Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Malá retrospektiva II.

0

Před rokem a půl jsem napsal článek nazvaný Malá retrospektiva, který se ohlížel za tím, jak se vyvíjela před- a pokrizová situace a jak se změnila zásadní společensky akcentovaná témata. V tomto článku jsem uváděl, že v době krize bylo mainstreamovým hitem číslo jedna utrácení veřejných prostředků, a to prakticky jakýmkoliv způsobem, a nějak se úplně nemyslelo na to, co bude následovat poté. V další části („poté“) se už objevily následky a vyspělý svět se začal potýkat se strašákem dluhů, který byl v té době reprezentován zejména situací v Řecku, na kterou koukal zbytek Evropy tak trochu s otevřenou pusou a nevěřícně zíral na to, co že si to ti Řekové vlastně dovolili a jak si mohli žít tak dlouho a tak drze nad poměry.

Dnes nám opět doba trochu pokročila, a tak mám za to, že není zcela od věci se opět ohlédnout zpátky přes rameno a zamyslet se nad tím, co se za ten rok a půl událo. S trochou odvahy se dá říct, že odstup čtyř let je už relativně dost dlouhý na to, aby se objevil určitý trend, který by nám mohl indikovat náznak trajektorie dalšího vývoje. Tak tedy, je třeba říci, že příliš mnoho důvodů k radosti není, na druhou stranu se není čemu divit.

Dotace, sociální stát a dluhy

Skupina dluhových „průšvihářů“ se rozrostla o další země jižní části Evropy a o Irsko. Eurooptimistům zajisté přibylo několik šedivých vlasů (pokud jim ovšem už hrůzou nevypadaly). Euro totiž pomalu, ale jistě začíná nebezpečně balancovat nad propastí, ze které není cesty zpět. S trochou škodolibosti by se dalo říct, že pokud existuje jedna oblast veřejného zájmu, do které by měla eurozóna investovat, pak je to jednoznačně razantní posílení hasičských stanic, protože Evropa už jenom hasí, hasí a hasí problémy, které před sebou valí a před kterými se snaží zároveň utéct. Nutno však poznamenat, že tyto problémy si způsobila do značné míry sama, protože vzrůstající míra integrace a další posilování myšlenky „sociálního státu“ s sebou přináší neustále narůstající zadlužování. Všechny problémy se pak mají řešit ještě vyšší mírou integrace a dalšími regulacemi.

Stačí se podívat na strukturu veřejných výdajů států eurozóny a je hned jasné, že dnes se dotuje už prakticky vše myslitelné (což je ve skutečnosti pouze mírnější verze centrálního plánování) a u relevantních „decision-makerů“ se absolutně vytrácí schopnost rozeznat, co je a co už ani náhodou není veřejný statek (nahlíženo optikou standardní definice), a jaké služby by tak měla veřejná správa poskytovat. Nežaby se konalo, tak se více píše, mluví a plánuje a jestli je Evropská unie v něčem na špici, pak je to v množství strategických materiálů, ve kterých se to jen hemží vznešeně znějícímí proklamacemi, jako že je třeba posílit inovační potenciál, vědu a výzkum nebo rozvíjet informační společnost. Jádro produktivity však leží zcela jinde – v hlavách a rukou podnikatelů, kterým není zbytečně bráněno poskytovat pro ostatní užitečné služby nebo vyrábět žádané produkty. Teprve svoboda a s ní rostoucí konkurence a tlak na kvalitu v těchto oblastech jsou zdrojem inovací, nápadů a podnikatelských projektů a s tím spojené žádoucí prosperity. Ne tedy více strategií a akčních plánů.

Tam za mořem …

Podívejme se přes oceán(y). Spojené státy se podobně jako Evropa potýkají s rekordním zadlužením, pod vedením Baracka Obamy se Evropě plíživě přibližují v budování sociálního státu a čelí na své poměry vysoké nezaměstnanosti. Barack Obama přichází s plány na vytvoření nových pracovních míst a na snížení zadlužení (kolik amerických prezidentů už na tomto postavilo svojikampaň?). Přitom důvod vysoké nezaměstnanosti spočívá jinde, než se snad prezidentObama domnívá. Poslední krize byla unikátní tím, jak silné a početné regulace po ní v USA spatřily světlo světa. A právě tyto regulace odradily potenciální nové podnikatele a firmy od vstupu na trh. Jinými slovy – ve srovnání s předešlými krizemi nepřinesla tato krize tolik očekávaný svěží závan v podobě příchodu nových žraloků, kteří by vytvořili pracovní příležitosti a pozměnili strukturu ekonomiky správným směrem. Jednoduše je už daleko obtížnější a nákladnější (vzhledem k regulacím) podnikat – lidově řečeno je to totiž daleko větší otrava potýkat se s novými předpisy a napasovat se do sešněrovaného zbytku prostoru trhu. Banky, které byly během krize na odpis, se s pomocí veřejných prostředků postavily na nohy, poděkovaly za pomoc a už si zase drží svoji starou linii, přičemž ještě daleko více než kdykoliv předtím posilují svůj vliv v klíčových státních institucích. Ceny nemovitostí zase klesají, což je jasnýindikátor toho, že zdaleka ne všechny „bubliny“ byly důkladně propíchnuty.

Japonsko upadlo opětovně do recese, ačkoliv nutno poznamenat, že nikoliv pouze vinou dění v ekonomice, ale událostí vis major – ničivým tsunami. V neutěšeném ekonomickém rozpoložení tak už načíná svoji třetí „ztracenou“ dekádu. Japonské firmy sice pořád platí za kvalitu (ačkoliv třeba Toyota si jméno v posledních dvou letech řádně poškodila), ale pokud se člověk podívá na Top 50 světových firem v roce 1990 a dnes, zjistí, že firmy země vycházejícího slunce jsou kulantně řečeno na ústupu.

Světlo v tunelu?

Jednu pozitivní věc však lze v uplynulém roce a půl spatřit, a to změnu přístupu ratingových agentur, které snad konečně začaly pořádně dělat svojipráci (což je paradoxně velmi kontroverzním a široce kritizovaným tématem). Ratingová hodnocení už neodráží pouze naděje a zbožná přání, ale daleko více realitu, než tomu bylo v předchozích obdobích. Spojené státy patřily mezi země, které tuto změnu nesly nejhůře ze všech, a ostrá prohlášení z nejvyšších politických kruhů na sebe nedala dlouho čekat. Momentálně se zase ze stejného důvodu zlobí Itálie ústy svého premiéra Berlusconiho. Nic nepomohla ani jeho snaha obeslat všechna „nádraží“ (všechna důležitá místa vlivu, např.ministerstva a další úřady zemí eurozóny). Dopisem, jehož přílohou byla uklidňující prezentace, že je na tom Itálie vlastně dobře a bude ještě lépe. To, že ratingové agentury uvedly do pohybu do té doby poměrně strnulá hodnocení, je jedině dobře, protože není jediný racionální důvod, proč by měly váhat, zda zemi v problémech poslat do ještě větších problémů tím, že jí sníží rating. Prostě jí nevěří a oznámí to světu, toť vše. To, že zmíněná nedůvěra přinese dané zemi komplikace v podobě např. zdražení financování jejích dluhů, není důsledek kroku agentur (jak by se mohlo zdát), ale důsledek nezodpovědného rozpočtového chování země. Ubohá země pak sklidí, co sama zasela, a jak se říká – každému dle jeho zásluh. Agentury by tak konečně mohly začít sloužit jako motivační prvek implicitně vynucující rozpočtovou disciplínu. A to možná ještě daleko lépe, než by to dokázala jakákoli pevně stanovená pravidla, která jsou stejně nakonec obcházena, protože se vždy najdou cestičky a kličky. To, co unikne regulaci, ale nemusí uniknout pozornosti externího pozorovatele a hodnotitele, což je rozhodně dobře. Agentury tak mohou sloužit jako nezávislí hodnotitelé, ovšem s daleko větším vlivem a ohlasem, než mají kupříkladu jednotliví novináři nebo ekonomové.

A zase ty tiskárny na peníze …

Centrální banky (FED a ECB) pokračovaly v cestě, kterou do té doby učebnice ekonomie označovaly dopravní značkou ZÁKAZ VJEZDU. Mimořádná opatření v podobě masivních nákupů dluhopisů napumpovala do ekonomiky množství peněz, které se musí projevit v cenách (nejen v inflaci měřené běžnými indexy). To, že nejde o jakousipošetilou teoreticko-ekonomickou fikci, může ilustrovat příklad Číny, ale především i Indie, dvou raketově rostoucích ekonomik, které však stimulují růst tiskem peněz a kde se začíná o slovo hlasitě hlásit už i standardně měřená inflace.

Všechny výše zmíněné události pak hezky dokresluje a podtrhuje dění na finančních trzích, které se začaly jakoby zázračně zvedat a bylo snadné podlehnout iluzi, že se jedná o signál návratu k „normálu“. Prohlubující se problémy však tento trend utnuly a hodnoty akcií poslaly o několik pater níž – v mnoha případech hluboko pod nejnižší úroveň dosaženou během krize. Naproti tomu strmě nahoru vyletělo zlato, které se pro mnoho investorů stalo bezpečným přístavem, ačkoliv je zřejmé, že došlo pouze k vytvoření dočasné bubliny (alespoň zčásti). Cena zlata sice bude dlouhodobě růst, ale že by to bylo zrovna tímto tempem a způsobem, se nechce věřit snad nikomu z nás.

Trend?

Pokusím se z tohoto mixu informací a událostí dovodit nějaký smysluplný závěr. Kam jsme se za rok a půl posunuli? Rekapitulujme: prohloubilo se zadlužení, několik států se ocitlo na dohled bankrotu (o Řecku se už prakticky nepochybuje, pokud se tedy nestane zázrak a někdo tam nenajde“zlatý poklad“ mnohonásobně větší, než se stalo v uplynulých dnech), což ilustruje rostoucí nedůvěru na trzích; byly odhaleny veškeré slabiny eura jako společné měny a nahlas se zvažuje jeho zánik nebo přinejmenším jistá zásadní modifikace; akcie nám spadly do sklepa, zlato zase vyletělo do vesmíru; Spojené státy se vrací dostarých kolejí, ale jejich ekonomika se zadrhává a nevyvíjí se optimálně. K tomu všemu je pořád dál posilován evropský záchranný mechanismus pro země v problémech.

Z těch pozitivních zpráv je potřeba zmínit oživení ratingových agentur, z domácí kotliny pak započetí tak dlouho potřebného reformního úsilí, které se i přes obecně známé problémy daří držet v chodu. Lepší však dělat alespoň něco, než zachovávat status quo. Že by však bylo podobných zpráv na rozdávání, se bohužel říci nedá.

Stále to působí jako hašení znovu se rozhořívajícího ohně, který – jak se alespoň na oko zdálo – byl uhašen, ale ve skutečnosti byl jen přidušena v hloubi popela se jako bájný Fénix chystal na svůj další život. Problém je, že nám už silně dochází voda (jestli jsme tedy ten oheň vůbec kdy hasili vodou a nepřilévali do něho spíše olej). Příliš to nevypadá, že bychom našli cestu z krize, ale že jsme spíše skutečně udělali vše, co bylo v našich silách, abychom utlumili příznaky, nikoliv krizi samotnou. Tisk peněz ani vyšší veřejné výdaje nejsou opatřením, které může napravit strukturální nedostatky v ekonomice, které jsou právě a zejména tiskem peněz ještě dále prohlubovány. Scénář dvojitého W se nyní zdá daleko více pravděpodobný, než si byla většina ekonomů během krize let 2007 – 2009 schopna připustit. Že bychom v nejbližších měsících až letech neprodělali další zásadní krizi, tak na to by si podle mého vsadil jen málokdo, kdo situaci sleduje.

Tak zase za rok až či rok a půl se podívejme znovu přes rameno.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply