Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ke svobodnému obchodu lze přistoupit i jednostranně

0

Svobodný obchod byl původně pojmem označujícím absenci zásahů státu doobchodních transakcí mezi osobami, které dělila státní hranice. Stal sekdysi heslem namířeným právě proti umělým bariérám, komplikujícím čivylučujícím dobrovolnou směnu mezi některými lidmi.V dnešní době se však stal svobodný obchod málem součástí tzv.obchodních politik. Pod jeho praporem dochází ke vzniku dvou- imnohostranných obchodních dohod (nazývaných třeba „zónami volnéhoobchodu“), které na jednu stranu možná snižují celní ochranu některýchtrhů, ale nahrazují ji často daleko nebezpečnější formouprotekcionismu: množstvím standardů kvality, bezpečnosti, či“ekologičnosti,“ certifikátů o zemi původu nebo řadou speciálníchustanovení a výjimek. Zatímco při neexistenci takových obchodních dohodsi bylo možno zboží po zaplacení cla dovézt, po takovéto „liberalizaci“to již možné nebude, neboť dovozcem vybraný výrobek byl shledán“zastánci svobodného obchodu“ nebezpečným… Dříve si člověk mohl vněkterých případech vybrat mezi více a méně kvalitním či více a méněbezpečným zbožím, i když za zboží z dovozu bylo třeba odvést daň dostátního rozpočtu. Dnes je takové rozhodnutí přenecháno příslušnéinstituci, která o tom za vás a samozřejmě (jak jinak) ve „vášprospěch“ rozhoduje. Za dovoz některého zboží, za které jsme dřívemuseli platit clo, již nic neplatíme, neboť si ho v důsledku existencenějaké zóny volného obchodu už dovézt ani nemůžeme…

Takto státem řízený obchod nelze přirozeně považovat ani za postupnou(natož potom konečnou) realizaci myšlenky svobodného obchodu. S jehomyšlenkou je jakákoliv forma obchodní politiky státu v příkrém rozporu.Rozlišuje-li stát svými zákony jakýmkoliv způsobem obchody na vnitřní avnější, pasuje se do role moudrého a spravedlivého otce, který v zájmusvých dětí (tedy občanů) bedlivě dohlíží nad tím, co, od koho, jak,kdy, kolik a za kolik si mohou ze zahraničí koupit.

Občané mají většinou daleko k tomu být bezmocnými dětmi, ale ještě dálmá stát k tomu, aby byl moudrým a spravedlivým. Svobodný obchod jepřirozeným stavem, jehož obnovení jsme navzdory propagované“liberalizaci“ mezinárodního obchodu stále velmi vzdáleni.

Svobodná směna, uvnitř i navenek

Principiální význam myšlenky svobodného obchodu její původní obsahvýznamně přesahuje a bylo by ho možné vyjádřit dvěma slovy: svobodnásměna.

Každá svobodná (tj. dobrovolná) směna musí již z definice naprosto vždyvést ke zvýšení očekávaného blahobytu stran, kteří se jí ze svésvobodné vůle účastní. Představa, že by postavení některých druhůsvobodné směny mimo zákon vedlo k vyššímu blahobytu některé ze stran,se v takovém světle jeví jako zcela absurdní.

Přesto je to právě tato představa, která stojí snad za všemi snahamiospravedlnit protekcionismus jako nástroj k dosažení bohatství všech.Ve vnitřním obchodě dochází k omezení svobodné směny v řádově menšímrozsahu (často z jakýchsi morálně-výchovných paternalistických důvodů)a její výraznější omezování by mnohým (i neekonomům) připadlo velmipodezřelé. Jen si představme, jak bychom se asi divili, kdyby seomezoval dovoz Staropramenu do Plzně s odůvodněním, že je třebapodpořit zaměstnanost v plzeňském regionu. Zcela odlišná je ale tatosituace, dojde-li na směnu, které se účastní nějaký cizinec (ať už jezákonem definován jakkoliv). Málokomu dnes připadá něco zvláštního natom, že veze-li si ze zahraničí domů televizor, musí za něj zaplatit nahranicích daň ve formě cla. Naopak, mnozí z nás považují za vrcholbenevolence ze strany státu, je-li jim taková daň odpuštěna v případědovozu zboží v hodnotě nepřesahující určitý limit. (Tento limit bylnedávno rozšířen ze 3 000 na „neuvěřitelných“ 6 000 Kč na osobu, proděti do 15 let, přirozeně, polovic!) Zdanění dovozu prostřednictvím celzkrátka pro většinu z nás představuje jen další z daní, které odvádíme“společnosti.“ A stejně jako málokoho zajímá, proč je zdaňovánavnitrostátní směna, tak málokdo věnuje pozornost zdanění směnymezinárodní. Otázkou nicméně zůstává, proč je mezinárodní směnazdaňována více než směna vnitrostátní.

Tvůrci obchodních politik disponují k ospravedlnění tohoto stavu (a kodůvodnění své samotné existence) celou řadou argumentů, které se připřesvědčování veřejnosti ukazují být až překvapivě účinné, zvláštěuvážíme-li, že většina z nich je založena na mýtech a nepravdách.

Deficit obchodní bilance a tzv. vnější rovnováha

„Problém“ deficitu obchodní bilance trápí mnohé politiky a analytiky povětšinu devadesátých let. Za (jediný) možný nástroj k jeho vyřešení bylpotom často označen právě protekcionismus, jehož pomocí se údajně“podaří“ snížit objem dovozu.

I když je dost možné, že k poklesu dovozu tímto způsobem dojde, nenívůbec jasné, co je špatného na deficitu obchodní bilance. Zastáncitakového postoje si totiž často pletou pojmy vnější rovnováha aobchodní bilance. Zatímco vnější rovnováha označuje rovnováhu tokůfinančních prostředků od domácích subjektů (tzv. rezidentů) k subjektůmzahraničním a naopak, deficit obchodní bilance neznamená nic víc, nežže v daném období utratily domácí subjekty za zboží ze zahraničí vícenež zahraniční subjekty za zboží domácí.

Ve skutečnosti je úplně jedno za jakým účelem platby přes hraniceprobíhají (zboží, služby, investice, dary…), a proto nemá smyslsledovat pouze platby za zboží. Budeme-li ovšem sledovat všechny platby(tj. bilanci platební), zjistíme dokonce, že v dostatečně dlouhémobdobí musí být z principu věci vyrovnaná. Stejně tak, jako třebarodina nemůže donekonečna utrácet více než si vydělá, nemůže ani jedenstát donekonečna platit do zahraničí více, než ze zahraničí přijímá.

Populární interpretace deficitu obchodní bilance jako dluhu státu jenomukazuje, jak daleko pokročila abstrakce od jednotlivce směrem ke státu(od mikro- k makroekonomii). Peníze totiž dluží ten, kdo si je půjčil,a není-li to stát, nepředstavuje žádný deficit žádný dluh obyvatelstva.

Nebýt celních a jiných statistik, nikdo by nikdy netušil, v číneprospěch zrovna v tu chvíli (za určité období) nějaký deficitexistuje a nikdo by se ho ani nesnažil žádným způsobem „řešit.“ Stejnětak jako nikdo nesleduje a neřeší platební bilanci Krkonoš (vsaďte se,že má deficit obchodní bilance!), je stejným nesmyslem se touto otázkouzabývat na úrovni států, nemluvě o jejím „řešení“ pomocí protekcionismu.

Dumping a zahraniční predátoři

Snad neméně frekventovaným důvodem, proč nám stát v našem zájmu omezujesměnu se zahraničím, je údajné praktikování dumpingu ze stranyzahraničních výrobců.

Samotná definice dumpingu spočívá na středověkém konceptu spravedlivéceny (justum pretium) – prodávat cokoliv za příliš nízkou cenu se takjeví jako zločin, kterému je třeba silou zamezit. Standardní scénářpredátora (a je důležité si uvědomit, že je v principu jedno, zda jezahraniční či domácí) má v hlavách zastánců antidumpingu následujícípodobu: zločinný výrobce sníží ceny tak, že všichni ostatní výrobcibudou vytlačeni z trhu a svoji výrobu ukončí. Následkem toho získá natrhu monopolní postavení a bude si moci stanovit takové ceny, které munejen pokryjí ztráty z provozování dumpingu, ale zajistí mu hlavně ziskvyšší než předtím.Takový scénář nejen že zjevně nefunguje v praxi, ale jeho použitelnostk ovládnutí trhu je i teoreticky velmi pochybná. Zatímco ostatnívýrobci, kteří v důsledku hromadění zásob nevyrábějí a nesou tak pouzefixní náklady, musí onen zločinný výrobce, aby udržel cenu dostatečněnízko, nést náklady ještě větší. Situaci mu navíc komplikuje taskutečnost, že čím nižší stanoví cenu, tím více jeho zboží budoukupující poptávat a o to větší ztráty bude nucen nést!

Přestože se mýtus dumpingu zrodil spíše v hlavách politiků nežkohokoliv serioznějšího, zůstává dumping záminkou k protekcionismuposvěcenou i Světovou obchodní organizací (WTO).

Reciprocita, aneb jak si „spravedlivě“ škodit

Mnozí se i v případě, že uznávají všechny argumenty ve prospěchmyšlenky svobodného obchodu, nemohou zbavit dojmu, že k její realizacimusí dojít nějak koordinovaně na obou (všech) stranách. Nejsou-liostatní strany ochotny zrušit obchodní bariéry, nemůžeme tak prý učinitani my, neboť bychom (patrně) na tom prodělali. Je často slyšet domácíprůmyslníky volat po „standardním prostředí,“ kterým mají na mysliprávě stejnou míru ochrany či pomoci ze strany státu.

Tento na první pohled smysluplný postoj však ve skutečnosti tvrdí:Škodí-li cizí vláda svým občanům tím, že jim brání (zdaňuje, zakazuje)ve směně se zahraničními subjekty, musí i nám stejným způsobem (ahlavně v našem zájmu) škodit i naše vlastní vláda.Je pravdou, že ostatními praktikovaný protekcionismus nám škodit může.Přijetím stejné politiky však situaci nejenže v náš prospěchnevyřešíme, ale začneme si dokonce škodit sami sobě. Takováto“spravedlnost“ se pak jeví samozřejmě jako dosti absurdní. Kesvobodnému obchodu lze totiž přistoupit zcela jednostranně, bez ohleduna míru jeho liberalizace ze strany obchodních partnerů.Úloha organizací a sdružení, jejichž smyslem je liberalizacemezinárodního obchodu, je pro dobro tohoto procesu velmi diskutabilní,neboť jsou to právě tyto subjekty, které mnoho mýtů o protekcionismunejen zosobňují (reciprocita), ale i přímo hlásají (např. dumping).Tarifní ochrana se díky jim sice snižuje, ale mění se pouze ve skrytýprotekcionismus pod vlajkou zmíněné standardizace. Tato forma postupněsplývá s domácí regulací trhu, a tak se mnozí (a správně!) domnívají,že je vlastně zahraniční obchod s obchodem vnitrostátním jižzrovnoprávněn. Takové zrovnoprávnění však proběhlo zjevně tím špatnýmsměrem…

Závěrem

Protekcionismus, jako negace myšlenky svobodného obchodu, se netěšíprakticky žádné podpoře akademických ekonomů. Všechny populární mýty(reciprocita, pracovní místa, dumping, „infant-industry“ apod.) jsouvětšinou v učebnicích ekonomie buď vyvraceny, nebo se jimi tytoučebnice již vůbec nezabývají. Existence teoretických anomálií se sicepřipouští, ale zároveň s tím se dodává, že jejich využití v praxi jenemožné.

Současný protekcionismus je založen namísto sofistikovaných koncepcítypu „optimálního tarifu“ spíše na novodobých variacíchmerkantilistických omylů. Podoba dnešních obchodních politik je dalekospíše výsledkem různých tlaků zájmových skupin, než výsledkem (zrovnatak nesmyslné) snahy o manipulaci makroekonomickými agregáty. Zdaňujese mimo jiné i zboží, které v této zemi nikdo neprodukuje (např.tropické ořechy), či zboží, u kterého by člověk očekával ze stranydnešního státu blahobytu spíše dotaci (např. vibrační a světelné budíkypro neslyšící).

K politice svobodného obchodu lze přistoupit zcela jednostranně anavzdory krátkodobým nákladům s přesunem pracovních sil (jejichž výšebude neustále růst s postupným odkládáním liberalizace) znerentabilních odvětví do odvětví rentabilnějších, by se v delšímčasovém horizontu průměrná životní úroveň (v materiálním vyjádření!)zlepšila, stejně jako by se zlepšila životní úroveň dvou subjektů,které by najednou mohly přistoupit k předtím zakázané směně.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply