Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak je dobré míti sitcom…

0

Dobrá zpráva z OSN: je nás 7 miliard. A jak věděl už populární americký komik, čím nás bude víc, tím lépe

Podzim pesimistům svědčil vždycky. Ten letošní jim ale musí dělat radost obzvlášť. Sotva začal, už vířily varovné bubny: tak už nás na Zemi žije 7 miliard! Nikdy v historii nás tady nebylo víc! Ano, to je pravda. Jenže jsme se taky nikdy neměli tak dobře, chce se – krize nekrize – dodat. Souvisí to ovšem nějak? A pokud ano, co je příčina a co následek? A ještě jinak: jak dlouho tohle může vydržet? Kolik nás vlastně planeta „unese“ a co je třeba udělat, abychom se vyhnuli problémům? Ted Baxter, hrdina sitcomu The Mary Tyler Moore Show, si tu otázku v 70. letech kladl taky. A odpověděl si na ni po svém: plánoval šest dětí. V seriálu sice platil za klauna, jenže tímhle krokem se z něj scénáristům podařilo bezděky udělat docela slušného ekonoma. Ten nápad totiž není ani zdaleka tak ztřeštěný, jak se na první pohled zdá. Matematika ukazuje, že uvažoval sice kontraintuitivně, ale správně.

Víc hlav…

Děkovat za to může dobré vstupní premise: jediný, kdo může vyřešit nějaký problém, jsou lidé. A více hlav znamená více myšlenek a tím pádem také více nápadů jak řešit problémy – včetně těch, které si člověčenstvo naděluje samo. Myšlenkový zkrat? Ale kdepak! Harvardský ekonom Michael Kremer si počátkem 90. Let dal tu práci, že vytvořil model hospodářského růstu založený na stejném předpokladu. Povšiml si totiž faktu, že prakticky všechny modely endogenního hospodářského růstu (tedy ty, které hledají jeho zdroj uvnitř ekonomiky, nikoliv jako důsledek nějaké vnější veličiny) mají jeden společný rys – růst znalostí a technologický pokrok jsou v nějaké formě rostoucí funkcí velikosti populace. Myšlenka, že inovace nepřicházejí exogenně, tedy zvnějšku, ale že jsou produkovány endogenně lidmi v rámci populace, není sice na první pohled nijak převratná ani překvapivá, ale v rámci uvažování o ekonomickém růstu šlo o zásadní odbočení od starších modelů. Kremer navíc dovedl tuhle úvahu skoro k extrému – právě velikost populace si zvolil jako jedinou vysvětlující proměnnou. Podívejme se, co mu vyšlo.

Jeden génius ročně

Kolem roku 300 tisíc před Kristem žilo na Zemi přibližně milion lidí. Dnes je to sedm miliard. Tento rozdíl se musí dramaticky projevit nejen v počtu vynálezů, ale také v jejich zužitkování. Pokud bychom například předpokládali, že geniální vynález se bude při miliardě obyvatel na světě objevovat jednou za rok, pak by ve světě s milionovou populací museli lidé na takovou myšlenku čekat zhruba celé milénium. To je poněkud nepraktická perioda a tempo pokroku se v takovém případě z lidského pohledu limitně blíží nule. Jenže žila-li na počátku průmyslové revoluce – tedy kolem roku 1800 – na světě uvažovaná miliarda, měla by se převratná myšlenka objevovat každoročně. V současnosti pak dokonce častěji než jednou za dva měsíce. Nejde o to, zda uvedené frekvence odpovídají realitě, ale o ukázku drastického rozdílu z hlediska potenciálního pokroku v situacích s různým počtem obyvatel na Zemi. A to ani nepředpokládáme nějaké výnosy z rozsahu při produkci skvělých myšlenek – tj. možnost, že s koncentrací a specializací by se mohlo tempo produkce ještě zvýšit. Sice je pravda, že může nějaký čas trvat, než se myšlenka rozšíří, ale pokud se bavíme o modelu popisujícímu cca jeden milion let lidské existence, pak je celkem lhostejné, jak historicky krátkou dobu tato diseminace nového vynálezu bude trvat. K tomu je nutné přidat, že kauzalita mezi velikostí populace a četností inovací je obousměrná. Že tedy nejen „více hlav víc ví“, ale díky dobrým nápadům se může více hlav vůbec uživit a pak se vymýšlení dobrých nápadů věnovat. Zvětšující se populace je tedy nejen motorem růstu, ale jedním dechem také jeho důsledkem.

