Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak (ne)bojovat proti zneužívání bankovních poplatků za příchozí platbu

0

[Autorova poznámka: v Britských listech byl tento článek publikován pod (Čulíkem vymyšleným!) názvem „Dosavadní zákonná ochrana stačí“ s podtitulkem „Pracovník Liberálního institutu: Proti vytunelování bankovních kont není třeba zavádět ochranné předpisy“. Čulíkovu reakci na můj článek si lze přečíst zde.]

Úvod

Jan Čulík ve svém emotivním příspěvku obviňuje ČNB a Ministerstvo financí ČR z „nehorázného diletantismu“. Oč jde? Čulíkovi jsou trnem v oku bankovní poplatky za příchozí platby, resp. zneužívání těchto poplatků těmi, kdo majitele konta záměrně poškozují tím, že mu na účet posílají částky nižší, než kolik činí dotyčný poplatek (nejlépe jednohalířové), čímž majiteli způsobují čistou finanční újmu, tj. je na tom poté hůře, než kdyby zmíněnou platbu vůbec neobdržel. Při systematičtějším úsilí lze tímto postupem způsobit příjemci poměrně významnou škodu. „Nehorázný diletantismus“ MF ČR a ČNB spočívá podle Čulíka právě v tom, že dotyčné státní orgány doposud proti tomuto riziku razantně nezakročily. Sám Čulík na problém upozornil již ve svém květnovém článku a později se obrátil i na Finančního arbitra ČR. Ten mu sdělil, že ve věci nemá pravomoc nic učinit, ale doporučil mu, aby se obrátil právě na ČNB a MF ČR, resp. nezávazně přislíbil, že on sám bude dotyčné orgány o tomto problému informovat. Nyní, když MF Dnes publikovala článek, podle něhož se terčem podobných útoků stal i bankovní účet hnutí „Ne základnám“, Čulík lamentuje nad „nehorázným diletantismem“ ČNB a MF ČR a ptá se, kdy už konečně ve věci autoritativně zjednají nápravu.

V následujícím textu se pokusím ukázat, že inkriminované státní ouřady si sice dost možná zaslouží kritiku z celé řady důvodů, ovšem Čulíkova výtka mezi ně rozhodně nepatří. Otázka především zní: jaký konkrétní zásah by podle Čulíka MF ČR či ČNB měly ve věci učinit? Je vůbec nějaká státní intervence potřebná?

1) Poplatek za příchozí platbu je sám o sobě legitimní

První možností je, že stát postaví mimo zákon samotný „poplatek za příchozí platbu“. Takový krok by ovšem sotva šlo považovat za legitimní. Banka smí tento poplatek klientovi účtovat jen tehdy, když ji k tomu opravňuje smlouva, kterou s ní klient uzavřel. Zákaz tohoto poplatku by tedy byl flagrantním porušením smluvní svobody. Na rozdíl od „poplatku za zrušení účtu“ tu nelze ani použít argument, že jde o smluvní podmínku „omezující hospodářskou soutěž“ mezi bankami (tj. uměle zvyšující náklady odchodu klienta k jiné bance). [POZN: aby bylo jasno, netvrdím, že v případě poplatku za zrušení účtu by státní zásah byl opodstatněný, nýbrž tvrdím jen to, že v případě tohoto poplatku alespoň existuje jakýs takýs plausibilní argument ve prospěch omezení smluvní svobody.]

Je možné, že v ČR bankovní poplatky tohoto typu přetrvávají především kvůli tomu, že český bankovní trh je (v porovnání např. s britským, který Čulík často dává za vzor) málo konkurenční. Pak by ale principiálním řešením bylo odstranit či alespoň zmírnit vysoké administrativní a jiné umělé bariéry vstupu nových firem do bankovnictví. Tj. zmírnit ochranu etablovaných bank před vstupem konkurence. Klienti, kteří nejsou spokojeni s kvalitou služeb dosavadních bank, by díky tomu získali větší příležitost, aby přešli ke konkurenci, která jim nabídne lepší podmínky. Existující banky by zároveň byly konkurenčním procesem tlačeny k tomu, aby kvalitu svých služeb zlepšily, protože jinak by jim hrozil odliv klientů a pokles zisku.

Dílčí závěr tedy zní: plošný zákaz poplatku za příchozí platbu není na místě a byl by nelegitimní.

2) Obecné právní principy vs. detailní regulace

Odmítneme-li plošný zákaz poplatků za příchozí platbu, jaký další státní zásah připadá v úvahu? Čulík by např. mohl prosazovat, aby vláda připravila nějakou kazuistickou právní normu, která výslovně stanoví cosi ve smyslu: „Bankou účtovaný poplatek za příchozí platbu nesmí převýšit samotnou příchozí platbu“.

Zdánlivě OK, ale principiální námitka spočívá v tom, že detailní, kazuistické úpravy tohoto typu jsou zcela nevhodné. Pokud bychom chtěli každý dílčí problém řešit prostřednictvím specifické právní normy, pak by rozsah právních předpisů musel nakynout ještě mnohonásobně více, než je tomu dnes. Vždyť i nyní si občané stěžují na to, že český právní řád se spíše než „řádu“ podobá „chaosu“, tj. je změtí nepřehledných a často si protiřečících podrobných nařízení, příkazů, zákazů a směrnic. Přebujelost legislativy je spojena s enormními transakčními a jinými náklady. Proto bychom se měli spíše spoléhat na obecné právní principy, než na detailní regulaci. Koneckonců, čím je regulace detailnější, tím pravděpodobnější je, že zákonodárce nějaký „detail“ omylem opomine upravit, anebo jej upraví chybně.

V případě poplatku za příchozí platbu jsem přesvědčen, že na základě obecných právních principů lze již dnes přesvědčivě dospět k závěru, že je nepřípustné, aby poplatek převyšoval příchozí platbu za situace, kdy majitel účtu není oprávněn provedení platby „vetovat“ (odmítnout). Mám za to, že taková podmínka je implicitní součástí smlouvy o vedení účtu, kterou klient uzavřel s bankou. Jde-li totiž o komplexní právní vztahy, jakými je např. i problematika vedení běžného účtu, text smlouvy nikdy nemůže detailně upravit veškeré eventuality, které mohou v budoucnu nastat. Jde o tzv. neúplný kontrakt. Aby kontrakt v těchto komplexních vztazích vskutku plnil svůj účel, musí se vycházet z toho, že kontrakt zahrnuje vedle v textu smlouvy výslovně ujednaných podmínek i jisté implicitní podmínky. Jednou z takových implicitních podmínek je i to, že smluvní strany budou při plnění smlouvy postupovat v dobré víře, tj. budou patřičně brát v úvahu oprávněné zájmy druhé strany.

Konkrétně v případě banky a vedení účtu:

Pakliže banka dopustí, aby jejího klienta poškozovaly třetí osoby posíláním minimálních částek, resp. pokud klientovi nedá možnost takovéto platby odmítnout a účtuje mu za ně přesto poplatky, v jejichž důsledku utrpí čistou finanční ztrátu, pak banka nejenže neplní v dobré víře smlouvu, ale stává se „komplicem“ oné třetí osoby, která se klienta snaží cíleně poškodit. Implicitní podmínkou smlouvy totiž nepochybně je to, že banka bude klientův účet řádně spravovat a vynaloží náležitou péči, aby zamezila útokům třetích osob na jeho konto. Pakliže mi banka nezávisle na mé vůli na konto připisuje halířové částky posílané třetími osobami a účtuje si za každou takovou operaci několikakorunové poplatky, pak nejedná s péčí řádného hospodáře, nýbrž zneužívá na můj úkor mezeru v textu smlouvy. Banka si tu účtuje poplatky za něco, co celkově z klientova hlediska není službou („goods“), nýbrž újmou („bads“).

Jsem přesvědčen, že argumentace těmito obecnými právními principy by obstála i v případném soudním sporu, který by klient vůči bance inicioval. Z toho důvodu mám za to, že ze striktně právního hlediska tu ani žádný problém neexistuje. Detailní regulace takovýchto otázek není potřebná a ve svém důsledku by byla kontraproduktivní. Čím více se totiž regulace bude soustředit na detaily, tím více bude fakticky ve vědomí občanů oslabován a devalvován onen „obecný princip“, jehož dodržování by mělo být samozřejmostí.

3) „Bdělým náležejí práva“ a síla „občanské společnosti“

Někdo by ale mohl přesto namítnout: „I kdyby to, co říkáte, bylo pravdou, není přece rozumné čekat, až mi někdo takto „vytuneluje“ konto a až poté se pustit do zdlouhavého soudního sporu s bankou. Vždyť jen kolik vody uplyne, než se u českých soudů ustálí judikatura ohledně jakékoli právní otázky, s níž se setkávají poprvé.“

