Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jan Matonoha a „vnitřní obrozující disent“

0

Matonohův jediný dosavadní argument, proč by měl být z peněz daňových poplatníků financován výzkum, jemuž se on sám věnuje, je velice pozoruhodný. Jan Matonoha tvrdí [Privatizace vědy v Česku, 25. 8. 2009]:

„… společnost přímo sebezáchovně potřebuje, aby si pěstovala nejen neutilitární, ale přímo polemické, disentní struktury, které budou systémově a preventivně zpochybňovat její nejvnitřnější a nejzautomatizovanější pravdy, které ji budou zraňovat v její podstatě, která by se měla v polemice znovu a znovu legitimizovat a rodit. Na tento typ nastavení veřejného a akademického prostoru je neoliberální agenda nejvíce citlivá.“

Totéž Matonoha opakuje v navazujícím článku [Unikátní převrat po česku: nadnárodní korporace systémově dotovány z veřejných zdrojů, 7. 9. 2009]:

„Mám za to, že je elementárním a minimálním definičním rysem civilizované společnosti, že si pěstuje pluralitu a svobodu vědeckého bádání, stejně jako svůj vlastní vnitřní obrozující disent, nikoli kulturu práce na objednávku …“

Je otázkou, jak tyto výroky interpretovat. Máme tato tvrzení snad chápat tak, že jakmile někdo zastává stanovisko, které je v rozporu s aktuálním většinovým míněním, automaticky získává právo na veřejnou podporu? Má být z veřejných peněz financována např. astrologie či „Vesmírní lidé“? Mimochodem, Liberální institut rovněž hájí mnohá stanoviska, která jsou v současnosti výrazně menšinová. Souhlasil by tedy Matonoha s tím, aby si společnost prostřednictvím státu pěstovala Liberální institut coby „vlastní obrozující disent“, jenž „zpochybňuje její nejvnitřnější a nejzautomatizovanější pravdy“? Hlasoval by Matonoha pro to, aby stát začal v rámci „plurality názorů“ cíleně dotovat kupř. odpůrce interrupcí (Hnutí za život) anebo spolky na podporu tradiční rodiny, jejichž názory se též příčí aktuálnímu většinovému mínění?

Pokud ano, pak můžeme s jeho názory sice nesouhlasit, ale musíme uznat, že jsou alespoň konzistentní. V opačném případě se však nelze ubránit dojmu, že Matonoha ve skutečnosti prosazuje státní dotace jen takového „disentu“, jehož názory jsou mu sympatické. Matonoha dost možná považuje Liberální institut nikoli za disent „obrozující“ (ať již to znamená cokoli), nýbrž za disent „archaizující“ (tj. v jeho očích „regresivní“). V tom případě ale nechť se nezaklíná pluralitou názorů. Připomínám přitom, že konzistence názorů je důležitým měřítkem toho, zda lze dané stanovisko vůbec brát vážně.

Za druhé, nic proti pluralitě názorů, ale společnost si přece může pěstovat rozmanitost názorů i jiným způsobem, než prostřednictvím státních dotací. Z jakého konkrétního důvodu tu nepostačují dobrovolné příspěvky občanů? Matonoha zde nabízí následující protiargument:

„Při takovémto uspořádání by, domnívám se, bylo možné s velkou mírou jistoty očekávat, že mj. nebudou nikdy zkoumány např. těžce léčitelná onemocnění postihující malé skupiny obyvatel (vedlo by to tak k diskriminaci menšin, tj. menšin osob trpících těžkými a vzácnými chorobami).“

Proč je tomu tak? Domnívá se Matonoha, že tuto aktivitu musí buď financovat stát, nebo nebude financována vůbec? Považuje Matonoha občany za tupé a sobecké stádo, které není ochotno pomoci bližnímu v nouzi? Z jakého konkrétního důvodu je podle něj krajně nepravděpodobné, že by vznikly nadace a dobročinné spolky, jež by se systematicky věnovaly tomu, aby zajistily dostatek finančních zdrojů pro výzkum vzácně se vyskytujících chorob? Cožpak lidé nemají i benevolentní, altruistické motivace? [Připomínám v této souvislosti např. včerejší zprávu Na kontě pro postiženou Elu je již 200 tisíc, rodina je nadšena.] O tom, jak hustá a bohatá síť dobročinných a svépomocných spolků existovala před nástupem státu blahobytu, se lze dočíst např. v knize historika Davida T. Beita From Mutual Aid to the Welfare State: Fraternal Societies and Social Services [University of North Carolina Press (Cambridge), 1992]. Doufám, že se shodneme přinejmenším na tom, že dobrovolná podpora „dobré věci“ je z morálního hlediska mnohem hodnotnější, než když je daná činnost financována prostřednictvím daní, tj. nucených dávek.

Co je však ještě podstatnější: kdyby skutečně drtivá většina občanů nebyla ochotna financovat základní výzkum vzácně se vyskytujících onemocnění, jakým konkrétním mechanismem bychom v rámci demokratického zřízení dosáhli toho, že takový výzkum bude financovat stát? Předpokládá snad Matonoha implicitně existenci jakéhosi „osvíceného a benevolentního diktátora“, jenž financování dotyčného výzkumu nařídí navzdory názorům valné většiny občanů?

Konečně, je nutno si položit otázku, zda je pluralita názorů žádoucí sama o sobě. Nebylo by např. lepší, kdyby všichni lidé jednou provždy uznali, že vraždit, znásilňovat a krást je morálně odpudivé a podle toho důsledně jednali v praxi? Dejme tomu, že lze dospět k určité sadě principů, jejichž dodržování vždy a za všech okolností nejlépe prospívá dlouhodobým zájmům lidí. Bylo by i pak žádoucí, aby si společnost cíleně pěstovala „vnitřní disent“, jenž by tyto osvědčené principy systematicky zpochybňoval?

[POZN: článek byl publikován v Britských listech 21. září 2009]

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply