Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Free banking I: banky bez privilegií

0

Ve dvacátém století docházelo k zásadní proměně globálního finančního systému téměř co dvacet let. Zlatý standard byl postupně nahražen „papírovým standardem“, s dolarem v roli rezervní měny. Zásadní problém tohoto „zeleného zlata“ je, že na rozdíl od svého kovového předchůdce může být rozmnožen mávnutím guvernérovy ruky. Existuje k dnešnímu stavu alternativa?

Josef Tětek pro finmag.cz

Vysoká provázanost globálního finančního systému ve spojitosti se zhoubným trendem celosvětového zadlužování a uvolněnou měnovou politikou všech velkých centrálních bank nevybízí k přílišnému optimismu. Jak jsem nastínil ke konci svého článku o americkém veřejném dluhu, domeček z dolarových karet může spadnout každou chvíli. Jsme možná svědky posledních záchvěvů finančního světa, jak jej známe; splasknutí bubliny, pečlivě nafukované v oblasti amerických státních dluhopisů, nemovitostí a akciových trhů, může být poslední ranou, ze které se systém už nevzpamatuje.

Vyplní-li se temné předpovědi o náhlém kolapsu světového dolarového standardu, je na místě se ptát, čím bude nahrazen. V této souvislosti považuji za vhodné seznámit se s myšlenkami souhrnně označovanými jako free banking – svobodné bankovnictví.

Tématem svobodného bankovnictví se zabývají zejména akademičtí ekonomové Larry WhiteGeorge Selgin či Larry Sechrest, kteří ve svých dílech jednak rozvíjejí teorii alternativních bankovních systémů, jednak zkoumají historické příklady. Tak i tento text, vycházeje z myšlenek uvedených ekonomů, se bude zabývat především principy takových systémů, zítřejší následující díl pak přiblíží relevantní příklady z historie.

Základní funkcí bankovní instituce je koordinace spořitelů s investory, kdy banka využívá výhody úspor z rozsahu v rámci výdajů na ochranu uložených peněz, jako jsou náklady na trezory, ochranku a pojištění. Na základě nabídky vkladů a poptávky po úvěrech banka vyhlašuje úrokovou míru, která odpovídá tržním signálům a uvádí objem vkladů a úvěrů do rovnováhy. Motivací banky ke stanovení rovnovážné úrokové míry je snaha o dosažení maximálního zisku s minimálním rizikem – při příliš nízké úrokové míře převáží objem úvěrů nad vklady a banka se stane nesolventní, zatímco při úrokové míře příliš vysoké bude velký objem kapitálu ležet ladem. Banka, nad kterou nestojí žádná vyšší autorita než její klienti, tak funguje jako běžný podnik, který může prosperovat, ale i zkrachovat.

Současné bankovnictví je tomuto ideálnímu uspořádání velmi vzdálené, jelikož do rovnice vstupuje banka centrální – výše úrokových měr již neplyne pouze z motivace koordinovat objem úspor a investic, manipuluje se s ní podle politických potřeb. Typickými příklady takové manipulace jsou skupování státních dluhopisů centrální bankou, snižování úrokové míry v zájmu nastartování krátkodobého investičního boomu a ředění kupní síly peněžní jednotky s účelem snížení reálné hodnoty státního i soukromého dluhu. Systém, kde na vrcholu stojí zákonem stanovený monopol, stanovující pravidla fungování celého odvětví, lze zkrátka jen stěží označit za tržní.

Základní myšlenkou svobodného bankovnictví je návrat k principiální funkci banky, k čemuž je zapotřebí odstranit vliv státu v bankovním odvětví. Dnes je podoba tohoto odvětví nástrojem k naplnění cílů politiků a zájmových skupin, v budoucnu by zde ale mohl vyrůst decentralizovaný systém formovaný tržními signály a otevřenou konkurencí – tedy vstupy, které jsou v dnešním finančním systému urputně potlačovány.

Stejně jako u každého silně regulovaného odvětví nelze přesně předpovědět, jaké konkrétní podoby by svobodné bankovnictví nabylo – v dobách centrálního plánování výroby bot také nikdo nemohl tušit, kolik by na volném trhu vzniklo obuvnických firem a za jakých podmínek by vyráběly a prodávaly svůj produkt. Dobrou představu ohledně principů svobodného bankovnictví tak můžeme získat, podíváme-li se, čím by takový systém nebyl.

Larry White, jeden z předních ekonomů zabývajících se daným tématem, definuje svobodné bankovnictví jako „neregulovaný, konkurenční systém neprivilegovaných bank, které vydávají bankovky směnitelné za podkladové peníze“. Pojďme si nastínit, co se za touto složitě znějící definicí skrývá.

Absence autority vydávající bankovní licence znamená volný vstup do odvětví. Je pouze věcí nově vzniklé instituce dodat svému jménu patřičnou váhu, a to například vysokou mírou držených peněžních rezerv. Bankovní instituce tak v daném systému nejsou centrální bankou nuceny kupovat vybrané typy aktiv, jako jsou dluhopisy států, které směřují plnou parou k bankrotu.

Bez manipulací s úrokovou mírou – jedním z nejdůležitějších signálů na trhu – by došlo ke značnému zmírnění výkyvů v hospodářském cyklu. Dopady takové manipulace vysvětluje Jakub Skala v sérii článků o hospodářských cyklech, zbývá jen dodat, že komerční banky bez zákonem posvěcené banky centrální by měly obdobnou manipulaci o dost těžší, jelikož kartely na volném trhu mají přirozenou tendenci rychle se rozpadat.

Instituce povinného pojištění vkladů a věřitele poslední instance mají za cíl ukolébat vkladatelovu starost o solventnost banky – proč by se staral, kam banka investuje, když bude v případě problémů vždy zachráněn? Povinné pojištění a věřitel poslední instance měly zamezit bankovním runům a panikám; namísto toho však stvořily mnohem rizikovější prostředí morálního hazardu, kdy jsou klient i banka zbaveni odpovědnosti za nakládání se svými penězi. Zrušení těchto institucí znamená zejména konec bank „příliš velkých, aby mohly padnout,“ a navrácení nutnosti budování reputace na jedné straně, a prověřování protistrany, které svěřuji své peníze, na straně druhé.

Instituce svobodného bankovnictví mají volnou ruku ve volbě, jaké budou vydávat bankovky – může se jednat o bankovky vlastní dané bance či bankovky užívané širší koalicí několika bank. Je velice pravděpodobné, že dané bankovky budou ve skutečnosti směnkami za podkladové peníze; tuto roli v historii nejčastěji plnily takzvané měnové kovy – zlato a stříbro. Ty totiž výborně splňují základní aspekty kvalitní peněžní jednotky, jako jsou vzácnost, dělitelnost a opětovná slučitelnost, či trvanlivost. Na rozdíl od čistě papírových peněz navíc u zlata či stříbra nehrozí, že by došlo k náhlému a masivnímu přílivu peněz, jelikož těžba těchto kovů a jejich úprava do podoby peněz vyžaduje nemalé náklady.

Při směnitelnosti bankovek na požádání musí banka držet dostatečné rezervy; obzvláště pak za předpokladu, že konkurenční banky budou pravidelně „testovat“ své rivaly požadavky na směnu vyšších obnosů. Je možné, že některé banky budou držet rezervy vyšší (a adekvátně tuto politiku avizovat potenciálním klientům), zatímco jiné půjdou například cestou vyšších úrokových měr z vkladů (odpovídající vyššímu riziku z nižšího rezervního poměru) či širší sítě bankovních poboček.

Z výše uvedených principů je zřejmé, že v modelu svobodného bankovnictví hraje velkou váhu reputace jednotlivých bankovních institucí. Banky soutěží o přízeň klientů pomocí úrovně peněžního krytí, úrokových sazeb a důvěryhodnosti; vedlejším efektem je pak vyšší makroekonomická stabilita, vycházející z nastavení úrokových sazeb podle ekonomické reality, namísto arbitrárních představ centrálních bankéřů.

Sdílej

O Autorovi

Josef Tětek je ředitelem pro vzdělávání v Liberálním institutu. Vystudoval na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Comments are closed.