Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ladislav Tajovský: Poučení z Velké krize

0

Světová ekonomika a snad i kapitalismus jako takový se dnes údajněchvějí v základech. Asi největší otřesy v takovém případě zažívajíSpojené státy kousek od centra současného dění, několik málo desítekkilometrů od Wall Street. Zde leží malé městečko Hartsdale a na jehookraji hřbitůvek, jakých jsou po celých USA tisíce. Otřesy v jinakospalé obci jsou způsobeny tím, jak se ve svém hrobě otáčí jistý Ludwigvon Mises. Tento ekonom sice nikdy nezískal Nobelovu cenu, ani senestal profesorem, ale je autorem knihy, která jako jedna z málaobstojí ve svých závěrech i po takřka šesti desetiletích od prvníhovydání.

Hledáme-li vysvětlení současného chaosu v oblastiměnového a finančního uspořádání, pak jen obtížně naleznemefundovanější práci, než je Misesovo epochální dílo z roku 1949 Lidskéjednání (Human Action) s podtitulem Pojednání o ekonomii (česky vyšlo vroce 2006).

Ekonomie v Misesově pojetí jakoby levituje na pomezíexaktní a společenské vědy, a představuje tak ideální prostředí proobtížně postřehnutelné splývání příčin a následků, otázek a odpovědí. Vsouvislosti s její metodologickou neukotveností a dlouhodobouideologizací mají takové zdánlivě akademické a umělé problémy fatálnídůsledky pro život společnosti v nejširší slova smyslu.

Lidskéjednání je komplexním pohledem na ekonomii jako široce pojatouspolečenskou vědu. Přesto zde Mises formuluje řadu stále platnýchpravidel fungování finančního sektoru, skoro přírodních zákonů, jejichžporušení je sankcionováno tím přísněji, čím je konečné zúčtováníoddalováno.

Přesně, jako se tomu děje dnes.

Technicky není pro představitele státních orgánů či bankovních domů problém tato pravidla porušovat, a to i po delší dobu.

Trhvšak není lidským vynálezem, a tak ani sebemocnější lidské institucenejsou nadány dovedností navádět jej soustavně a neomylně směrem dopožadovaného stavu. 20. léta minulého století, stejně jako desetiletíblížící se do finiše, dokonale ilustrují bariéry, kterým je vystavenasnaha ovládnout a proti ekonomickým zákonitostem řídit tak složitýorganismus, jakým je třeba právě finanční sektor.

Greenspanovyrozpaky

Když se před několika týdny tázali američtí kongresmani A.Greenspana, bývalého dlouholetého šéfa centrální banky (FED), jakéřešení má současná finanční krize, odpověděl stručně: „Nevím.“Posluchačům zatrnulo – člověk ještě nedávno se honosící neoficiálnímtitulem „nejmocnější muž planety“, jemuž po léta viseli na rtechnejvýznamnější ekonomičtí hráči planety, přece musí vědět, jak z dnešnílapálie ven. Pro Greenspanovy rozpaky se nabízejí dvě vysvětlení: Buďopravdu neví, což je překvapivé, nebo ví a chce se vyhnout otázce,která by nutně musela následovat.

Kdo za to může?

Greenspanůvnástupce ve funkci Ben Bernanke proslul Eseji o Velké krizi, v nichžprezentuje svůj náhled na příčiny doposud největší hospodářské krizemoderních dějin. Objevil se bezpočet komentářů radostně kvitujících, žeprávě Bernanke je odborníkem na ekonomický kolaps z 20. a 30. letminulého století. A kdo jiný by měl dnešní svět zachránit předopakováním dřívějších chyb hospodářské politiky než uznávaný ekonom,který svou prestiž do značné míry staví právě na erudici v oblastimoderních hospodářských dějin.

Mocní mužové a dámy světovéekonomiky a politiky deklarují společný cíl zabránit propuknutískutečně vážné ekonomické krize, která by se – z definice – neomezilaprimárně na finanční a bankovní sektor, ale postihla reálné produkčníkapacity. Veřejnosti jsou předkládány návrhy opatření, jejichž finančnínároky na prostředky z tzv. veřejných zdrojů by za normálních okolnostío řád (a možná spíš o dva) převyšovaly částky, které vůbec připadají vúvahu.

Podstatná část argumentace spočívá v recyklovánízastrašovacího termínu Velká krize. Ne příliš vzdáleně dnes připomínáveřejný prostor dobu krátce po teroristických útocích v roce 2001, kdytehdejší šéf FEDu Greenspan zachraňoval ekonomiku před očekávanýmpesimismem a z něj plynoucím prudkým ochlazením principiálně podobnýmiopatřeními, jaká v současné době slibují vlády po celém světě.Málokterý ekonom dnes popírá, že právě monetární expanze vedenáGreenspanem (mj. došlo k rekordnímu snížení úrokových měr, tedy kusnadnění přístupu k penězům) byla důležitým faktorem, který způsobildnešní finanční potíže. Až neskutečně ale zní ze stejných úst slovachvály na proponované záchranné balíčky a další opatření chystaná jakosoučást boje s hydrou slepých tržních sil. Jde o dokonalý důkaz totálnízáměny toho, co dnešní stav způsobilo, s jeho projevy a viditelnýmidůsledky.

Nová éra levných peněz

Jestliže je strašení připomínkouVelké hospodářské krize ještě stále především záležitostí mediálníhoobrazu reality, pak se při realizaci navrhovaných záchranných krokůmůžeme v dohledné době dočkat hospodářského propadu, který z žijícíchgenerací pamatuje málokdo. Krize z přelomu 20. a 30. let nesnese co doprojevů s dnešními událostmi srovnání ani v nejmenším a vypovídá jen olegrační nevědomosti těch, kdo o něčem podobném mluví. V USA tehdydosahovala nezaměstnanosti čtyř až pětinásobku dnešního stavu, navrcholu krize bylo zavřeno osm z deseti bankovních domů, průmyslovávýroba klesla o více než polovinu, ceny spadly o třetinu (u agrárníprodukce skoro o dvě třetiny), objem zahraničního obchodu USA sepropadl na úroveň z roku 1905.

Úplně jinak ale vše vypadá připohledu na většinové vnímání hybných sil negativního vývoje, které mátendenci opakovaně zaměňovat projevy krize s příčinami ekonomickýchpotíží. Do první poválečné dekády vstoupila americká ekonomikacyklickým zakolísáním, které bylo o to silnější, oč dynamičtější růstvýkonnosti (měřený vývojem HDP) zaznamenala během válečných let. Vreakci na propad výroby, růst nezaměstnanosti a prudký pokles cenovéhladiny z let 1920 a 1921 prováděla nedávno zrozená americká centrálníbanka (FED) po většinu dekády expanzivní měnovou politiku. Jejím cílembylo zabezpečit setrvalý ekonomický růst, který již nebude provázenpravidelnými kontrakcemi – hovořilo se, nikoliv naposledy, o nové éřeve vývoji kapitalismu.

Kdykoliv se objevily příznaky blížícího sezpomalení či poklesu spotřebitelského optimismu (nebo jen nedostatkuvolných prostředků), experimentující FED v součinnosti se soukromýmibankami a ministerstvem financí povolil uzdu monetární politice.Umožnil tak, aby peníze byly dostupnější, než kdyby o jejich ceně(zjednodušeně řečeno úrokové míře) rozhodoval trh bez politickýchingerencí. Peníze se tak dostaly „do rukou státu“ (slovy Misesovaslavného žáka M. Rothbarda) a sloužily jako nástroj slaďující volební ahospodářský cyklus.

Nová éra byla provázena centrálněpřiživovaným optimismem. Ten se navenek projevoval v prudce stoupajícímzadlužování domácností, ale také v akcelerujícím objemu hypotekárníchpůjček poskytovaných prakticky komukoliv. Vrcholné období generováníekonomického růstu prostřednictvím měnové expanze přišlo v polovinědesetiletí, kdy se hovoří o tzv. Easy Money Episode (zhruba „obdobílevných peněz“). Během necelých tří let si pořídilo nové bydlení 11milionů amerických domácností, což je při tehdejším počtu obyvatel (cca115 milionů) neskutečné číslo.

Destruktivní síly jsou v pohybu

Jak postupoval čas, končilo stále větší množství finančních prostředkův aktivech, která by za normálních okolností vzbuzovala nedůvěru -zcela v duchu vládní politiky se podařilo utlumit nedůvěru a s ní,logicky, i investorskou a spotřebitelskou racionalitu. S trhem to všemělo společné jen to, že kdykoliv se objevila tendence k obnovenístandardního makroekonomického klimatu a trh počal navádět hospodářstvík útlumu, vláda a FED zasáhly přesně v opačném směru: suverénněnejpoužívanějšími nástroji byly různé formy aktivit v oblasti měnovépolitiky. K čemu vše vedlo, je obehraná písnička. Po roce 1933, kdyFranklin D. Roosevelt rozjíždí svůj program New Deal (nový úděl), sevše vrací do původních kolejí a vláda přelívá do ekonomiky dosudbezprecedentní objem prostředků, které mají znovu obnovit růstovýpotenciál hospodářství. Podstatná část se míjí účinkem a tato politikade facto protahuje krizi na další dekádu, byť se rostoucím objemempřerozdělování a bezskrupulózní mediální mašinerií po nějaký čas daříudržovat dojem, že vše je na dobré cestě.

Stejně jako tomu bylo vroce 1929, který je nesprávně vykládán jako počátek propadu znásledujících let, tak i dnes jsou již v pohybu síly, které mohouekonomiky jednotlivých zemí, potažmo i ekonomiku světovou na několiklet položit na lopatky, nebo aspoň poslat do kolen. Obdobně jako v roce1929 však ještě stále není světová ekonomika rozkolísána natolik, abypři aplikaci vhodné politiky muselo nutně dojít k takové katastrofě, kjaké došlo ve 30. letech. Stále ještě lze mnohému předejít. Vyžaduje toovšem ochotu poučit se z minulosti.

Politika americkýchadministrativ v meziválečném období byla v přímém kontrastu s tím, codoporučoval ve svých tehdejších pracích právě Ludwig von Mises. Místořešení v podobě narovnání pokřivených cen peněz a zastavení svévolnéhoměnového expanzionismu FEDu, přišel pravý opak a trh byl zaplavovándalšími a dalšími nekrytými, nepřirozeně levnými penězi. Nikomu senechtělo zastavit nezdravý růst a nechat ekonomiku očistit, jak Misesdoporučoval. Každé dva roky se totiž konaly (a konají) kongresové volbya centrální moc měla po institucionalizaci systému centrálníhobankovnictví v rukou dostatek nástrojů, aby byla schopna provádětměnovou politiku jdoucí proti všem zásadám rozumného hospodaření.

Desetlet a světová válka

Je zřejmé, že dnes hrozí podobný vývoj jako ve 30.letech. Klíčovým problémem je porozumění faktu, že kolaps bankovníhosektoru a omezená poptávka nebyly příčinou krize, ale jejímnejviditelnějším projevem. Jestliže není sporu o tom, že – ve 20.letech, stejně jako po útocích na Světové obchodní centrum – stojí zaproblémy finančního sektoru vládní politika uměle levných peněz, pak jeproti všem ekonomickým zákonům, aby se z této situace dalo vybřednoutpomocí de facto stejných opatření, pouze naoko financovaných přesstátní rozpočet.

Mnozí hovoří o problému morálního hazardu.Přitom historie nezná mnoho kroků, jež by k jeho nárůstu přispívaly vícnež slibované balíčky zachraňující bankovní sektor. Ptáme-li se, proč zveřejných prostředků nezachraňovat banky před krachem, odpověď jejednoduchá: Pokud tak učiníme, posvětíme chování, které současnéproblémy zapříčinilo, a budeme sankcionovat ty, kteří se po celou dobuchovali uváženě a racionálně. Taková opatření jsou samozřejmě technickyproveditelná. Jsou ale exemplární ukázkou amorálního jednání a jakukazuje právě zkušenost ze 30. let, stejně nevedou k požadovanýmvýsledkům, neboť implicitně i do budoucna podporují jednání, kteréproblémy přivodilo. Můžeme se zde vrátit k von Misesovi: takové krokynemohou být dlouhodobě úspěšné, jestliže chceme zachovat základní rámectržní ekonomiky – soukromé vlastnictví a osobní svobodu a individuálnízodpovědnost.

Budou-li masivně realizována protikrizová opatřeníjdoucí v duchu současných návrhů, pak se zadělává na skutečně obrovsképroblémy, které budou dusit hospodářství klidně po celé následujícídesetiletí. Nezapomeňme, že americký soukromý sektor se z hospodářskéhopropadu vzpamatoval až rok po skončení druhé světové války. Nový údělprezidenta Roosevelta byl úspěch, ale potřeboval k jeho dosažení desetlet a největší válku v dějinách.

V duchu Ludwiga von Misesebychom měli současným politicko-ekonomickým elitám položit řadu otázek:Jak může pokrytí ztrát bank, způsobených mnohdy vědomou defraudací zestrany konkrétních lidí, přispět k ozdravění ekonomiky? Jak může dalšíexpanze nekrytých peněz obnovit stabilitu finančního sektoru, kdyžprávě ona vše způsobila? Proč je ve veřejnosti budováno povědomí, žekrach banky znamená automaticky ztrátu vkladů drobných střadatelů, ačexistuje institut pojištění vkladů? V řádu jaké logiky bylo rozhodnuto,že banky a mamutí automobilové koncerny pomoc dostanou, ale další užne? Proč nejvíc prostředků dostanou ti, jejichž chování v posledníchletech mělo charakter hraničící s ekonomickou kriminalitou? Proč ti,kteří si počínali podle zásad zdravého rozumu a investorské opatrnosti,musí hradit ztráty hazardérů, či přímo zlodějů?

A také by mělakonečně zaznít otázka, proč vlády – a ta česká budiž jednou z málavýjimek – a finančníci dělají vše proto, aby vyvolali ve veřejnosti conejvětší paniku, kterou navíc v pravidelných dávkách přiživují?

Tytootázky jdou k podstatě věci, a kdyby žil Ludwig von Mises, velmipravděpodobně by je srdnatě a do omrzení pokládal. Pokud nebudeme dnestrvat na odpovědích ze strany našich politiků a bankéřů, velmipravděpodobně je nikdy nedostaneme a budeme se muset spokojit s četbouLidského jednání. Tam mimo jiné zjistíme, že světová ekonomika zatímnení v situaci roku 1931. Ale to v roce 1929 také nebyla. Mnohénasvědčuje tomu, že historie se opakuje. Doufejme, že to není tak úplněpravda.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.