Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Korupce soukromá a politická

0

Pojem korupce se obecně váže ke směně, v níž jeden z účastníků svévolně zneužije delegovanou pravomoc a prodá někomu něco, co mu nepatří. Zároveň si přivlastní formou krádeže příjem z prodeje. Takový člověk svým jednáním porušuje pracovní, manažerskou nebo jinou psanou či nepsanou smlouvu k svému obohacení na úkor někoho jiného.

V případě korupce v soukromé firmě, kde jeden ze zaměstnanců nakupuje pro svého zaměstnavatele polotovary za vyšší cenu, než by bylo nezbytné, a obdrží samozřejmě za to od dodavatele tzv. všimné, nese náklady tohoto korupčního jednání vlastník firmy. Vyšší náklady na zboží a služby mu snižují zisk. Dělí se o něj,  aniž to ví, se svým zkorumpovaným zaměstnancem. Nedokáže-li si vlastník uhlídat svůj majetek před rozkrádáním, platí za svou neschopnost ve formě ztrát z podnikání, až mu konečný účet vystaví na návrh věřitelů soud prohlášením konkursu. Je donucen rozprodat nerozkradený zbytek svého  majetku, z příjmu uhradit dluhy a ukončit podnikání. Důsledky korupčního jednání v soukromém sektoru nese zcela vlastník, který díky vlastní neschopnosti či výše popsanému nemorálnímu jednání svých zaměstnanců ztrácí konkurenční schopnost a následně místo na trhu. Ve světě velkých korporací se složitými vlastnickými propojeními dochází v případě rychle rostoucích firem k oslabování vlastnických kontrolních vazeb. Pokud vlastníci neprosadí systém řízení a kontroly odpovídající aktuální velikosti nadnárodní společnosti, dochází často k vytváření korupčního prostředí v soukromém sektoru.

Nezřídka se ovšem stává, že pokud je bankrotující firma dostatečně veliká nebo známá a její majitelé mají dobré politické kontakty, přenesou se náklady způsobené nedostatečným řízením na celou společnost. Tímto způsobem se přenáší korupce ze soukromého sektoru  do veřejného. V tomto případě nelze vždy jednoznačně určit, kdo korumpuje a kdo je korumpován. Někdy jsou iniciátory korupce podnikatelé či manažeři, jindy politici. Poněvadž prokazování iniciace je velmi složité i v soudních sporech, reaguje na tuto skutečnost vývoj legislativy v mnoha zemích sbližováním trestních sazeb pro obě strany korupční směny. Nezbytným předpokladem korupčního jednání je nezpochybnitelnost empirického důkazu o chování politiků, kteří peníze daňových poplatníků nevydávají nezištně. Očekávají za ně volební hlasy nebo finanční podporu. Vzhledem k velkému množství konkrétních tuzemských případů korupce nás může těšit, že ani země EU nejsou vůči této chorobě imunní, jak svědčí nedávný příklad krachu německého stavebního koncernu Phillip Holzmann, který před 3 lety, kdy byl ve finančních potížích, obdržel za významné podpory spolkového kancléře finanční příspěvek od státu ve výši 125 milionů eur.

Pro politiky je typické, že zneužívají své pravomoci k podpoře svých „klientů“, ovšem na účet jiných. Těmito klienty zcela nedávno byli podvedení členové družstevních záložen (kampeliček). Naši zákonodárci jim odhlasovali odškodnění až do výše 90% jejich vkladu, což každému z nich v průměru „přihraje“ částku 56 000 korun. Že se jednalo o učebnicový příklad korupce, potvrdil poslanec Parlamentu České republiky, který zdůvodnil potřebu odškodnit poškozené tím, že samotní politikové se v reklamách angažovali v podpoře spoření v kampeličkách. Na tomto případu korupce vydělali pouze politikové, a to hned dvakrát. Poprvé inkasovali za svou propagaci kampeliček a  podruhé ve formě přízně téměř 91 tisíc kampeličkářů v nedávných parlamentních volbách. Kdo tuto sociální spravedlnost zaplatí? No přece ti okradení, jimiž jsou v tomto případě všichni obyvatelé České republiky, z nichž na každého v průměru připadne částka 510 korun.

Neméně závažným případem korupce je, když vláda vyhlásí bez bližšího vysvětlení  konečným vítězem veřejné soutěže na privatizaci státem kontrolované firmy uchazeče, který byl druhý v pořadí. Takováto „asiatská“ bohorovnost je ovšem v dnešním světě těžko stravitelná. Následný prudký pokles kursu akcií privatizované firmy jako důsledek podivuhodného rozhodnutí vlády svědčí o tom, že vládní rozhodnutí nebylo v tomto případě v pořádku. Velmi překvapivé reakce burzy, kdy každá zpráva o tom, že subjekt, jehož vláda schválila jako budoucího nabyvatele podstatné části české chemie, má prostředky na nákup státního podílu, sráží kurs akcií privatizovaného subjektu směrem dolů je dalším argumentem zpochybňujícím věrohodnost vládního rozhodnutí.

Pod pojem korupce lze jednoznačně zahrnout úmluvy označované jako „smlouvy otáčecích dveří“, které umožnily některým politikům a vysokým státním úředníkům usednout do významných pozic členů orgánů, zaměstnanců či konzultantů v podnicích, jejichž vývoj v minulosti významně ovlivnili. Cožpak dnes stále nesedí mnoho bývalých ministrů či jejich náměstků právě na takovýchto postech ve významných akciových společnostech, jejichž zvláštní způsob privatizace či tržní regulace ještě ve svých veřejných funkcích pomáhali prosazovat?

Korupce však nemusí být vždy nemorální. Za určitých okolností se korupční jednání může stát pochopitelnou a ospravedlnitelnou reakcí na selhání institucí státu. Smutným příkladem je vynucené korupční chování pacientů, kteří ve své racionální touze po co nejlepším ošetření dodatečně platí za něco, co by měli mít v našem „bezplatném“ zdravotnictví automaticky zajištěno. V mnohých případech tak činí proto, že prostě nemohou za určitý úkon či léčbu řádně zaplatit. Různé typy korupčního jednání v této oblasti jsou považovány za naprostou samozřejmost. Lékařská odborová „camorra“ by se namísto úsilí o zachování zdaňování lékařů prostřednictvím povinného členství v ní, měla razantněji zasazovat o změnu přežívajícího nerovného vztahu mezi lékařem a pacientem v našem uměle nedostatkovém, a tedy diskriminačním zdravotnictví.

Za korupci jsou odpovědni ti, v jejichž pravomoci je vytváření či uchovávání umělých překážek, z nichž těží někteří šikovní jedinci a dobře organizované zájmové a profesní skupiny. Politikové svými pravomocemi a rozhodnutími mohou na občany uvalovat stále vyšší a vyšší náklady. Téměř každá lidská aktivita vyžaduje v současnosti udělení licence, koncese, autorizace či jiné formy státního povolení. Rozhodnutí politiků o povoleních či zákazech jsou vždy vedena ziskovým motivem, který může být uspokojen buď volebními hlasy nebo penězi. Náklady spojené s politickou korupcí platí vždy buď daňoví poplatníci nebo „zajatí“ zákazníci korumpujících společností, jimiž jsou opět běžní spotřebitelé.

Korupce je způsobem chování, který se prosazuje v důsledku institucionálního selhání. Je procesem, který nikdy sám o sobě nekončí, existují-li pro něj vhodné podmínky. Proto by hlavní pozornost měla být věnována institucionálnímu rámci, který při svém selhání může vytvářet špatné motivace, vést k nevhodným způsobům chování, nekonkurenceschopnosti a nízké ekonomické výkonnosti. Z toho vyplývá, že boj proti korupci se nemůže stát obsahem politiky, nebudeme-li pod pojmem politika chápat strategii změny současného systému institucí a pravidel hry. Obecně formulované stanovisko o intenzivním boji proti korupci formulované v textu Koaliční smlouvy ČSSD a Koalice je pouhým hozením hrachu na zeď, pokud vláda nepřistoupí k návrhu systémových změn a skutečných reforem jednotlivých oblastí státní správy. Nepomohou ani kosmetické změny v rámci procesu přibližování k EU, nýbrž pouze zásadní strukturální reforma opřená o dlouhodobé snižování úlohy centrální vlády a podílu státu ve společenském životě může odstranit příhodné podmínky pro rozvoj korupčního jednání a chování. Toto stanovisko vychází z analýzy chování subjektů podle měnícího se indexu ekonomické svobody. Je empiricky prokázáno, že s rostoucím indexem ekonomické svobody (tj. s menším zasahováním státu do ekonomiky) dochází k omezení výskytu korupčního jednání. V zemích s vysokými hodnotami indexu ekonomické svobody (USA, Švýcarsko, Velká Britanie, Singapur apod.) je výskyt korupčního jednání podstatně nižší a  navíc se je daří účinně odhalovat. V zemích, kde korupce vzkvétá, kde se stala běžnou normou chování  a jednání, se proti ní také těžko bojuje, protože ji veřejnost nepovažuje za něco nepřirozeného a odsouzeníhodného, nýbrž za naprosto běžnou záležitost. Vlády těchto zemí samozřejmě verbálně bojují proti korupci a v rámci tohoto boje stále více zasahují do hospodářských a jiných aktivit, které se pokoušejí různě regulovat. Většinou tím vytvářejí ještě lepší podmínky pro rozvoj korupčního prostředí.

Epidemii lze efektivně zastavit, odstraní-li se přátelské podmínky pro její rozšiřování. Korupce je nemoc, která se jen zřídka vyskytuje izolovaně. Velmi ji svědčí prostředí, v němž státní orgány zasahují často a pokud možno do všech lidských aktivit. Důsledným a systematickým odstraňováním příznivých podmínek pro přežívání infekce začne nemoc ustupovat sama.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply