Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak je to s dluhy chudých zemí

0

Navzdory mohutné zahraniční pomoci, ať už přímé, či prostřednictvím mezinárodních organizací jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka, se zadlužení afrických zemí nemění a životní úroveň v této oblasti spíše klesá než roste. Zásadním problémem je, že nejvíce zadluženými zeměmi jsou státy subsaharské Afriky, jejichž podíl na zadlužení celé Afriky dosahuje 70%. Co s tím, ptají se „odborníci“ z mnoha zemí. Měli bychom africkým státům dále půjčovat, ale obezřetněji, nebo bychom jim spíše měli jejich dluhy odpustit?

Na posledním setkání skupiny G7 se nedohodlo, ostatně jak je již dobrou tradicí, nic. Zkusme se tedy podívat na problematiku těchto zemí střízlivýma očima. První otázkou je, kdo komu vlastně půjčuje? V drtivé většině případů jsou to půjčky států, či mezinárodních organizací, konkrétním africkým státům, které je mají využívat za konkrétním účelem. Rozvojová pomoc se tak postupně přesunula do sofistikovanější podoby, která určuje konkrétní cíl, na který půjčí finanční prostředky. Režimy ve většině afrických států jsou demokratické a byly zpravidla prosazeny právě západními demokratickými režimy. Stačí se ovšem podívat na představitele většiny afrických zemí a zjistíme, že jde vesměs o generály či plukovníky. Demokratický režim se blíží (často nejen blíží) spíše diktatuře, tedy autoritativnímu režimu. Tito diktátoři se ovšem dostali k moci demokratickými volbami, na které mimochodem dohlíželo OSN, a dělají si ve „svých“ zemích téměř co chtějí. A těmto lidem západní demokratické státy půjčují peníze. A dokonce to lze vyjádřit i mnohem příznačněji: demokratický stát nejprve spravedlivě okrade své občany o peníze, poté je v mezinárodní organizaci hodí na kupu a z ní velkoryse rozdává pomoc zločincům toho největšího kalibru. Ti si pak žijí v blahobytu, nakupují zbraně (které přitom nakupovat nesmí), zotročují obyvatelstvo a téměř veškerá zahraniční pomoc tak mizí vniveč. To je panečku odpovědnost našich solidárních státních představitelů. Státní policie, státní soudy, státní zákonodárství: to vše je výsměch spravedlnosti a právu. Státní instituce jsou používány ke zlikvidování jakékoli opozice a k prosazení vůdcových přání a rozmarů. Proti diktátorovi se zpravidla zvedne vlna odporu od nějakého jiného plukovníka či generála. Ten vezme sebranku zdrogovaných „spolubojovníků“ a ve jménu boje za svržení diktátora a znovunastolení demokracie terorizuje nebohé obyvatelstvo ve stejné míře jako vládnoucí tyran. Často se pak dostane k moci a tak se jen změní příjemce zahraniční pomoci, ale nikoli její využití. A tomu všemu v mnoha afrických zemích přihlížejí vojenští „nevojáci“ OSN.

Za tohoto stavu je pak směšné mluvit o odpuštění dluhů africkým zemím. Ve velké míře jsou za zadlužení zodpovědní právě vládnoucí diktátoři, kteří zahraniční pomoc spotřebovali. Naši velkorysí politici tak z kapes daňových poplatníků zafinancovali blahobytný život pár desítek či stovek zločinců v chudých afrických zemích. Pokud by byly dluhy africkým zemím odpuštěny, pak bychom mohli mluvit přímo o dotaci. A dotace ještě nikdy nikoho na produktivní dráhu soběstačnosti nedovedli. Pokud by se stalo odpouštění dluhů standardem, pak by si dlužníci na tento trend zvykli a žili by na úkor produktivních věřitelů. K tomu ovšem snaha západních politiků evidentně směřuje. Problém je ten, že z dotací bude žít jen zanedbatelné procento lidí, zatímco ostatní budou i nadále živořit. Diktátoři budou i nadále své „poddané“ dřít z kůže a vybírat daně bez ohledu na to, jestli se „státní“ dluhy splácí či nikoli.

Další problém nastává v okamžiku, kdy si uvědomíme, proč jsou africké země chudé. Známý bludný kruh zaostalosti nám toho moc neosvětlí. Zásadní překážkou rozvoje chudých afrických zemí jsou překážky zahraničnímu obchodu a zejména štědré zemědělské dotace Evropské Unie a Spojených států. Právě zemědělství by se mělo stát hlavní obživou lidí žijících v Africe. Ono jí také je, ale je dosti odvážné mluvit o obživě. Odstranění mohutných dotačních programů bohatých zemí umožní vyšší konkurenceschopnost afrických zemědělců a tedy i postupný růst jejich životní úrovně. Dalšími možnostmi jsou omezení cel na dovoz nerostných surovin, jejichž těžba by rovněž mohla přinést rozvoj v některých afrických oblastech. Možností je mnoho a závisí na konkrétních přírodních podmínkách a schopnostech a pracovitosti tamních lidí. A tak místo aby bohaté státy štědře dotovaly africké tyrany, měly by omezit či raději zcela zrušit obchodní bariéry.

Tím ale nezmizí problém s údajně nejlepším společenským uspořádáním, které známe: s demokracií. Můžeme směle říci, že je demokracie v podobě svých představitelů plně zodpovědná za zubožený stav afrických zemí. Demokraticky zvolení představitelé bohatých zemí financují marnotratný život demokraticky zvolených afrických diktátorů. Jaká to idylka! Ovšem jak pro koho. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by se současný marasmus mohl změnit. Skupina nikomu neodpovědných lidí, kteří si říkají OSN, začíná diktovat, kolik ten který stát má přispívat na rozvojovou pomoc. Vzhledem k tomu, že to téměř žádný stát nedodržuje a „dává“ méně, je možné očekávat další utahovaní opasků, ale jen některých, totiž těch, které drží kalhoty daňovým poplatníkům.

Příkladem africkým státům by se mohl stát Somaliland, který se od Somálska odtrhl v roce 1991 v průběhu občanské války. Od té doby zaznamenává pozoruhodný rozvoj, zejména v porovnání s hladovějícím Somálskem. Velice zajímavým stručným shrnutím vývoje Somalilandu je článek od Michaela van Nottena:  From nation-state  to stateless nation: the somali experience. Odkazů na pozitivní vývoj v Somalilandu by se našlo mnoho, stejně jako negativních, které se ale omezují na tvrzení, že tam nefunguje státní správa a tudíž je to tam nebezpečné!

A tak pokud se nezmění štědré dotační politiky Evropské Unie, protekcionistická opatření blahobytných států a neustálé úvěrování afrických banditů, situace lidí na nejchudším kontinentu se nezmění. Veškeré spory politiků o tom, kolik komu odpustit dluhů, a zda vůbec, jsou bezpředmětné. Jedinou možnou změnou je změna ke svobodě.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply