Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Manažerské odměny a finanční krize

0

Známá švýcarská investiční banka Credit Suisse oznámila (viz zde a zde), že svým manažerům (cca několik tisíc lidí) nevyplatí bonusy v penězích, nýbrž formou podílů na „toxických“ aktivech (mj. spjatými s hypotékami), které jsou zdrojem značných finančních potíží této banky (např. v říjnu a listopadu 2008 vykázala Credit Suisse ztráty ve výši 2,8 miliard dolarů). Banka převede do plánovaného interního fondu („Partner Asset Facility“) svá nejméně likvidní aktiva o nominální hodnotě cca 5 miliard dolarů. Tato aktiva sice budou i nadále vedena v rozvaze banky, ale pokud by došlo k dalšímu poklesu jejich tržní hodnoty, půjde to na úkor manažerských bonusů (tedy pokles na straně aktiv bude vyrovnán identickým poklesem na straně závazků banky vůči zaměstnancům).

Manažerské odměny v bankách a pravidla jejich určování se vůbec staly terčem ostré kritiky. Teoreticky by tyto odměny měly být nastaveny tak, aby manažery pobízely k maximalizaci dlouhodobé hodnoty firmy. Jak však naplno odhalila finanční krize, ve skutečnosti manažery často motivují spíše k tomu, aby maximalizovali především krátkodobý účetní zisk. Důsledkem může být to, že se manažeři pouštějí do nadměrného riskování ve snaze zvýšit rozličná navenek pozorovatelná měřítka výkonnosti. V krátkém období totiž bývá velmi složité rozpoznat, zda manažer svými finančními transakcemi vytváří opravdové dodatečné výnosy („očištěné“ o jejich rizikovost), anebo zda dané výnosy pouze kompenzují riziko, jež sice zatím zůstává skryto, ale nakonec se projeví (tento problém bývá obzvláště relevantní u nových finančních produktů). Pokud interní kontrolní mechanismy ve firmě včas neodhalí toto skryté riziko, umožní tím dotyčnému pracovníkovi generovat příjem, který se sice navenek bude jevit jako výsledek jeho „lepší výkonnosti“, ale fakticky půjde jen o tržní rizikovou přirážku. Klasickým příkladem takového jednání je uzavírání pojistek, jež se vztahují na velmi řídce se vyskytující události, tedy přijímání tzv. „koncového rizika“ („tail risk“). Jestliže firma s celou platbou pojistného nakládá jako s příjmem, aniž by odložila stranou podstatnou část pojistného coby rezervu pro případné budoucí pojistné plnění, a vyplácí na základě těchto účetních výsledků bonusy dotyčnému pracovníkovi, pak jej nadměrně stimuluje k tomu, aby se do obchodů tohoto typu pouštěl [srov. Anil K. Kashyap, Raghuram G. Rajan a Jeremy C. Stein: Rethinking Capital Regulation, str. 8-10].

Liberální pohled klade ostrý důraz na individuální odpovědnost. Z toho důvodu se zdá být obtížně akceptovatelné, aby si člověk, jenž v minulosti inkasoval vysoké bonusy za své účetně vykazované výsledky, ponechal tyto odměny i poté, co se později ukáže, že skutečné výnosy jeho obchodů byly daleko nižší nebo dokonce vůbec neexistovaly, neboť v době vyplacení bonusů nebyla dostatečně zohledněna rizikovost dotyčných obchodů. Těžko se lze divit, že je „občan z ulice“ pohoršen „nemorálností kapitalismu“, když si např. přečte (.pdf), že šéfovi Merrill Lynch, který byl nucen vzhledem k obřím ztrátám této firmy odstoupit, byly za léta 2005 a 2006 vyplaceny bonusy ve výši 84 milionů dolarů. Jednou vyplacené bonusy mu zůstanou, ač je zcela evidentní, že je obdržel za výsledky, které byly ryze fiktivní. [Pozn: v některých případech veřejné mínění a mediální tlaky přiměly čelné manažery bank k tomu, aby firmě vrátili část vyplacených bonusů – viz Manažeři banky UBS dobrovolně vrátí odměny ve výši 33 milionů franků (titulek zprávy je ovšem poněkud matoucí).] Každopádně se zdá být zřejmé, že by do budoucna bylo vhodné vázat bonusy větší mírou na dlouhodobější ukazatele „výkonnosti“.

PS 1:

Mimochodem, když už jsme u švýcarské banky UBS, doporučuji její zprávu akcionářům z 18. dubna 2008, v níž banka podrobně (cca 40 stran) rozebírá příčiny svých gigantických ztrát, které utrpěla v souvislosti se „subprime“ hypotékami: Shareholder Report on UBS’s Write-Downs (.pdf). Na str. 41-42 jsou nastíněny i perverzní důsledky způsobu odměňování, který banka zavedla (např. „… bonusy byly vypočítávány z hrubých příjmů po odečtení personálních nákladů, aniž by byl formálně brán ohled na kvalitu anebo udržitelnost těchto příjmů.“).

PS 2:

Na druhou stranu je pravdou, že vrcholní představitelé finančních firem často utrpěli vysoké ztráty, neboť zpravidla vlastnili významné množství akcií své firmy. Např. někdejší šéf Bear Stearns Jim Cayne prodal svých 5 612 992 firemních akcií 25. března 2008, kdy jejich cena poklesla na 10,84 dolarů za akcii. Během posledního měsíce před tímto prodejem se akcie Bear Stearns propadly natolik dramaticky, že Jim Cayne jen za tuto dobu přišel o 425 milionů dolarů [citováno dle Anil K. Kashyap, Raghuram G. Rajan a Jeremy C. Stein: Rethinking Capital Regulation, str. 19]. Za poslední rok pak jeho ztráta činila cca 940 milionů dolarů (akcie prodal za 61 milionu USD, ještě před rokem je mohl prodat za více než miliardu dolarů).

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply