Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Globalizace: Zbytečné strašení liberalismem

0

Stalo se již patrně tradicí, že téměř v každém vydání tohoto časopisuse objeví příspěvek podrobující velmi tvrdé kritice světový vývoj.Přílišný liberalismus, globalizace, nestabilita, upadající životníúroveň. Společným jmenovatelem těchto „Výzev ke vzpouře“ je Jan Vítek zŽenevy. Je tedy na čase poskytnout čtenářům alternativní pohled na danýproblém a poopravit některé z chybných předpokladů a podivných závěrů,ke kterým pan Vítek tak často dochází.

Ten, kdo sleduje zmíněné články, mohl zaznamenat, že autor velmi častopouze cituje jiné (byť, předpokládám, stejně smýšlející) osoby -William Greider, George Soros, Riccardo Petrella. Panu Vítkovi je tedytřeba se dopředu omluvit, že mu možná budu vkládat do úst něco, cořekli jiní. Ale on to napsal a tak předpokládám, že mu to nebude činitvětší potíže.

Sociální smlouva?

Ve druhém čísle letošního roku na straně 27 nás kdosi vyzývá ke vzpouřeproti liberalizaci, privatizaci a globalizaci. Autor zahajuje svojimisi postesknutím si, že po velké depresi se prý „jazýček vah naklonilna stranu práce, neboť vznikla sociální smlouva o přerozdělovánípřebytku národního bohatství“. Za prvé si nemohu vzpomenout, že někdokdy takovou „smlouvu“ podepsal, což snad pan Vítek ani netvrdí.Samozřejmě to nebyl on, kdo s tímto konceptem přišel, ale to zdalekaneznamená, že je argumentace sociální smlouvou validní. Je totižužitečné se řádně zamyslet nad tím, zda když se dva na něčem dohodnou,vzniká tím závazek také pro všechny ostatní. Já se domnívám, že ne, panVítek, samozřejmě, že ano. To mu mohu jen těžko vyvrátit, protože sejedná o otázku spíše filozofickou. Faktem nicméně zůstává, že majoritníprincip, což je patrně to, co má „sociální smlouvou“ na mysli, je velmizrádná věc, neboť se asi shodneme na tom, že ne všechno, co si většinamyslí a dělá, je správné a spravedlivé.

Za druhé marně pátrám po smyslu slova „přebytek“ národního bohatství.Lze snad vždy rozhodnout, zda toto bohatství je přebytečné nebo není?Dříve či později se musíme dostat od národního bohatství k majetkůmjednotlivců. Lze snad potom říci, že např. vila s bazénem jepřebytečným bohatstvím? Vyčetl snad někde pan Vítek výši „přiměřeného“bohatství. Jestliže ne, pak nedává tato věta smysl. Ovšem pokud ano,patří do skupiny lidí, kteří se už narodili s nárokem na část sousedovadomu, jachty a příjmu. Já si opět myslím, že takový nárok prostěneexistuje, ale ani v tomto případě (vzhledem k filozofické podstatěsporu) nemá cenu plýtvat časem a snahou mu to dokázat.

Sociální solidarita?

Pan Vítek dále pláče nad tím, že dříve „v dobách sociálního státu bylilidé solidární a všichni z toho měli prospěch.“ Opět bych mohl začítpolemikou o tom, zda je na vynucené „solidaritě“ (tj. sankcemivynutitelném příkazu podělit se s jinými o příjem a majetek) něcozvlášť báječného, ale z již dvakrát zmíněných důvodů tak neučiním. Jetotiž praktičtější se ptát, zda je možné považovat státy, kterépřerozdělují polovinu všech vytvořených hodnot, za příliš liberální asociálně bezcitné. Ve vyspělých státech dnes lidé v průměru pracují odledna až do konce června, aby vydělali dostatek pro své opatrovnickévlády. Lidé pracují každou druhou hodinu proto, aby se o produkty svépráce mohli napřesrok sami se sebou rozdělit. Jestliže Vítkova(Petrellova) solidarita tvoří základ výkonné ekonomiky, proč se potom vzemích, kde byli nebo jsou lidé ještě více „solidární“ a jejich vládypřerozdělují více, nežije lépe než tam, kde jsou lidé „sobečtí“ apřerozděluje se méně.

Zajímalo by mne, kde bere Jan Vítek tolik pesimismu ve vztahu k vývojimíry přerozdělování. Míra takovéto solidarity až do nedávné dobyneustále rostla. Její růst se možná zastavil, ale to (bohužel)neznamená, že růst už nikdy nebude, nebo že bude dokonce klesat. Nemohudále přijít na to, odkud pramení jeho pocit, že probíhá nějaký mohutnýproces liberalizace a dereglementace (cosi jako deregulace). Je sicepravdou, že se třeba u nás v minulých letech podařilo prosadit zvýšeníhranice regulovaného nájemného a snížení celní sazby čerstvéhoskopového masa (chlazeného vykostěného!!!) z 232,7% na neuvěřitelných211,1% (vskutku na hranici sociální únosnosti…). Na druhé straněvznikly na světě nové stohy popsaných papírů, které mi zakazujíprodukovat to či ono (příliš malé, velké, zahnuté nebo rovné ovoce vEU), prodávat to za příliš vysokou, nízkou či stejnou cenu, dobrovolněuzavírat některé smlouvy a tak dále ad infinitum. Nic jako odstraňováníregulace prostě neprobíhá. O to děsivěji však působí nářky R. Petrelly(z pera J. Vítka) o tom, jak je i dnešní stav kritický. Chce-li totižon postavit na „první místo člověka s jeho tužbami, láskami, se všímdobrým a krásným“, nemůže se potom bez kritizované dereglementace (tj.nenařizování a nezakazování) vůbec obejít.

Globalizace a chudoba?

Proces globalizace je pro pana Vítka již tradičně snad tímnejpichlavějším trnem v oku. Je bezpochyby inspirován W. Greiderem,který svoji apokalyptickou vizi budoucnosti vylíčil ve svépětisetstránkové knize plné odstrašujících případů „ze života.“Jakkoliv chápu, že se někomu nemusí slovo „globalizace“ líbit, je nutnésamotný proces bourání bariér mezi státy, jako její nedílnou součást,považovat nejen za proces velmi prospěšný, ale také navýsost přirozený.Lze snad považovat zákaz pohybu kapitálu, osob a zboží přes hranicejednotlivých států (o jejichž přirozenosti lze též pochybovat) za něcoodjakživa přirozeného? Co je normálního (o správném nemluvě) na tom, žeje mi povoleno (!) vyměnit zboží za peníze s majitelem českého pasu,kdežto chci-li to samé udělat s cizincem musím za to nejen odevzdatpoplatek (clo), ale často se též musím někoho dovolit. Co je normálníhona tom, že mne stát nutí být solidární (v tom překrouceném slovasmyslu) se všemi uvnitř nějak vymezeného teritoria a na druhé stranězakazuje být solidární v jakémkoliv smyslu s ostatními tím, že mizakáže finanční a kapitálové transfery ven ze země, jak by se lidemtypu Greidera líbilo. Nikdo na světě nenutí (nebo by alespoň nutitneměl) pana Vítka ani nikoho jiného kupovat zboží ze zahraničí či dozahraničí cokoliv přemisťovat. To, že tak ale lidé činí, neznamená nicjiného, než že tak činit chtějí. Lidmi mám zde samozřejmě na mysli lidiobecně, které nehodlám členit na kapitalisty a trpící zbytek, jakneúnavně dělá pan Vítek a spol. Tito pánové nám sdělují vždy jenomkousek reality. Za „všemocným kapitálem“, který je pro ně alfou aomegou všeho zla, už nikoho nevidí, ačkoliv za ním stojí nejen boháči,ale i příjmově podprůměrní lidé (penzijní fondy apod.). Uzavřou-li„zlí“ kapitalisté kupříkladu v Německu továrnu na trička (neboť tričkoz dovozu je třikrát levnější…), vidí zde jen jednu stranu mince – pětset propuštěných dělníků – a obviní stát z nedostatečné ochrany trhu.Skutečnost, že celé Německo má díky takovéto „špatné ochraně“ kdispozici levnější trička, se však nikdy neobtěžují zmínit.

Globalizace je dle jejích kritiků procesem, při kterém všichni ztrácí.To zjevně nemůže být pravda už proto, že kapitál, který odchází,odchází vždy někam. To znamená, že přesune-li se výroba něčeho zjednoho místa na druhé (ať už je přítomnost výroby žádoucí nebo ne),musí na tom být alespoň na jednom z těchto míst lépe. Podobně legračníje úsudek pana Vítka ze třetího čísla tohoto roku (strana 26), že„schodky obchodních bilancí se budou stále zhoršovat…“ Odhlédneme-liod toho, že neexistuje nejmenší důvod domnívat se, že obchodní bilancemusí mít nějaké dané rysy (co největší přebytek!, deficit maximálně 5%GDP! apod.), lze v této souvislosti pouze poznamenat, že k tomu můžeopět dojít jen u části zemí, proti kterým musí existovat jiné, jejichžobchodní bilance jsou více a více přebytkové vzhledem k nutnémunulovému součtu všech bilancí světa. Výroky typu „vyrábí se moc, málose kupuje“ by šlo přirozeně komentovat obdobně.

Na čem se shodneme?

Je pozoruhodné, zvláště po tom, co bylo dosud řečeno, že existují body,na kterých se lze shodnout. Já se například stejně jako William Greiderdomnívám, že by státy neměly v žádném případě podporovat cizí investoryrůznými dary a výhodami a lákat je tak do země. Měly by zůstat úplněmimo hru. Na rozdíl od něj si ale dále myslím, že by zrovnatak nemělydomácím subjektům (přestože jsou to „kapitalisté“) zakazovatpropouštět, přesunovat výrobu kamkoliv jinam či jinak nakládat se svýmmajetkem.

Stejně jako Jan Vítek se domnívám, že MMF a Světová banka by neměly aniexistovat, nemluvě potom o jejich funkci „bernardýnů se soudky zlatavydolovaného z poplatníků…“ Takový G. Soros (a tak, předpokládám, isám Jan Vítek) by ovšem na jejich místě rád viděl ještě silnějšínadnárodní moc, která by „labilní trhy“ řádně regulovala (třeba protispekulantům jako on, aby již nemusel pln altruismu do budoucna světudokazovat, jak je taková organizace potřebná). V tomto bodě sesamozřejmě s panem Vítkem opět rozcházíme…

*********

Ačkoliv nemám nejmenší právo říkat autorovi příspěvků z Ženevy, co mádělat, myslím si, že by bylo vhodné se v příštím čísle zaměřit napodrobné vysvětlení, tentokráte bez výkřiků nenávisti k bohatým adalších emocionálních projevů, takového procesu globalizace, při kterém(údajně) všichni chudneme, neboť jeho podstata, navzdory vysokéčetnosti článků Jana Vítka, zůstává alespoň pro mne nadále utajena.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply