaly i socialistické vlády Velké Británie (Tony Blair), České republiky či Polska (Marek Belka) etc. Zatímco Jacques Chirac vypouštěl z úst výroky typu „ultra – liberalismus je komunismem naší doby“, které byly namířeny mj. vůči současnému předsedovi evropské komise José Manuelovi Barrosovi, Barroso se cítil být nucen kontrovat:

Some people think of the Commission as being there to protect the 15 against the new 10 it is not,” he said. (…) “The real divide is not between left and right. It is between modernisers and reactionaries.”

Ačkoli Barroso má k „extrémnímu liberálovi“ samozřejmě velmi daleko, jeho pozice je značně nezáviděníhodná. Za současného politického klimatu, kdy veřejné mínění v SRN a Francie, ale i leckde jinde považuje svá „sociální práva“ či spíše „privilégia“ za absolutně nedotknutelná, lze jakékoli racionální ekonomické reformy, směřující k určité liberalizaci, uvést v život jen stěží.

Další zdroje:

Fraser Nelson – Chirac is dragging us down with him (The Daily Telegraph, 30. 3. 2005)
Luc van Braekel – Europeans against freedom (doporučuji především fotky z demonstrací proti Bolkesteinově směrnici, jakož i foto Dewi Van De Vyver, prezidentky belgického sdružení „Mladí liberálové“ (Jong VLD).
Jeremy Slater – The French Mistake

Kritiku centralizačních tendencí Unie z pozic klasického liberalismu či radikálního libertarianismu si lze přečíst např. zde: