Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Klinika, ochrana vlastnických práv a legitimní vlastnictví

0

Na první pohled může spor o Kliniku vypadat pro libertariány jako neřešitelné dilema: Stát vs. squatteři, zloděj proti zlodějovi. Avšak pokud se dostaneme přes první reflexivní o nelegitimitě státu, dokážeme situaci kolem Kliniky rozlousknout standardními analytickými nástroji, které by měly být vlastní každému liberálovi.

Liberálům tato případová studie tak dává možnost, aby si mezi sebou osvěžili a v praxi ověřili teze, na kterých stojí jejich teorie vlastnictví, a aby neliberálům ukázali, jak věci vidí ze svého pohledu, a ukázali, že si umějí bez problémů poradit i se situací, kde plakátová hesla o daních jako krádeži nepostačují na vyřešení problému.

Nabytí vlastnického titulu

Klasičtí liberálové obecně uznávají tyto základní způsoby, jakými lze legitimně nabýt věc do vlastnictví:

  1. Prvotním přivlastněním. S teorií přišel John Locke a poté byla rozvinuta dalšími mysliteli. Tímto principem se taktéž řídí common law a též nám připadá přirozená v každodenním životě, kdy např. místo ve frontě získává ten, kdo první přijde, a parkovací místo patří tomu, kdo na něj první přijede (samozřejmě, pokud nějaký předpis neurčuje jinak).
  2. Legitimním převedením vlastnického titulu, tedy např. koupí, obdarováním nebo zděděním.

Do prvního bodu se vejde taktéž (některými liberály mylně odmítaný) princip vydržení. Nezbytnou podmínkou vydržení je však nabytí v dobré víře. Pokud vám respektovaný obchod jako Alza prodá nový iPhone v novém balení, užíváte jej v dobré víře, že na vás Alza převedla legitimní vlastnický titul. Pokud iPhone najdete na ulici nebo někomu přímo ukradnete, i kdybyste ho potom používali deset let, nikdy se nestane legitimním vlastníkem, neboť jste jej nenabyli v dobré víře.

S budovami je to podobné. Aspoň teoreticky existuje možnost, že nějaká budova je bez vlastníka, neboť není např. v žádném katastru a nikdo se k ní po léta nehlásí. Někdo by tak mohl tvrdit, že i budovu obsadil v dobré víře.

Lépe představitelné je to zřejmě u některých uměleckých děl, jejichž původní autor už zemřel, ale nejde o díla natolik významná, že by současného majitele šlo nalézt (už jenom proto, že právoplatný majitel ani neví, že je majitelem – víte vy např. kolik básnických sbírek stvořil váš děda?).

Víme tedy, že lidé z komunitního centra Klinika nezískali Kliniku ani prvotním přivlastněním, ani ji neobsadili v dobré víře, že se k ní nikdo nehlásí (a do legálního vydržení by jim i tak zbývala ještě spousta let), ani Kliniku nezískali koupí, darem nebo dědictvím.

Obrana Kliniky

Tím by tedy naše analýza mohla skončit, lidé z Kliniky nejsou legitimním vlastníkem a nemohou si ji nárokovat. Avšak na jejich stranu se uvádějí takříkaje napříč politickým spektrem tyto argumenty:

  1. Vlastníkem kliniky je nelegitimní osoba, stát.
  2. Legitimní vlastník (viz bod 1) kliniku nevyužívá a nechce využívat. (Nevím, zda je tento bod pravda, ale pro účely argumentace předpokládejme, že ano.)

V závislosti na politickém přesvědčení autora se tyto dva argumenty buď navzájem popírají, nebo posilují.

Pokud je pravdivý bod 2), existují dvě možnosti. Buď legitimní vlastník uzná platnost této argumentace a nechá, třeba za úplatu, svůj objekt využívat, nebo jej tato argumentace nepřesvědčí a svůj objekt využívat nenechá. Tak jako když vy máte ve svém bytě volný pokoj, můžete se rozhodnout pro několik variant, jak s ním naložíte: pronajmete ho někomu cizímu za peníze, pronajmete ho někomu sobě milému se slevou nebo zcela zdarma (jako charitu), nebo ho necháte nevyužitý.

Připadá mi neuvěřitelné, že by někdo souhlasil s tím, že pokud někdo zrovna nevyužívá část svého bytu, je legitimní, aby u něj začal někdo squatovat, byť by jeho cíle byli sebebohulibější. Může např. někdo obsadit váš byt, když jste v práci, protože leží ladem? To mi nepřipadá jako přesvědčivá argumentace.

Tuto argumentaci příliš nevylepšuje ani to, že vlastník nechal objekt ladem, zapomněl na něj a nejevil o něj zájem. Nyní se o něj hlásí, je irelevantní, jak tomu bylo před obsazením. A i kdyby to dělal jenom z pomsty, nic to výše uvedené analýze nemění.

Až potud, jsem přesvědčený, se na problematice shodují nejenom liberálové, ale celé politické spektrum názorů s výjimkou zástupců extrémní levice, jejíž idiosynkratický vztah k vlastnictví a legitimitě jeho nabývání vedl k democidám v řádu stovek miliónů lidí a k tak nehumánním lidským životům, jaké lidstvo nepamatuje.

Stát jako legitimní vlastník?

Mění ale něco na věci, pokud je legálním vlastníkem stát, tedy taktéž nelegitimní vlastník? Podle některých liberálů ano. Pokusím se vysvětlit, proč nemají pravdu.

Osobně jsem k tomuto argumentu sympatický. Souhlasím, že stát – až na naprosté výjimky  – nenabývá vlastnictví ani jedním z výše uvedených legitimních způsobů. Souhlasím taktéž, že stát nemá provozovat železnice ani spravovat železniční cesty. (Pokud už chce pomoci chudým obyvatelům s dopravou, je mnohem lepší nějaká forma adresné dávky, např. vouchery.)

Nicméně autoři, kteří říkají, že nejlepší cestou, jak se zbavit státu a státního vlastnictví, je divoká privatizace squatováním nebo rozkradením státních podniků, se šeredně mýlí.

Takový postup by znamenal rezignaci na jakákoliv pravidla a vyústil by v naprostý chaos při obsazování dotčených nemovitostí, podniků a jejich aktiv. Cílem liberálů je zmenšovat stát poklidnou cestou a vyšší prosperita. Hunger Games rezultující z takovéto divoké privatizace by znamenaly popření všech liberálních cílů a nejspíše by nastolily cílový stav ještě daleko horší, než je současný stav věcí. Zde se také sluší poznamenat, že ukradením kradeného nedojde ke zjednání spravedlnosti.

Tato metoda se nedá zhojit ani často navrhovanou zaměstnaneckou privatizací, kdy mají být státní podniky privatizovány přímo jejich zaměstnancům. Jak správně uvádí Henry Hazlitt ústy svého protagonisty Petra v knize Návrat starých časů: Cestáři pracující na státních dálnicích a úředníci z ministerstva dopravy zprivatizují např. kilometr dálnice? Hasiči zprivatizují požáry?

Musíme se, ať už chceme nebo nechceme, smířit s tím, že tady stát je, že je to stát mnohem větší a silnější, než by se nám liberálům líbilo, a že tento stát vlastní aktiva. Jediným způsobem, jak toto napravit, je donutit stát samotný (skrze zástupce v parlamentu), aby se těchto svých funkcí a aktiv vzdal – ať už prodejem, nebo darováním na způsob kupónové privatizace. Je to jediný způsob, který respektuje vládu práva, poklidné soužití a mírovou reorganizaci státu a společnosti.

A protože esenciální funkcí státu je podle liberálů vymáhání vlastnických titulů a rozhodování vlastnických sporů, není jiné řešení, než aby stát rozhodl, že v případě Kliniky je legitimním vlastníkem taktéž stát a aby stát tedy zajistil, že bude státu umožněno jeho vlastnický titul užívat. Stejně tak je esenciální funkcí státu naopak rozhodnout v neprospěch státu, pokud by došlo k opačné situaci a SŽDC by např. nelegitimně obsadila zámek Matěje Stropnického.

Decentralizovaná moc

Všimněme si, že na věci nic nemění, zda toto rozhodování vymáhá stát, jak ho známe dnes, soudce v common law, soukromý arbitr nebo jiným způsobem zřízená moc, která má v popisu práce rozhodovat vlastnické spory a vymáhat výsledek tohoto rozhodnutí. Poražená strana se bude vždy cítit dotčená a bude se cítit poškozená systémem. Považuji ale za samozřejmé, že za každého systému taková autorita existovat musí. Ani extrémní levice nepředpokládá, že v jejich dystopických realitách nebude docházet k žádným sporům ohledně vlastnictví (i když všichni budou vlastnit vše). (Pro historické příklady řešení praktických vlastnických sporů v decentralizovaném systému bez státní autority viz např. knihu Free Market Environmentalism, která je skvělá i z mnoha jiných důvodů a asi bychom ji měli přeložit.)

I když se tedy nenacházíme ani zdaleka v ideálním státním uspořádání, jak by si ho představovali liberálové, nemá veřejná moc jinou možnost, než nechat Autonomní sociální centrum Klinika vyklidit a umožnit státnímu úřadu užívání tohoto objektu. A liberálové toto rozhodnutí musejí podpořit, i když si třeba (jako já) myslí, že sociální centrum plné levicových bordelářů dává světu více než státní centrum. A stejné by to bylo i v případě, že by Kliniku obsadil Milton Friedman a pořádal v ní kurzy ekonomie. Se světonázorem ani životním stylem uživatelů tento případ nijak nesouvisí.

Poslední výjimka neb PS:

Jedinou výjimkou vůči výše uvedené analýze by bylo, kdyby byl objekt využíván k extrémně nelegitimním aktivitám, např. kdyby v něm sídlila SŽDC spravující koleje do Osvětimi. V takovém případě by obsazení bylo nanejvýš legitimním počinem. To je ale hodně vysoko položená laťka a tento argument naštěstí ani nikdo nepředkládá.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. Pracuje jako asistent v politické skupině EFDD v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.