Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Konopí seté, ta prokletá bylina!

0

Představte si následující situaci: na své vlastní zahrádce si pěstujete několik rostlinek konopí setého (cannabis sativa), přičemž sklizenou úrodu prokazatelně používáte k výrobě mastí a odvarů, jimiž si léčíte svou kožní chorobu, resp. žaludeční vředy. Jednu usušenou rostlinku za tímtéž léčebným účelem darujete své známé. Následně na Váš pozemek naklusají „akční hoši z policie“, rostlinky Vám ouředně zabaví a ještě je proti Vám zahájeno trestní stíhání, protože jste se v očích represivních orgánů dopustili (alespoň dle litery zákona) zločinu ve formě „nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek“.   Cítili byste se morálně vinnými za spáchání čehokoli sebeméně zavrženíhodného? S nejvyšší pravděpodobností nikoli.

Za spáchání výše popsaného „závažného deliktu“ je trestně stíhána jistá paní z Nymburska. Soudem prvního stupně  byla uznána vinnou a tento verdikt potvrdil i odvolací soud. Paní se naštěstí nevzdala a podala dovolání (mimořádný opravný prostředek) k Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. 3 Tdo 52/2008; o případu též informovalo včerejší vydání Hospodářských novin).  Nejvyšší soud především opětovně potvrdil právní názor, jenž vyslovil již v předchozích rozhodnutích, totiž že samotné pěstování konopí ještě nenaplňuje znaky „výroby omamné (ani psychotropní) látky“ ve smyslu trestního zákona:

„Přitom samotné pěstování rostliny konopí, které zvláštní zákon považuje za omamnou látku …, nelze ztotožňovat s pojmem výroby omamné látky podle § 188 tr. zák. Tak by tomu mohlo být jedině v případech, pokud by rostlina byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování (úpravě) do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana) nebo k získání psychotropní látky (THC). I podle dosavadní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1238/2005, sp. zn. 3 Tdo 687/2006) se za výrobu považuje jakékoliv zhotovení nebo vytvoření takové látky (kromě pěstování určitých rostlin), a to bez ohledu na chemický či technologický postup a bez omezení jen na určité způsoby, jimiž je taková látka získána. Proto s názorem, že za výrobu omamné nebo psychotropní látky nelze považovat pěstování určitých rostlin, se Nejvyšší soud shoduje i v této posuzované věci.“

Vedle toho se Nejvyšší soud ČR vyjádřil i k otázce, jaká je v daném případě míra „nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost“ (srov. § 3 odst. 2 trestního zákona: „Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.“):

„… dovolatelka užívala konopí setého výlučně pro vlastní léčbu dlouhotrvajícího onemocnění chodidel, když předchozí standardní léčba byla neúčinná a o takovéto léčbě informovala i svého ošetřujícího lékaře a takováto léčba jí přinášela úlevu, stejně jako léčba odvarem z konopí, který užívala pro léčbu rozsáhlého žaludečního vředu. Nebylo přitom vyvráceno ani její tvrzení, že pokud by jí taková léčba nepomáhala, předmětné rostliny by ani nepěstovala. Přitom pouze v jednom případě darovala ze stejných důvodů jedinou vzrostlou rostlinu konopí své známé, a to pro její léčbu kožního onemocnění. V uvedeném směru je tedy nepochybné, že dovolatelka nepěstovala konopí pro následnou výrobu marihuany nebo extrahování látky THC pro její další využití jako drogy, ale uvedené rostliny užívala sama ve snaze si ulevit od již popsaných onemocnění…. (…). S poukazem na uvedené je tak namístě dospět k závěru, že přes případné naplnění formálních znaků některého ze shora uvedených trestných činů nebyla současně naplněna jejich materiální stránka a tedy zákonem požadovaný stupeň jejich společenské nebezpečnosti, zejména z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., a není tak namístě takové jednání kriminalizovat.“

Zaplaťpánbůh (aspoň) za takovýto verdikt. Mimochodem, v této oblasti jsou na tom občané České republiky zřejmě přece jen lépe než např. občané USA, kde sice zákony některých států výslovně povolují (při dodržení velmi restriktivních podmínek) pěstování a držení konopí setého za účelem léčby, avšak lidé, kteří této výjimky využijí,  jsou přesto permanentně vystaveni riziku, že na jejich pozemek vtrhne a na rostlinky zaútočí  nějaký agilní agent DEA (federální Drug Enforcement Administration), jenž využije rozsáhlých pravomocí, které mu v tomto směru „svěřují“ federální zákony na potírání obchodu s drogami (konkrétně „Controlled Substances Act“). Jeden takový spor týkající se problematiky „medical marihuana“ dospěl až k Nejvyššímu soudu USA, přičemž stěžovatele zastupoval známý libertarián a právník Randy E. Barnett  (jeho nejznámější publikaci je patrně The Structure of Liberty. Justice and the Rule of Law). Šlo o případ Gonzales vs. Raich  (2005).  Výsledný verdikt soudu však nakonec bohužel Barnettově argumentaci nedal za pravdu. Dlužno upřesnit, že v dotyčném sporu šlo především o výklad ústavních mezí federálních pravomocí, resp. konkrétně o interpretaci tzv. „commerce clause“ americké Ústavy  (srov. čl. 1 sekce 8., kde ústava svěřuje federaci pravomoc regulovat obchod s cizími národy a obchod mezi různými státy federace (tj. a contrario nikoli obchod, jenž probíhá jen v rámci jednoho státu federace). Více o okolnostech případu si lze přečíst v tomto komentáři Jonathana H. Adlera,  výrok soudu ve věci samé pak hodnotí Randy Barnett zde a Jonathan Adler zde.

Na závěr pár vět o „válce s marihuanou“

Proti „válce s drogami“ jako takové, tedy státní politice zaměřené na potírání prodeje (resp. v konečném důsledku i užívání) „ilegálních drog“, lze vyslovit řadu závažných námitek. Je-li člověk „vlastníkem sama sebe“, tj. své osoby a svého těla, pak by měl mít právo „opájet“ se jakoukoli látkou, jakou uzná za vhodnou, i kdyby si tím své zdraví sebevíce likvidoval. Nesmí však při tom porušit „chráněnou sféru“ ostatních lidí, tedy jejich „sebe-vlastnictví“ a vlastnictví. Druhou stranou téže mince je ovšem zodpovědnost dotyčného jedince za důsledky jeho jednání: pakliže se rozhodne ničit si své zdraví, „fajn“, jak je libo, ale nechť neočekává, že je kdokoli jiný povinen mu jakkoli finančně vypomáhat v případě, že si svým rozhodnutím přivodí např. zdravotní obtíže a potřebuje nákladnou léčbu.

Vedle tohoto principiálního argumentu lze represivní politiku vůči drogám kritizovat i prostřednictvím celé řady ekonomických argumentů a poukazovat na její negativní důsledky – k tomu srovnej práci Pavla Písaře „Ekonomie, stát a drogy“ (zejm. str. 25 a násl.). Co se týče této pragmatické roviny, pak lze samozřejmě diskutovat o tom, jaké konkrétní důsledky (náklady a přínosy) by v porovnání se současným stavem přinesla dekriminalizace či dokonce úplná legalizace obchodování s tvrdými drogami typu heroinu. Nejsem bohužel dostatečně podrobně seznámen s příslušnou literaturou, a tak se v této oblasti raději nebudu pouštět do žádných definitivních tvrzení. Avšak i ve vztahu k užívání „tvrdých drog“ by se měla uplatňovat silná presumpce ve prospěch svobody nakládat se svým tělem dle libosti (srov. výše). K oslabení či opuštění této presumpce svobody bych každopádně vyžadoval velmi silné a přesvědčivé důkazy o tom, že dekriminalizace či legalizace prodeje tvrdých drog pravděpodobně přinese ještě horší důsledky, než stávající politika.

Co mi však naopak připadá jako zcela jednoznačně nesmyslné, je zákaz obchodování s „měkkými drogami“ typu marihuany. Zde si nedovedu představit žádné výrazněji negativní důsledky, které by zrušení tohoto zákazu mohlo –  v porovnání se současným stavem – vyvolat (a to ani v přechodném období). Takový krok by naopak  dle mého názoru byl jasným zlepšením oproti panující situaci (byl by spojen s čistými přínosy).

Bohužel je však nutno brát v úvahu fakt, že se USA a dalším státům úspěšně podařilo represivní protidrogovou politiku institucionalizovat i v mezinárodním měřítku. Mám zde na mysli především mezinárodní úmluvy OSN z let 1961 (Jednotná úmluva o omamných látkách doplněná Protokolem o změnách Jednotné úmluvy), 1971 (Úmluva o psychotropních látkách) a 1988 (Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami). Proto naneštěstí nezbývá než souhlasit s Danem Šťastným , když píše:

„Nejzávažnějším problémem ukončení protidrogové války je jeho mezinárodní nepřijatelnost. Světové politické osobnosti se velmi rády staví do rolí hrdinných bojovníků proti drogám, připravených podniknout cokoliv pro jejich vymýcení. V tomto vynikají zvláště Spojené státy, které, jak se zdá, se jaly zachránit svět i před drogami. Ozbrojené složky jsou připraveny zasáhnout a několikrát tak již učinily. Pod vlajkou boje proti drogám byly Spojené státy ochotny poskytnout jiným vládám své chemické zbraně, aby je mohly použít na zabíjení nevinných civilistů. Z původně metaforického názvu „protidrogová válka“ tak učinila děsivou realitu. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že i sebemenší zmírnění drogové politiky státu, by mohlo vyvolat nepříjemné sankce z určitých částí světa. Proto je třeba co nejdříve začít o takovémto řešení mluvit a snažit se tak o změnu klimatu a zlomení konzervativních postojů v široké společnosti.“

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply