Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Kauza Danske Bank jako obraz úpadku západního světa

0

Pokud máte pocit, že jste už podle titulku odhadli hlavní poselství tohoto textu, zadržte. A čtěte dál. Budete možná nakonec mile (či nemile) překvapeni.

Ano, těch zpráv si ve finančním světě nešlo nevšimnout. Údajné letité a systematické praní zejména ruských špinavých peněz v estonské pobočce největší dánské banky Danske mělo dosáhnout dechberoucí výše 200 miliard eur. Více než pět státních rozpočtů naší vlasti. Na první pohled téměř neuvěřitelná suma na zemi velikosti Estonska. Alespoň tak to do světa začal troubit hlavní whistleblower celé kauzy Howard Wilkinson, někdejší šéf baltských obchodních operací banky.

Po podobných šokujících příbězích maltské banky Pilatus, lotyšské ABLV či holandské ING byla právě Danske zřejmě poslední kapkou, která přiměla panevropské instituce ke spektakulární akci. Evropská komise, vedená svým kontroverzím dosluhujícím šéfem Junckerem, se odhodlala k dramatickým návrhům, které mají podobným “excesům” do budoucna zabránit. Jako obvykle – tedy jako v případě jakéhokoli myslitelného problému – Komise neváhá využít příležitost a začít potisící navrhovat centralizaci a přenesení pravomocí z jednotlivých zemí na panevropskou úroveň. Tentokrát tedy v oblasti praní špinavých peněz a veškerého dohledu nad dodržování pravidel v této oblasti. Protože jako vždy a za všech okolností tuctová a už skoro nudná ideologie Komise říká, že integrace, harmonizace a posun pravomocí do centra v Bruselu či Frankfurtu je bez rozmýšlení automatem na lepší, férovější a méně závadný svět. Proč jako Komise nevyužít příležitost, když to tak píší i Financial Times, tedy jediné panevropské noviny čtené napříč celou EU, shodou okolností ovšem vydávané v zemi, která právě tuto EU právě dosti neohrabaně opouští.

Budiž. Všichni nakonec jednají až neuvěřitelně předvídatelně. Média demonstrují zděšení a volají po drakonických trestech, finanční sektor hraje kajícníky a stydí se za svou hříšnost. A domnělí vlastníci pravdy v Komisi a také v Evropském parlamentu hledají cesty, jak posílit centrum, když už i národní orgány dohledu samy volají, že na tak velké kauzy nejspíš samy nestačí (jakkoli třeba ING jako obří banka byla už teď dohlížena přímo ECB). Chudák občan téma buď ignoruje jako příliš technické, málo “vizuálně atraktivní” a málo sexy, nebo je zmaten tím, kolik problémů jsou schopni ti proradní bankéři vlastně v jednom kuse tvořit.

Jako bývalý centrální bankéř musím souhlasit s tím, že pravidla se musejí dodržovat. A to bez výhrady. Padni komu padni. Zároveň jako občan EU a příslušník západní civilizace mám jisté koncepční pochyby o našem přístupu k této kauze a ke kauzám podobným. Tedy k nastavení oněch pravidel.

Pokud oligarchové, podivní podnikatelé a podezřelé existence mají pořád tendenci vyvádět své nestandardně získané peníze z Ruska a jeho okolí a vozit je na Západ, je to dobrá zpráva pro Západ a špatná pro Rusko. Přesně to ale chceme, ne? Chceme, aby bylo takto Rusko finančně oslabováno a Západ posilován. Koneckonců proto jsme na tuto potenciálně nebezpečnou zemi uvalili stále platné finanční sankce. Ty ji zasahují takříkajíc oficiálně. Ale fakt, že její vlastní občané nejrůznějšího charakteru odvádějí odtamtud prostředky k nám, nám pomáhá též. A Rusku škodí. Sláva.

Není naším problémem jako Západu, že je Rusko dodnes zemí, která snad jako jediná země s neuvěřitelným nerostným bohatstvím je zároveň zemí, kde toto bohatství na úrovni obyčejných lidí není příliš vidět (i na rozdíl od často brutálních režimů v Perském zálivu). Místo toho, abychom podporovali oslabování našeho rivala jeho vlastním neloajálním bohatým obyvatelstvem, budeme se sami mučit za to, že prostředky, které by odtamtud stejně utekly, skončily na bezpečném místě, tedy na Západě.

Je to vše výrazem nejhorší katastrofy, která nás postihla v posledních desítkách let – věčného sebemrskačství, sebeobviňování a sebetrýznění západní civilizace za všechny existující i zdánlivé problémy tohoto světa. Západ kolonizaci a otroctví nevymyslel, naopak je zrušil. Všeobecnou úctu k člověku a jeho právům nezačal jako první pošlapávat, ale naopak uctívat.

A přitom dnes se střílí do nohy tím, že větší problém vidí v sobě při „praní špinavých peněz“, než v těch, kdo je chtějí prát a umísťovat na bezpečné místo, tedy na Západ. Absurditou bude, když se budou oligarchové smát a kupovat fotbalové kluby, zatímco úředníci bank budou končit u soudů a s ostudou.

Ne, pravidla se musejí dodržovat. Stůj co stůj. I na tom je atraktivita a síla Západu postavena. Otázka je, zda máme dobře nastavena ona pravidla. A pohled na sebe samé a ty ostatní.

Sdílej

O Autorovi

mm

Mojmír Hampl je bývalý viceguvernér České národní banky, je členem rady Institutu ekonomického vzdělávání a dlouholetým spolupracovníkem časopisu Laissez Faire a Liberálního institutu. Je autorem knihy Vyčerpání zdrojů.

Comments are closed.