Česká republika je standardní demokratická země. Není to ale zas tak zásluhou novodobých transformačních politik, jako spíš tradicí, na kterou mohla Česká republika během transformace navázat. Potvrzením tohoto faktu je srovnání vývoje transformace v ČR a například v Rusku. Původní tvůrci české demokracie se nechali vést západními zkušenostmi, a proto tíhli více k anglosaskému modelu než k modelu jiných evropských zemí. Anglosaský model demokracie se vyvíjel jinak než model například francouzský, a mnozí historičtí ekonomové se domnívají, že je to důvod, proč průmyslová revoluce propukla v Anglii dřív, než v jiných evropských státech. Anglosaská demokracie kromě toho trpěla korupcí méně než jiné evropské země. Myslím, že je vhodné se z jejího vývoje znovu poučit.
Ještě před tím, než v Anglii někdo uvažoval o demokracii (okolo 10. stol. n. l.), existovaly na území britských ostrovů kmeny, které si volily vlastní policii a využívaly vlastní soudní systém. V rámci kmenových komunit se dodržovala základní lidská práva, a když někdo pochybil, byl místními tvrdými hochy chycen a souzen. Nejtypičtějším trestem byla kompenzace oběti penězi. Pokud někdo neměl na zaplacení, byl ostrakizován, a pokud se strašlivě provinil, byl zotročen. Králů bylo na ostrovech několik a každý z nich byl v podstatě vojevůdcem vlastní armády. Královy služby kmenové komunity využívaly tehdy, když se potřebovaly bránit vnějším útokům (Vikingům) anebo neměly dost síly na potrestání vlastních zločinců. Krále si kmenové komunit mohli volit.
Až později přišel král k moci. Protože se Anglie musela stále více bránit vnějším útokům, královské armády se sjednotily. Král tak upevnil svoji moc a založil království Anglie. Protože válečné výdaje nabíraly na objemu, král musel získat prostředky. Časem pochopil, že nejlepším způsobem, jak se dostat k penězům, bude výběr mýtného na kontrolovaném území a zvýšení poplatků za vymáhání práva. Později se tato praktika ukázala být skutečně výnosná, a proto se král (normanský Jindřich II.) rozhodl dostat pod vlastní kontrolu i původní kmenový soudní systém. To mu umožnilo vymáhat taková pravidla, která králi zabezpečila co největší výnos do státní pokladny. Takovým pravidlem bylo například nahrazení tradičního trestu v podobě kompenzace oběti konfiskací majetku odsouzeného.
Centralizace tvorby a vymáhání legálních pravidel v Anglii dosáhla vrcholu v roce 1215, kdy byl zřízen Velký koncil (Magna Carta). Ten byl výsledkem prosazení zájmů zájmových skupin, které se cítily panovníkovou mocí ohroženy. Proto využily královy krátkodobé slabosti, aby si upevnily vlastní mocenskou pozici. Král, protože nebyl schopný vlastní území kontrolovat, se zájmům podřídil, a přenechal šlechtě správu panství.
Správci (sheriff) se chovali na svých panstvích despoticky. Za pomoci vlastních armád vymáhali taková pravidla, která vedla až k ekonomickému rozpadu spravovaných území. Mezi tím ale panovník kromě toho, že dal relativně velkou volnost správcům ve vymáhání vlastních pravidel, nebyl schopný financovat vlastní soudní systém (common law). Ten se proto stejně podobně jako správa panství ubral nezávislým vývojem. Královský soudní systém byl financován z poplatků, stejně jako konkurenční soudy obchodních gild. To je také podle Adama Smitha důvod, proč vymáhání práva v Anglii bylo efektivnější než ve Francii. Soudy common law byly podrobeny konkurenci a byly i za cenu úplatku ochotny bránit práva obyvatel Anglie proti správcům i králi. To vedlo k tomu, že role správce vymizela a král nemohl zatěžovat poddané vysokými daněmi.
Ve Francii byl vývoj podobný, král také nebyl schopný ovládat svá území, která byla oproti Anglii větší, a proto byl nucen správu přenechat šlechtě. Ovšem, protože Francie je větší než Anglie, král, aby mohl správce kontrolovat, zřídil ještě další organizační jednotku královského úřednictva, které bylo kontrolou pověřeno. Na rozdíl od Anglie, šlechta měla svá území plně pod kontrolou, což vedlo k tomu, že zde nebyla žádná konkurence ve vymáhání pravidel. To umožnilo šlechtě vybírat úplatky a konfiskovat majetek poddaných podle libosti.
Časem se praktiky hrabat projevily v nedostatečných příjmech královské pokladnice. Král, aby příjmy zvýšil, rozhodl se prodávat privilegia a úřady (František I. v roce 1522 pro to zřídil speciální úřad). Byrokratická struktura Francie se začala nekontrolovatelně rozšiřovat a z korupce vládního úřednictva se stal profesionálním byznysem. Zatímco tedy korupce v Anglii byla díky konkurenci soudů omezena, korupce ve Francii rostla, a to díky privilegované šlechtě, která měla na svých panstvích monopol na vymáhání práva. Ten šlechta maximálně využívala, aby mohla nakoupená privilegia panovníkovi splácet.
Jaké z toho plyne poučení pro Českou republiku? Institucionální ekonomové tvrdí, že legální pravidla a systém jejich vymáhání je určující pro ekonomický rozvoj národa. Vývoj v Anglii a srovnání s Francií ukazuje, že konkurence mezi soudy vedla nejenom k rozvoji a vzniku konstitučního systému, který byl schopný přivést Anglii k průmyslové revoluci, ale také umožnila menší míru korupce než ve Francii. To je důvod, proč se můžeme domnívat, že fungující demokratická společnost bez korupce by měla být podpořena nezávislým soudním systémem, který je podřízený zájmům obyvatelstva a nikoliv zájmům vlády. Aby tohoto bylo dosaženo, musí být soudní systém také placený přímo a ne zprostředkovaně z centrálního státního rozpočtu. Teprve tak je možné odbourat ekonomickou závislost na vládě a přinést do zbyrokratizovaného a netransparentního systému konkurenci.