Kremer výše popsané přeložil do matematické řeči (ano, co jiného je matematika, než zvláštní typ jazyka?). Jelikož kauzalita velikost populace – četnost inovací platí obousměrně, pak logicky populace roste s velikostí populace (vysvětlovaná veličina je tak zároveň vysvětlující veličinou). Dokonce i za předpokladu, že výnosy z rozsahu při produkci znalostí by byly klesající, což je ale značně nepravděpodobné. Důvodem je fakt, že populace je „vyprodukována“ ekonomickým růstem a sama je motorem růstu. Jeho model dokáže vysvětlit také to, proč sice celá dlouhá staletí vedl technologický pokrok k růstu počtu lidí, nikoliv ovšem k růstu produktu na hlavu. Vždyť mezi prehistorickými časy a rokem 1800 se světové obyvatelstvo rozrostlo o několik řádů, produkce v přepočtu na hlavu však prakticky stagnovala (alespoň tedy z dnešního pohledu). Až průmyslová revoluce tuto situaci změnila a odstartovala široký vzestup životní úrovně. S nízkou úrovní technologického pokroku (tedy za malého počtu lidí) je rozvoj tak pomalý, že na nic jiného, než na velmi pomalý růst populace nestačí – a produkce v přepočtu na obyvatele tak zůstává nízká. Jedná se v podstatě o svět, který tak sugestivně popisoval anglický ekonom Robert Malthus. Ten měl jen obrovskou smůlu v tom, že právě v době publikace jeho díla se svět začínal dramaticky měnit. Došlo totiž k tomu, že populace se velmi pozvolna právě v jeho časech zvětšila natolik (již zmíněná miliarda obyvatel kolem roku 1800), aby lidé začali produkovat tolik dobrých myšlenek, že technologický pokrok již dostačoval nejen na růst populace, ale i na to, aby se jako celek začala mít podstatně lépe.

Tenkrát na Západě

Když začal Kremer svůj matematický model porovnávat s reálným vývojem, čekala jej sladká odměna. Od prehistorie až po současnost jeho predikce víceméně seděly. Jen v období po roce 1960 se začaly od modelu reálná data odchylovat. Empiricky je docela dobře možné jeho teze testovat například na situaci, která nastala po poslední době ledové, tedy před nějakými jedenácti tisíci roky, když byly zatopeny kontinentální mosty mezi jednotlivými světadíly. V důsledku toho vzniklo několik oblastí, které byly až do doby velkých námořních objevů mezi 15. a 17. stoletím od sebe zcela odříznuty, takže byly fakticky obývány izolovanými populacemi. (Občasné průniky Vikingů do Ameriky si můžeme v tomto případě s čistým svědomím odmyslet, neboť se jednalo pouze o kontakty lokální, které navíc vždy končily ztrátou spojení. Změnu přinesl až Kolumbus, který sice jako první Ameriku neobjevil, ale rozhodně s ní jako první neztratil kontakt.) Až do doby velkých objevů tedy na zemi (dočasně) existovalo pět izolovaných oblastí: euro-asijsko-africká, Ameriky, Austrálie, Tasmánie a Flinders Island. Tento „sociální experiment“ poskytuje obrovské množství dat vhodných právě k testování Kremerova modelu – tedy k testování vlivu velikosti populace na ekonomický růst.

Na Flinders Islandu přežilo několik tuctů domorodců, kteří se pohybovali na pokraji vyhynutí po několik tisíc let, až nakonec kolem roku 3000 před Kristem opravdu zmizeli z povrchu zemského. Na mnohem větší Tasmánii zůstalo po zatopení pevninských mostů několik tisíc lidí. Postupně tato skupina technologicky degenerovala – zapomněla, jak stavět lodě i jak rybařit. Přes vynikající přírodní podmínky byla velikost populace příliš malá, než aby se mohla rozvíjet. V Austrálii žilo ve stejné době přibližně dvě stě tisíc lidí. Dost na to, aby nezakrněli, ale příliš málo na to, aby byl rozvoj rychlý. Nedostali se o mnoho dále než za vynález bumerangu. V 18. století, po obnovení kontaktů s Evropou, byl rozdíl v technologii přímo propastný – a právě v důsledku toho byl osud tamních domorodců víceméně zpečetěn. Obyvatelé Ameriky na tom byli o něco lépe. Celková populace ředkolumbovských Amerik činila podle různých odhadů od patnácti do třiceti milionů lidí. Na některých místech se vyvinuly civilizace, které jsou dodnes obdivovány (ale pouze na místech s vysokou hustotou obydlení). Přesto ani tento počet lidí nebyl dostatečný, aby mohl konkurovat Evropanům a Asijcům s jejich stovkami milionů obyvatel. Nakonec to tak byla právě Evropa a její výhonky (zejména Spojené státy), kdo ovládl svět. Z předkolumbovské Ameriky zbylo jen pár kamenů, kulturně naprosto nic.

Svět podle Teda Baxtera

Jednu věc však Kremerův model vysvětlit nedokáže – proč některé velké a lidnaté oblasti svůj vzestup neudržely a ve vývoji zaostaly – například Čína a Indie. Důvod je celkem zřejmý: teorie je relativně úzká a nepočítá například s rolí byrokratických institucí, které jsou schopny v extrémních případech vliv počtu obyvatel přebít – zejména když z ideologických důvodů omezují šíření nových myšlenek a regulují ekonomiku. Nahlédnuto opačně však právě Kremer může celkem dobře posloužit k vysvětlení toho, proč je nyní hospodářský rozvoj Číny tak rychlý – dojde-li k uvolnění byrokratické kazajky, pak miliarda lidí prostě produkuje dobré myšlenky rychleji a častěji než řidčeji osídlené oblasti. Vzestup Číny a Indie tak není ničím jiným než návratem k „normálu“. Ostatně až do průmyslové revoluce právě tyto dvě země produkovaly většinu světového HDP. Zdá se tedy, že měl Ted Baxter prostě pravdu. Bojíme-li se neřešitelných problémů, třeba přelidnění, je nejlepší si pořídit pár dětí. A pak že sitcomy nejsou k ničemu…

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply