Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Kauza lithium

0

V předvolebním boji se běžně využívá předsudků a negativních stereotypů rozšířených mezi lidem. Tým kolem Andreje Babiše před nedávnem vydal status na Facebooku vypočtený tak, aby získal potlesk „hospody“ a ani „kavárna“ se proti němu neměla moc jak ohradit.

Nechme teď stranou otázku, zda to povolení průzkumu a těžby bylo provázeno nějakou korupcí, nebo ne. Za pozornost stojí to navrhované „řešení“ situace – výkřiky, že stát má mít kontrolu nad strategickou surovinou, že ta má být socializovaná, že těžba a zpracování má probíhat ve státní režii, kde se pan vrchní miliardář dojemně shodne s KSČM, s armádou dronů opakujících podobná moudra na Facebooku a diskusních fórech a ani ČSSD se proti tomu v zásadě nedokáže ohradit jinak, že to není její vina a za všechno může ODS (protože svým ideovým ukotvením s tímhle babišovským řešením v zásadě musí souhlasit).

Zásadní kritika tak zbývá bohužel zase jen na nás. Těžba lithia v režii soukromé firmy je naprosto rozumná věc a ti, kteří požadují, aby „stát měl kontrolu nad strategickou surovinou“ a nejlíp ji nechal v socialistickém vlastnictví a těžil sám, si tak velmi pravděpodobně neuvědomují problematičnost takového uspořádání.

Těžba surovin je rizikové podnikání jako každé jiné. Vyžaduje, aby se dnes do něj nalila spousta miliard s možnou vyhlídkou, že v průběhu příštích padesáti let ještě víc miliard vynese.

Jenže výnos je nejistý a to z mnoha objektivních důvodů, jako např. někdo někde jinde objeví lithium, které půjde těžit při menších nákladech, někdo v příštích padesáti letech přijde s technologií, která nebude stát na lithiu, někdo přijde s technologií, jak lithium získávat jiným způsobem, nebo se ceny lithia nebudou v příštích padesáti letech vyvíjet tak, jak si to lidé dnes myslí.

Zkrátka se může ukázat, že ta těžba není takové terno, jak se dneska jeví – což je klasické riziko podnikání – kdy je možné, že miliardy investované do těžby dnes se nikdy v budoucnu nevrátí. Není rozumný důvod, proč by tohle riziko měl nést celý stát = všichni daňoví poplatníci (včetně lidí, kteří se třeba na těžbu lithia dívají skepticky). Etatisté si mohou zařídit dostatečně velký výnos pro stát daněmi a licenčními poplatky, které budou těžaři platit, aniž při tom daňové poplatníky vystaví rizikům ztráty. Jaký je pak důvod lithium chtít socializovat než nějaký kolektivistický mýtus nebo ideologický předpoklad o nadřazenosti státního vlastnictví (ke kterému se teoreticky dnes hlásí jen KSČM)?

Lidem, kteří neochvějně věří v zářnou budoucnost lithia, nikdo nebrání nakoupit akcie těžařů – dokonce by jim tahle alternativa přinesla objektivně větší kontrolu nad „národním bohatstvím“ a větší podíl z jeho čerpání, než jim dá socialistické státní vlastnictví.

Což platí především pro pana miliardáře, který do takového podílu může teoreticky investovat i takovou částku, jenž mu zajistí možnost spolurozhodovat o tom, kde se lithium bude zpracovávat. To, že lidé, kteří věří lithiu, dnes chodí kolem a místo nákupu akcií doporučují socializaci, vypovídá jen o hluboce zažraném předsudku proti soukromému podnikání, použitém jako zbraň v předvolebním boji.

Sdílej

O Autorovi

Vladimír Krupa vystudoval na NF VŠE. Je stálým spolupracovníkem LIberálního institutu a věnuje se převážně peněžním dějinám.

Comments are closed.