Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Krize jako semeniště socialismu

0

Mnozí tvrdí, že minulé století bylo stoletím válek. Stejně přesné by bylo říci, že to bylo stoletím krizí – a že každá z těchto krizí posílila moc státu na úkor společnosti. Příklad můžeme najít ve výmarském Německu, kde hospodářská krize přivedla na scénu Hitlera a jeho národní socialisty, stejně tak v Americe, kde ve stejné době získal moc Franklin D. Roosevelt, jehož do té doby nevídané socialistické praktiky nejenže nepřinesly kýžený výsledek – z krize se USA dostaly až po válce, po více než dekádě Rooseveltovy vlády -, ale dokonce byly, jsou a zřejmě nadále budou uváděny za úspěšné.

Klasickým příkladem je pak posílení moci britské vlády v průběhu druhé světové války, které ještě za války kritizoval toho času v Anglii žijící Friedrich Hayek, rakouský ekonom a klasický liberál. Britský přístup (stejně jako Hitlerův či Rooseveltův) byl jednoduchý – válka či hospodářská krize „vyžadují“ rázný zásah vlády, která tak celou společnost provede nepříznivým obdobím k lepším zítřkům. Za tímto účelem briskně zřídí mnoho regulačních a plánovacích úřadů, znárodňuje strategická odvětví a často zavádí přídělové systémy. Jenže po válce či po odeznění krize, kdy by bylo logické očekávat návrat k předválečným/předkrizovým poměrům, se vláda nechce nově nabyté moci vzdát. Regulace zůstává v platnosti, ze země v dočasné krizi se stává země v krizi permanentní – ekonomika se totiž stává socialistickou.

Poválečná Británie stejně jako Rooseveltova Amerika měly jedno společné – relativní ekonomický úpadek. Zatímco však New Deal kolidoval s obdobím, kdy ani zbytku světa se nedařilo, britský problém – později známý jako „britská nemoc“ – měl tu smůlu, že se k němu nabízelo srovnání. „Německý zázrak“ byl vyvolaný snahou o omezení vládních zásahů do ekonomiky a umožnění volnému fungování hospodářství, což vedlo k rychlému ekonomickému růstu a zvyšování životní úrovně Němců. Opačný přístup na Britských ostrovech vedl k opačným důsledkům.

Uvažujeme-li nad příčinou toho, proč vládou za krize získaná moc není po krizi omezena, a za krize vzniklé úřady nejsou zrušeny, můžeme najít několik vysvětlení. Jedno z nich například popisuje, jak jednou nabobtnalá byrokracie nemá tendence se opětovně zmenšovat (jednoho vždy mrazí, když si uvědomí, že „Jistě, pane ministře“ není jen pouhou smyšlenou fikcí). Nabízí se ovšem i další, doplňující vysvětlení: mnohé regulační kroky jsou natolik nepopulární, že jindy než v krizi by zřejmě neměly šanci projít. Co když však daná opatření nejsou zamýšlena k řešení krize, ale jedná se pouze o bezdůvodné posilování moci vlády a byrokracie a krize je pouze vhodnou záminkou? „Úspěšnost“ krizových řešení by tomu napovídala…

Stejně tak by tomu napovídaly současné reakce na krizi ze strany světových politiků. Poté, co svůj arsenál kouzel naprázdno vystřílela americká administrativa, hrnou se do útoku evropští státníci. Volají po znárodňování, regulaci, nových globálních finančních pořádcích, a dokonce i mnozí ekonomové je v jejich volání po více a více zásazích podporují. Přestane-li se člověk na politiky dívat jak na dobrotivé mesiáše, všimne si, že všechna tato řešení zvýší jejich moc. To je pochopitelně špatně; co je ovšem horší, je skutečnost, že tyto kroky mohou – jak např. prezident Klaus upozorňuje – mít ekonomické důsledky horší než současná krize samotná.

Zdá se, že politici, levicoví akademici a masmédia „našli“ konsensus ohledně příčin krize – za všechno může trh. Není v žádném případě jedno, jak daleko od reality tyto představy jsou, neboť znalost příčin problému je stěžejní pro jeho vyřešení. Člověk nemusí (a lze sarkasticky poznamenat, že „nesmí“) být nositelem Nobelovy ceny za ekonomii, aby chápal, že je-li jednou z příčin krize monetární expanze, tedy „nalévání“ peněz do ekonomiky, další nalévání to nespraví. Ale ať už bylo příčinou cokoli a ať je to sebevíce nepochopeno či zastíráno, povaha řešení by měla varovat sama o sobě. Vládám jde vždy v první řadě o moc. Řešení krize, která nabízejí, jejich moc zvyšuje. Silnější vláda vždy znamená slabší společnost. Slabší, a chudší. Je nutné nenechat se vyděsit strašením ohledně krize – lidstvo už přežilo daleko horší časy – a odmítnout další nárůst moci vlád na úkor naší svobody a naší prosperity.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply