Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Hans- Hermann Hoppe a problém přistěhovalectví

0

Upozorňuji na velice svérázný článek z pera Hanse- Hermanna Hoppeho Natural Order, The State, and the Immigration Problem. Hoppe se v tomto článku snaží ospravedlnit z „libertariánských“ pozic silně restriktivní a extrémně selektivní státní politiku vůči přistěhovatelství: stát by podle něj měl zajistit, aby přistěhovalci co do svého počtu a „osobních kvalit“ odpovídali co nejvíce takovému počtu a skladbě přistěhovalců, jaká by existovala v „přirozeném řádu“ či „bezstátní společnosti“. Jeho celkový přístup lze shrnout takto:

Společnost založená na čistě dobrovolných vztazích mezi soukromými vlastníky by nebyla společností s „otevřenými hranicemi“. Ba naopak, v takové společnosti by bylo čistě na rozhodnutí každého vlastníka, koho a za jakých podmínek vpustí na své vlastnictví. Svobodná společnost by se tomuto ideálu měla přiblížit co možná nejvíce. Vláda, která fakticky ovládá „veřejné“ vlastnictví, by tedy měla v rámci své přistěhovatelské politiky postupovat tak, jak by si počínal soukromý vlastník. Výsledkem by pak byla velmi přísně a pečlivě kontrolovaná imigrace, nikoli neomezený vstup na dané státní území.

Tento článek vyvolal poměrně bouřlivou odezvu ze strany mnohých ostatních libertariánů (viz např. sarkastickou glosu Toma G. Palmera (Cato Institute) –  An Immigration Policy that Would Exclude Its Author anebo komentář Dona Boudreauxe Hoppeing- Mad), a to především díky některým velice kontroverzním argumentům v něm obsaženým.

Osobně považuji za velmi povážlivou zejména Hoppeho argumentaci na s. 91 – 92 cit. článku v poznámce č. 23. Hoppe se zde pokouší vyvrátit  tvrzení mnohých libertariánů, že pokud je přistěhovalec na území daného státu někým zaměstnán, jeho pobyt na tomto teritoriu je nadále legitimní, neboť od onoho okamžiku jej lze považovat za „pozvaného“.

Hoppe proti tomu namítá, že:

„Přísně vzato, tento závěr je pravdivý pouze tehdy, pokud zaměstnavatel převezme na svá bedra rovněž plné náklady spojené s pobytem svého zaměstnance – přistěhovalce.“

Při existenci zbytnělého „státu blahobytu“ s jeho rozsáhlými „redistribučními“ politikami ovšem dle Hoppeho zaměstnavatel hradí jen malou část celkových nákladů (či spíše „výdajů“) spojených s pobytem přistěhovalce. Jinými slovy, „stát blahobytu“ zaměstnavateli umožňuje „socializovat“ podstatnou část těchto nákladů a uvalit je tak na ostatní soukromé vlastníky:

„That is, the immigrant comes invited with a substantial fringe benefits package paid for not (or only partially) by the immigrant employer (who allegedly has extended the invitation), but by other domestic proprietors as taxpayers who had no say in the invitation whatsoever. This is not an ”invitation,” as commonly understood. This is an imposition. It is like inviting immigrant workers to renovate one’s own house while feeding them from other people’s refrigerators. Consequently, because the cost of importing immigrant workers is lowered, more employer-sponsored immigrants will arrive than otherwise.

Moreover, the character of the immigrant changes, too. While Swiss communities choose well-heeled, highly value-productive immigrants, whose presence enhances communal property values all-around, employers under democratic welfare State conditions are permitted by state law to externalize their employment costs on others and tend to import increasingly cheap, low-skilled and low value-productive immigrants, regardless of their effect on all-around communal property values.“

Hoppe tedy pokládá za této situace přítomnost přistěhovalce, byť na „pozvání“ zaměstnavatele, za jakousi „negativní externalitu“, jejímuž vzniku má být zamezeno prostřednictvím dalších státních zásahů:

„…the modern State’s legitimacy is derived from its claim to protect its citizens and their property from domestic and foreign invaders, intruders, and trespassers. Regarding foreigners, this would require that the state act like the gatekeepers in private gated communities. The State would have to check every newcomer for an invitation and monitor his movement while en route to his final destination. Once it is made clear that the government actually tolerates or even promotes the intrusion and invasion of masses of aliens who by no stretch of the imagination can be deemed welcome or invited by domestic residents, this is or may become a threat to a government’s legitimacy and exert enough pressure on it to adopt a more restrictive and discriminatory admission policy.“ (Hoppe, c.d., s. 91)

Bez ohledu na to, zda je Hoppeho tvrzení, že přistěhovalci jsou „negativní externalitou“ v naznačeném smyslu, empiricky  podložené či nikoliv (Boudreaux kupř. uvádí, že ve skutečnosti jsou přistěhovalci v USA čistými daňovými plátci, tedy odvádějí na daních více, než kolik čerpají z různých státních politik), pokud bychom dovedli Hoppeho argument do jeho důsledků, znamenalo by to takřka neomezenou vládní tyranii.

Tak např. při existenci veřejného zdravotního „pojištění“ by stejná logika vedla k okamžitému zákazu  kouření cigaret atd., neboť kuřák také „socializuje“ náklady na léčbu zdravotních potíží a chorob, které jsou s kouřením spojeny. Při existenci státní sociální politiky a různých podpor pro rodiny s dětmi je pak podobnou „externalitou“  i narození dítěte. Rodiče, kteří se rozhodnou za současného stavu přivést na svět potomka, nejenže nepřebírají plné náklady spojené s péčí o dítě a jeho výchovou a vzděláváním, nýbrž naopak mnohdy aktivní pomoc státu (z peněz daňových poplatníků) rodinám s dětmi chápou jako své nezadatelné „právo“.

Hoppe by proto, pokud by si chtěl počínat konzistentně, musel obhajovat např. zákaz či podstatné omezení plození dětí. Ostatně, jak trefně podotknul Tom Palmer,  sám Hoppe působí na univerzitě, která je financována takřka výhradně z veřejných zdrojů, a proto je čistým daňovým konzumentem. Hoppe tedy představuje pro své americké bližní (přinejmenším) z tohoto hlediska jednoznačnou negativní  „externalitu“. Nejspíše by tedy měl jít příkladem a vyhostit sám sebe zpět do Německa.

Osobně proto považuji výše uvedenou Hoppeho argumentaci za hrubě pomýlenou. Pokud by sama existence toho či onoho státního „podpůrného“ programu opravňovala následné dalekosáhlé státní zásahy do individuální svobody, pak je cesta k nevolnictví vskutku nevyhnutelná. Krom toho, pokud by stát měl v praxi důsledně prosazovat Hoppeho směrnice ohledně imigrace, tak by to přineslo další vzrůst státní moci. A to věru není výsledek, který by libertarián uvítal s nadšením.

PS: Vynikající kritiku Hoppeho názorů ohledně imigrace, byť z jiných důvodů, podává Gene Callahan zde.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply