Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jiří Pehe versus Den daňové svobody

0

Čirou náhodou jsem při brouzdání po netu narazil na starší článek politologa Jiřího Peheho Den daňové svobody je nesmysl  (Právo, 15. 6. 2005). Pehemu se podařilo vyjádřit přímo v krystalické podobě převládající kolektivistický pohled na stát („stát jsme my“) spolu s „fetišizací“ většinového rozhodování:

„S konceptem daňové svobody je ovšem potíž. Tak především se v něm zastírá skutečnost, že v moderní společnosti neexistuje žádná zřetelná hranice mezi vyděláváním na sebe a vyděláváním na stát. Ten je společenskou institucí, kterou si v demokracii na základě pomyslné společenské smlouvy vydržujeme proto, aby plnila určité důležité úkoly, jež jedinec sám nezvládne a bez jejichž zajištění může být ohrožena jeho bezpečnost či dokonce samotný život. I když tedy prvních několik měsíců v roce občan prý vydělává jen na stát, vydělává ve skutečnosti sám na sebe, protože vydělává na věci, které se ho bytostně týkají … (…)

…. výše daní a rozsah státních služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka, ale jsou výsledkem demokratického rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu.“

Pravdou je, že Den daňové svobody je v jistém smyslu problematický. Nikoli však z důvodů, jež uvádí Pehe, nýbrž především proto, že DDS může vyvolávat mylný dojem, že všichni občané jsou z hlediska placení daní na jedné lodi, což ani zdaleka není pravda (podrobněji viz můj příspěvek F. A. Hayek a proporcionální zdanění jako ochrana proti „tyranii většiny“). Den daňové svobody je cenný spíše tím, že poskytuje mezinárodní srovnání (za předpokladu, že je vypočítáván na základě jednotné metodologie), jak vysoké daňové zátěži čelí občané v různých státech.

Vraťme se však k Peheově kritice. Je fascinující, s jakou lehkostí a samozřejmostí tito establishmentoví „mudrcové“ šermují s pojmy jako „pomyslná společenská smlouva“, aniž by blíže vysvětlili, v čem konkrétně tato pomyslná smlouva spočívá a jakou má morální váhu. Pehe má  patrně onou „pomyslnou společenskou smlouvou“ na mysli mínění většiny českých občanů. Fajn, ochotně uznávám, že současná úroveň zdanění v České republice zhruba odpovídá většinovému mínění (ponechávám stranou, do jaké míry jsou tyto preference samotné vytvářeny a manipulovány rozličnými fiskálními iluzemi a etatistickou propagandou, kterou jsou občané již od útlého věku vystaveni ve státních „vzdělávacích“ zařízeních). Nicméně: jakou morální váhu má fakt, že určitý postoj zastává většina obyvatel?  Představme si společnost sestávající ze tří jedinců. Dejme tomu, že paní Sýkorová a pan Kubeš přehlasují pana Vokurku a rozhodnou, že se zřídí společná kasa, z níž každý bude čerpat rovným dílem. Svým většinovým rozhodnutím určí, že do kasy bude každoročně odváděno 100 000 Kč, přičemž nebohému panu Vokurkovi nařídí, aby 90% této částky platil on. Odvádí-li nebohý pan Vokurka do oné kasy 90 000 Kč ročně a čerpá-li z ní jen 33 333 Kč, lze opravdu hovořit o tom, že těchto 90 000 Kč „vydělává ve skutečnosti sám na sebe“ (Jiří Pehe)? Anebo je naopak čistým daňovým plátcem, na němž Sýkorová s Kubešem parazitují? Posoudili bychom dotyčný případ  z etického hlediska odlišně, kdyby zmíněné demokratické rozhodnutí nebylo učiněno poměrem hlasů 2:1, nýbrž kupř. 3 562 228 ku 2 781 459 hlasům? Pokud ano, v čem spočívá morálně relevantní rozdíl? Na tuto otázku nám Jiří Pehe zůstal dlužen odpověď.

Jak napsal Murray Rothbard:

“ … i kdyby se 90 % obyvatelstva rozhodlo zavraždit či zotročit zbývajících 10 %, stále by se jednalo o vraždu a otroctví, a nikoli o dobrovolnou sebevraždu či sebe-zotročení utlačované menšiny. Zločin zůstává zločinem a agrese vůči právům agresí, bez ohledu na to, jak velké množství občanů tento útlak schvaluje. Většinové mínění není automaticky posvátné či nedotknutelné ….“

Něco jiného by bylo, kdybychom hovořili o skutečně dobrovolných sdruženích a nikoli o státu. Aby šlo o dobrovolný svazek, musel by buď při jeho založení anebo alespoň později existovat jednomyslný souhlas všech členů daného sdružení. Kdyby státy vskutku vznikly smluvně, tj. na základě jednomyslného souhlasu všech vlastníků půdy, jež mají být nově zřízené státní moci podřízeni, mnohé principiální námitky klasických liberálů proti těm či oněm státní zásahům by odpadly (stále bychom ovšem tyto intervence mohli kritizovat coby nerozumné a neefektivní; navíc by tu byla důležitá otázka, za jakých podmínek má člověk právo z daného sdružení (obce) opět vystoupit). Věci se však mají tak, že existující státy nelze v žádném případě přirovnávat k dobrovolným sdružením typu Spolku na ochranu rajek a vlaštovek. Na rozdíl od skutečných sdružení totiž u států nikdy v historii neexistoval jednomyslný souhlas všech lidí, kteří byli státní moci podrobeni.

Mnozí autoři mlčky zastávají názor, že jakmile je ustaven demokratický režim a občané obdrží právo svobodně hlasovat ve volbách, je původní neexistence „souhlasu ovládaných“ zhojena; od nynějška „lid“ vládne „sám sobě“. Zavedení demokratických institucí ovšem nemůže nahradit absenci jednomyslného souhlasu. Představme si, že skupina několik nezávislých vlastníků půdy hlasuje o tom, zda na daném území zřídí stát či nikoli. Založení politického společenství sice získá většinovou podporu, avšak jednomyslného souhlasu není dosaženo. Směla by poté většina vlastníků legitimně podřídit své politické moci přehlasovanou menšinu na základě argumentu, že ti, kdo hlasovali proti anebo hlasování bojkotovali, přece měli příležitost svobodně hlasovat o tom, zda stát zřízen bude, či nikoli? Znamená to snad, že jakmile dám někomu možnost vyslovit souhlas s něčím (např. prostřednictvím voleb), mohu pak jeho souhlas vyvozovat dokonce i z faktu, že o dané otázce odmítl hlasovat? Pak by ovšem ve skutečnosti nebylo možno nesouhlas nijak vyjádřit. Ať již bych se hlasování o zřízení státu zúčastnil či jej bojkotoval, byl bych vždy vázán většinovým rozhodnutím. O souhlasu lze však smysluplně hovořit jen tehdy, pokud existuje rovněž způsob, jak vyjádřit nesouhlas. V našem případě je evidentní, že skutečný souhlas všech občanů nebyl dán.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.