Soudní spor je přirozeně nejzazším řešením, pokud selžou jiné (mírumilovné, pokojné) prostředky, zejm. vyjednávání. Již nyní existují banky (podle přehledu Patrika Nachera jsou jimi přinejmenším Česká spořitelna, Poštovní spořitelna a Volksbank), které v případech tohoto druhu poplatek nevybírají anebo takové mizivé platby odmítají provést. Jiné banky (Raiffeisenbank) mají „flexibilní politiku“: dle tvrzení mluvčího této banky Tomáše Kofroně banka platby „monitoruje“ a pakliže zjistí, že se někdo tímto způsobem snaží poplatků a konta druhého zneužít, pak přestane za tyto příchozí platby poplatky účtovat a stržené poplatky stornuje. Z toho vyplývá, že dokonce ani u Raiffeisenbanky není člověk zcela bez ochrany před tímto zneužitím. Předpokladem ovšem je, aby v případě, kdy se stane „obětí“, na tuto skutečnost banku ihned upozornil a požadoval okamžité zjednání nápravy (storno poplatků atd.). Musím tu připomenout zásadu „vigilantibus iura“ („bdělým náležejí práva“): je to především dotčený jedinec sám, kdo má v prvé řadě pečovat o svá práva a bránit si je. V tomto ohledu si např. představitelé hnutí „Ne základnám“ nevysloužili zrovna nejlepší vysvědčení: dle slov mluvčí Ne základnám Ivony Novomestské jsou obětí těchto útoků již od října 2007 a celkově prý přišli o cca 10 000 Kč, ale na banku se s žádostí o pomoc obrátili až nyní, tj. řekněme po osmi měsících!! Z toho lze usuzovat, že hnutí buď dostává natolik štědré finanční dary, že se tam desetitisícová částka lehce „ztratí“, anebo své finance spravuje velmi nedbale. Prvním krokem je tedy přímé vyjednávání s bankou s cílem zajistit, aby se v budoucnu podobný případ již neopakoval. Pokud banka není ochotna věc řešit adekvátním způsobem, pak prostě přejdu k jiné bance, která mi garantuje, že mé konto bude před těmito útoky chráněno.

Zde jde ovšem o řešení individuálního případu. Jak dosáhnout toho, aby banky všeobecně přikročily k takovým pravidlům, která předem účinně ochrání klienta před útoky tohoto druhu?

Nejprve malá hypotéza: základním důvodem, proč stále ještě existují banky, které tento konkrétní problém nepovažovaly za nutné specificky řešit pevným pravidlem (na rozdíl od flexibilního, ad hoc pravidla), spočívá nejspíše v tom, že tyto případy se vyskytují extrémně řídce. Ostatně, kolik čtenářů zažilo něco podobného na vlastní kůži? Tj. počet takto postižených klientů je relativně velmi nízký.

Klíčem k úspěchu je tedy to, aby takto ohrožení klienti „zmobilizovali“ podporu i širší veřejnosti. Nespravedlnost a absurdnost praxe, kdy banka nejprve připíše klientovi nezávisle na jeho vůli na konto halířovou částku od třetí osoby a poté mu naúčtuje poplatek v řádu několika korun, je natolik do očí bijící, že by si jejich kauza dozajista získala sympatie u širší veřejnosti. Díky tomu by mohli vyvinout větší tlak na příslušné banky, aby tuto konkrétní otázku vyřešily. Koneckonců, celková částka, kterou Raiffeisenbank vybere za příchozí platby v těchto případech, je v kontextu příjmů a výdajů této firmy zcela triviální. Tento drobný dodatečný příjem by bance rozhodně nestál za to, aby si kvůli němu vytvořila špatnou reputaci v očích veřejnosti (v porovnání s bankami, které klienty před podobným zneužitím účinně chrání). Co třeba založit nějaké neformální sdružení, které zahájí systematičtější „mediální masáž“ a bude popř. jménem ostatních postižených vyjednávat s dotyčnými bankami o tom, jak situaci vyřešit ku spokojenosti obou stran?

Jistě, taková aktivita stojí nějaký čas a úsilí. Oč „snadnější“ je místo vlastní iniciativy vzývat onoho „Velkého Otce“ („státe zakroč!“) a volat po přijetí detailní regulace tohoto dílčího problému! Albert Jack Nock (Our Enemy the State, str. 3) se nejspíše nemýlil, když tvrdil, že každé posílení moci státu nevyhnutelně vysává autonomní sílu společnosti. Čím více se občané budou spoléhat na to, že stát a ouřady za ně vyřeší téměř jakýkoli myslitelný problém, tím méně budou schopni řešit své problémy vlastním úsilím a aktivitou. Výsledkem bude (resp. bohužel do značné míry již je) pasivní občan, který útrpně čeká na to, až mu shora bude autoritativně přiděleno jím požadované „blaho“. Čulíkovo hořekování mi zkrátka připomíná počínání pětiletého chlapečka na písečku, kterému holčička, s níž si hrál, zničila bábovičku a on volá na pomoc svého tatínka či maminku. :o)

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply