Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak změřit svobodu?

0

Tento komentář inspirovaly dvě události. První z nich bylo diskusní fórum a následná neformální konverzace s Robertem Lawsonem (spoluautorem indexu ekonomické svobody). Druhou byla dnešní návštěva Radio Free Europe / Radio Liberty, kde při hovoru se zaměstnanci došlo i na otázky „výhod“ komunismu či socialismu.

Hlavní argument Roberta Lawsona ve prospěch indexu ekonomické svobody zněl: v diskusi se socialisty bychom měli používat čísla, protože to je jediný způsob, jak přesvědčit ty, kdo neslyší na argumenty o svobodě. Jinými slovy, utlititaristickým argumentem: Podívejte, svoboda funguje! je přimět hlasovat pro liberální politické reformy.

V dnešní diskusi se zaměstnanci RFE/RL, s lidmi, které věru nelze podezřívat ze sympatií s totalitními režimy světa, padl podobný argument, ovšem poněkud naruby: Ano, komunisté byli schopni dosáhnout řady úspěchů v sociální oblasti, měřeno různými ukazateli. Aby nebyla tato myšlenka ovšem spojovaná pouze s touto institucí – k podobným závěrům by došla zřejmě většina české populace i sociálních vědců, historiky počínaje a sociology konče. „Ano,“ říkají, „komunismus je špatný morálně i ekonomicky, ovšem v sociální oblasti jsme na tom byli lépe.“

Robert Lawson tvrdí, že většina „vyspělých“ zemí světa (s několika výjimkami) na žebříčku ekonomické svobody neustále stoupá a jsou tedy „svobodnějšími“. Podle mého názoru se snaží tímto tvrzením dokázat příliš. Můžeme říci to, že jsou svobodnější, pouze pokud ekonomickou svobodu definujeme ukazateli obsaženými v tomto příslušném indexu. Pokud tak země například umožní svým obyvatelům vlastnit bankovní účty v zahraničí nebo má stabilní inflaci, je „ekonomicky svobodnější“. Problém je v tom, že souběžně s uvolněním možnosti vlastnit účet může (např. na nadnárodní úrovni prostřednictvím Evropské unie) zavést striktní regulaci bankovního trhu, kterou odstraní veškeré motivace k tomu, aby si občané jedné země otvírali účty v zemi jiné (odstraní sešněrováním bank konkurenci). V takovém případě mají sice obyvatelé země A de iure možnost mít účet v zemi B, de facto toho ale nevyužívají. Podobně je to s inflací – bude-li stabilně na úrovni tři procenta ročně, jistě je to pro obyvatele dané země lepší, než kdyby byla tři sta procent ročně. Jenže co když ekonomickému vývoji hospodářství odpovídá deflace tři procenta za rok? Je to, že se centrální banka snaží dosáhnout stabilní pozitivní inflace emitováním dodatečných peněz, skutečně zvýšením „ekonomické svobody“ obyvatel dané země? Domnívám se, že nikoli. Index ekonomické svobody tak funguje, pokud se země výrazně vymyká obvyklému západnímu standardu. Například pokud srovnáváme Venezuelu a Spojené státy. V tom případě je index užitečný. Pokud ovšem daná země dosáhne určité úrovně „ekonomické svobody“, index není dostatečně subtilní na to, aby změny „ekonomické svobody“ zaregistroval. Ba právě naopak. Vlády se mohou soustředit na udržování dobré úrovně parametrů veličin obsažených v indexu a argumentovat rostoucí ekonomickou svobodou, a zároveň jinými kroky tuto svobodu ve skutečnosti potlačovat. A index vesele poroste – přinejmenším nějakou dobu, než se projeví negativní důsledky těchto skrytých kroků.

Podobně tomu bylo i s komunisty. Ano, určité – vhodně definované – ukazatele v té době rostly. Zaměstnanost obyvatel. Počet lékařů na obyvatele. Počet nemocnic a počet lůžek v nich. Gramotnost obyvatel a jejich znalost alespoň jednoho cizího jazyka. A tak bychom mohli pokračovat. Svědčí tato čísla o něčem? Troufám si tvrdit, že nikoli. Podobně jako v předchozím případě, sledováním vybraných kvantitativních či kvalitativních ukazatelů toho člověku příliš neřekne. Zaměstnanost byla z velké části umělá – jeden člověk kope jámu a druhý ji zahazuje a zaměstnání mají oba. Počet lékařů, nemocnic i lůžek byl uměle naddimenzován. Moderní přístroje byly k dispozici možná v pražském IKEMu nebo v Ústřední vojenské nemocnici, kde sloužily k léčení mocných nemocných. Gramotnost (jakkoli definovaná – počtem hodin odseděných ve škole, počtem žáků či studentů nebo výsledky nějakých „objektivních“ srovnávacích testů) sama o sobě také není moc vypovídající. Pro rozvoj společnosti totiž nestačí jen to, že lidé umí číst a psát, ale záleží na jejich kreativitě. Tu, troufám si tvrdit, lze pomocí dotazníku změřit jen obtížně a socialistické školství ji spíše ubíjelo (a stále ubíjí), než podporovalo. Co bylo platné, že se každý povinně učil ruštinu, když ji málokdo ve svém životě skutečně využil? Budete raději žít v zemi, v níž bude mluvit cizím jazykem pouze polovina obyvatel, ale proto, že se ho naučit chtěli; nebo v zemi, kde cizím jazykem „mluví“ všichni, ale jen proto, že se ho naučit museli? Ale abychom nešli do časů tak dávno minulých – současné vládní usilování o „hospodářský růst“ měřený sporným ukazatelem HDP je cílem stejného druhu. Porosteme sice krátkodobě tempem 8 % ročně, ovšem hospodářství si tím kvůli vládnímu „kormidlování“ necháme zcela rozvrátit a bude trvat dlouhé roky, než se zase vrátíme do normálního, lidmi chtěného a trhem vytvořeného přirozeného stavu.

Čísla mohou být dobrým rádcem, ale špatným vládcem. A „měření“ některých věcí je naprosto nevhodné (viz můj související článek o „měření štěstí“). Svoboda či rozvoj společnosti je podle mého názoru právě takovou věcí. Proto nejsem pro zvyšování jakéhokoli ukazatele a raději se zpátečnicky držím fráze z amerického Prohlášení nezávislosti – „life, liberty, and the pursuit of happiness“. I když to jen těžko půjde změřit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply