Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Generál není liberál

0

O několika mýtech kolem Pinochetova Chile

Minulý týden si celý svět připomínal druhé výročí teroristických útoků z 11. září, na ten den však připadlo i jedno starší a kulatější výročí. Přesně před třiceti lety, 11. září 1973, došlo v Chile k vojenskému puči, který odstranil demokraticky zvolenou vládu prezidenta Salvadora Allendeho a nastolil vojenskou diktaturu generála Pinocheta. Po třech desetiletích je jeho režim, který skončil postupným předáním moci demokraticky zvoleným institucím v druhé polovině 90. let, hodnocen velmi rozporuplně. Stejně jako předchozí Allendeho vláda.

Místo civila voják

Z ekonomického pohledu jsou dvě věci nesporné. Za prvé, Allende byl skalní socialista, který dovedl relativně blahobytnou zemi během pár let své vlády (byl zvolen v listopadu 1970) k totálnímu ekonomickému rozvratu – ten byl do značné míry také příčinou vojenského puče. Za druhé, Pinochet předával demokratické vládě zemi ve velmi dobrém stavu: zbavenou inflace, s rostoucím hospodářstvím, provedenou reformou penzijního systému, po provedené privatizaci a deregulaci většiny odvětví, ba dokonce i po provedených restitucích většiny majetku, jejž předtím znárodnila Allendeho vláda. Řada mýtů je však kolem toho, jak k reformám došlo, čeho se týkaly, jak byly hluboké a jakou roli v nich hrál jeden z nejslavnějších ekonomů světa a guru mnoha liberálních myslitelů Milton Friedman. Pinochet se stal vládcem země v okamžiku, kdy inflace činila zhruba 500 % ročně – pokud se při takové výši vůbec tato veličina dá ještě spolehlivě měřit. Avšak je velice naivní myslet si, že vojenská junta byla skupinou ekonomických myslitelů či národohospodářských liberálů, jejímž cílem bylo zkrocení inflace. Naopak, generálové byli v ekonomice zhruba stejní diletanti jako jejich socialističtí předchůdci. V podstatě převzali ovládanou ekonomiku, jen místo civilních úřadů ji začaly řídit vojenské. A hospodářská situace tomu odpovídala – ještě více se zhoršila, neboť obrovské rozpočtové deficity byly financovány tištěním velkého množství peněz. Situace vrcholila v dubnu 1974, kdy výdaje státního rozpočtu dosahovaly zhruba 44 % HDP, přičemž většinou se financovaly na dluh (vlastní daňové příjmy rozpočtu tvořily zhruba 20 % HDP). Po socialistickém rozvratu nikdo vojenské vládě nepůjčil a první cestou, jak se dostat z tíživé finanční situace, bylo právě nařízené tištění peněz, které se neustále zrychlovalo. Ve zmíněném roce 1974 tak inflace vystřelila přes 700 %.

Svázáni s dolarem

V této situaci už i Pinochet pochopil, že z rozpočtové díry se nedá vylézt tím, že ji bude neustále prohlubovat, a přijal za svůj program, který vypracovala malá skupina domácích chilských ekonomů (šlo o někdejší spolupracovníky jednoho z Allendeho pravicových vyzyvatelů). Nástup liberálů byl tedy opatřením z nouze, když vše ostatní selhalo a zemi už nešlo dál vykrádat. V okamžiku, kdy nikdo neví, co dál, přeje štěstí připraveným – v tomto případě právě chilským absolventům ekonomických fakult v USA, zejména Chicagské univerzity. Jako první z nich byl do vlády jmenován Jorge Cauas v roce 1975 (pro přesnost: zrovna on na Chicagu nestudoval). Reforma tohoto týmu, pro nějž se vžil název „Chicago boys“, zahrnovala drastické škrty v rozpočtu, částečnou restituci a masivní privatizaci. Především však byla zrušena většina regulací cen, mezd a zahraničního obchodu. Teprve tehdy ekonomika expandovala. Stát omezil, byť ne zastavil inflační emisi peněz. V roce 1975 byla inflace zhruba 340 %, nicméně o čtyři roky později stále ještě 46 %. Chilští ekonomové nedodržovali monetaristická doporučení liberálů z Chicagské univerzity tak úzkostlivě, jak se často tvrdí. Navíc si dovolili i mnohé experimenty, které byly s touto ekonomickou školou přímo v rozporu. Nejvýznamnějším z nich bylo rozhodnutí chilské vlády z roku 1979 o svázání chilského pesa s americkým dolarem – tj. stanovení pevného kurzu mezi pesem a dolarem. Proklamovaným cílem bylo snížit inflaci, což v prvních letech fungovalo: inflace klesla na 29 % v roce 1981 a o rok později na 12 %. Nicméně Chile mělo historickou smůlu. Ve stejné době, kdy připevnilo peso k dolaru, americký dolar výrazně posiloval, v letech 1980-85 zhodnotil o více než 60 % a s ním tedy chtě nechtě stoupal i kurz chilského pesa. Když se k tomu přidaly tehdejší vysoké ceny ropy a naopak zlevnění mědi (ta v té době tvořila největší část chilského vývozu), chilská ekonomika se dostala do velkých problémů. Vzhledem k tomu, že neměla pružný trh práce, dostala se do hlubokého hospodářského propadu. V srpnu 1982 Chile opustilo pevnou vazbu na dolar. Za celý experiment země zaplatila hospodářským propadem o 15 % během let 1982-83. První proti monopolu Často citovanou částí chilského ekonomického programu je relativně úspěšná reforma penzijního zabezpečení. Ta vyvolala později zájem po celém světě, třebaže počet zemí skutečně reformujících penzijní systém není velký. Méně známou částí chilských změn je reforma síťových odvětví, jejíž vliv na reálnou politiku ostatních zemí je mnohem větší. V případě telekomunikací začalo Chile rozbíjet monopol v roce 1982. Jedná se tedy o nejstarší reformu svého druhu na světě! Před deregulací existovaly v Chile dvě telekomunikační společnosti – CTC, která poskytovala většinu lokálního telefonního připojení, a ENTEL, který poskytoval dálkové a mezinárodní hovory. Obě společnosti byly plně vlastněny státem. Zákonem z roku 1982 byl umožněn „rovný a nediskriminační“ přístup konkurence do sítí původních monopolů. Byl také vytvořen nezávislý regulační úřad (SUBTEL), který postupně získal pravomoci v oblasti stanovování cen za propojení a jiných poplatků. V polovině 90. let se Chile propracovalo ve svém deregulačním nadšení jako snad první na světě i ke službě výběru operátora. Pozdější reformy telekomunikací jinde ve světě v podstatě kopírují vývoj v Chile. Faktem ovšem je, že tzv. reregulace s přetrvávajícím státním určováním klíčových cen v odvětví je v naprostém rozporu s tím, co hlásají liberálové z Chicagské univerzity.

Friedman je v tom nevinně

A jak je to s účastí Miltona Friedmana na chilských změnách, o níž se píše v řadě učebnic včetně českých? K této poctě (či „poctě“) přišel Friedman jako slepý k houslím. Skupina mladých chilských ekonomů měla jiného amerického gurua, Arnolda Harbergera z Chicagské univerzity. Také on však – vzhledem k teroru Pinochetovy junty – odmítal jakékoli spojení s tamní vládou a komunikoval pouze se soukromými institucemi. Samotný Friedman se o hospodářskou politiku v Jižní Americe v podstatě nezajímal, pouze byl v březnu 1975 pozván do Chile jednou soukromou nadací, aby přednesl několik přednášek na tamějších univerzitách. Strávil v Chile méně než týden a navždy to poznamenalo jeho život. Díky své mediální známosti se stal oblíbeným terčem odpůrců režimu i chilských reforem. S demonstracemi proti „spolupráci s Pinochetovým fašistickým režimem“ se pak v USA – především na univerzitách jako Harvard, Duke nebo Berkeley – setkával ještě dlouhá léta.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply