Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Mediální daň a veřejná služba

0

„Ve svobodné společnosti máme všichni svá přirozená práva a naší obecnou povinností je respektovat práva jiných. Jiné povinnosti na sebe bereme vlastní volbou – tedy uzavřením smlouvy…“

David Boaz: Liberalismus v teorii a politice

Mohli bychom snést velmi mnoho argumentů pro konstatování, že v liberální svobodné společnosti, jak ji, návazně na velké předchůdce, definuje D.Boaz, nežijeme. Je mnoho povinností, jež jsou nám ukládány Parlamentem a výkonnou mocí, bez ohledu na to, že nejsou v žádné podobě a žádným způsobem námi zvole-ny a podrobeny dožádání našeho souhlasu. Zatímco jiné povinnosti mohou být předmětem zkoumání, zda jsou jimi hájena naše přirozená práva, televizní a rozhlasová daň je očividným příkladem svévole, jíž jsou občanům stanoveny zvláštní daně (bůhvíproč se jim říká poplatky) bez ohledu na to, zda jimi financované produkty jsou či nejsou občanem konzumovány a zcela bez ohledu na to, zda odpovídají jeho představě.

Druhou anomálií veřejno-právního mediálního desátku je zákonem nastolená nerovnost podnikatelských subjektů, z nichž některé podnikají za očividně příznivějších podmínek, než jiné. Je námětem pro při renomovaných právních autorit vyložit nakolik tento zásah do rovnosti podmínek prolamuje Listinu základních práv a svobod a zejména pak koncept přirozeného práva. Zákonodárci totiž v podobě tzv. médií „veřejné služby“ nejenže vynucují od občana zvláštní daň, užitou na výrobu statků, bez ohledu na to, zda je plátce daně konzumuje, ale navzdory ušlechtile znějící terminologii („služba veřejnosti“) fakticky konstituuje normativní instituce, které je občan povinen ze zákona si platit jako zdroj estetických, mravních, informačních atd. norem. Normativnost je přitom garantována „výbory pro obecné blaho“, jak bychom mohli nazvat souhrn všech Mediálních Rad, jejichž provoz si daňový poplatník (rovněž bez vlastní vůle) povinně platí bez ohledu na to, zda má či nemá o jejich služby zájem. Není přitom významné, jakými mechanizmy jsou vybírány nevelké skupiny osob, které podle svých názorů a úrovně vkusu spolurozhodují o distribuci miliardových finančních prostředků, odebraných občanům dodatečnou povinnou daní. Není významné, jsou-li vybíráni poslanci, senátory, prezidentem, či vybírají-li se sami prostřednictvím profesních sdružení, majících na věci bezprostřední ekonomický zájem. Podstatné je, že disponují státem předepsanými daněmi na tvorbu služeb, jež občan u jiných subjektů získává zdarma.

Vedle „výborů obecného blaha“ (mediálních rad) dále rozhoduje o miliardách, které mají být vynaloženy k „zušlechtění“ diváckého vkusu a vytváření „správných a žádoucích“ názorů na množství otázek, konglomerát ekonomů a organizačních řídích pracovníků. Jejich způsobilost rozhodovat o normotvorných sociálních otázkách je nejasně definována, obdobně jako jejich kompetence v otázkách estetických. Na tuto manažerskou vrstvu se pak vážou silné lobby vnitropodnikové, které v případě informací (redaktoři zpravodajství a publicistiky) rozhodují o tom, co je a co není správné, vyjadřují své subjektivní názory a postoje a kvantitativně i kvalitativně rozhodují o struktuře veřejně „žádoucích“ informací i prioritách. A konečně jsou na miliardové prostředky, vybrané formou zvláštní daně, navázané skupinové lobby, které prosazují své přirozené ekonomické zájmy a s nimi nádavkem svůj vkus.

Z tohoto souboru anomálií vznikají nepřirozené, zdravým rozumem ani právem neřešitelné situace. Té nejzjevnější jsme byli svědky v době tzv. „televizní krize“ na zlomu let 2000/2001. Je užitečné si připomenout intenzitu konfliktu na pěti silových vrcholech tvořených:

  1. Redaktory zpravodajství a publicistiky a částí zaměstnanců;
  2. Lobby umělců a producentů, navázaných přirozenými zájmy na část manažmentu;
  3. Manažmentem (částí konformní s revolucionáři a částí obhajující vlastní pravomoci, vyplývající ze statutárního postavení v podnikové hierarchii);
  4. Televizní radou (malou i velkou), dozírající na „veřejné blaho“ a v postojích vázanou dílem obhajobou autonomie svých kompetencí, dílem vazbou na různé politické skupiny;
  5. Velké skupiny politiků, usilující o stabilizaci či změnu aktuální politické rovnováhy.

Ten „gigantický“ zápas, zneužívající náhodného postavení některých lidí na místech, určujících programový profil vysílání, se odehrával (krom ušlechtilých cílů „obecného blaha“) s použitím fixních i provozních prostředků (a kvůli těmto prostředkům), které jsou prostřednictvím zvláštní daně pravidelně odebírány občanům. Nebýt oněch cca pěti miliard korun ročně a souboje o dispoziční práva k nim, celý spor by se nekonal, protože by ztratil smysl. Zůstalo by pouze téma „veřejného blaha“ v podobě teoretické úvahy, existují-li žádoucí interpretace sociální reality a žádoucí estetické normy; úvahy jaká existují kritéria žádoucnosti a jak lze získat kompetenci v meritorních i kriteriálních sporech. Diskuze o tomto tématu by byla vrcholně prospěšná, právě ona se však nekonala, neboť materiální stránka uvedených procesů je vždy až na prvním místě.

Deklarované ohrožení svobody slova bylo tehdy i dnes zjevným manipulativním trikem, neboť v této deklaraci scházela významná slovíčka: ohrožení NAŠÍ svobody slova (nás redaktorů a zaměstnanců a naším prostřednictvím našich přátel) a NAŠEHO ZAMĚSTNÁNÍ. Vítězstvím televizní revoluce nepřibylo svobody slova občanům, neboť ti je před tím i po tom z Ústavy měli zcela shodnou míru; ale ani před tím, ani po tom je nemohli více, ani méně realizovat – vždy jim k tomu chybělo technologické zázemí a provozní prostředky. Jedni občané byli tak na základě náhodného klíče nadřazeni v možnosti distribuce informací všem ostatním občanům, přičemž tato distribuce byla zajištěna zdroji všeobecné daňové povinnosti, které si jedni, na úkor ostatních, přivlastnili.

Vzhledem k uvedeným pochybnostem o legitimitě mimořádné daně pro média „veřejného blaha“ je, podle mého přesvědčení, potřebné pokusit se odpovědět na otázku po povaze zcela specifické služby veřejnosti, která má význam, ospravedlňující sociální konsenzus o zavedení povinné mediální daně, vymáhané pod sankcí, bez ohledu na to, zda občan službu konzumuje, či nikoli.

Odpoví-li někdo, že je to běžné i v ostatních státech EU, netřeba o této otázce na takové úrovni déle diskutovat, jako se nehodí diskutovat o velikosti a provedení značek pro zastávky autobusů, neb to bylo tak nařízeno evropskými byrokraty. Otázka, kterou kladu, je však významná zejména proto, že dnešní média veřejné služby nevznikla spontánním procesem poptávky – vznikla (zejména pak Česká televize) jako zbytková instituce socialistických mediálních kolosů, u nichž se nikdy nepředpokládalo, že vstoupí do terénu volné soutěže se soukromými subjekty. Zbytnělý komplex České televize (zejména pak Kavčích hor v Praze) se po listopadu 1989, na rozdíl od obrovské většiny ekonomických subjektů, nikdy do otevřených tržních podmínek netransformoval. S kosmetickými změnami setrval v prostorové a personální naddimenzovanosti, která je pozůstatkem technologických limitů 70. a 80. let (rozměry a váha kamer; potřeba velkých světelných toků, vázaných na energetické zdroje a tedy ateliéry; náročná a těžkopádná postprodukční technologie atd.). Tyto limity byly překonány a soukromé subjekty dokázaly vytvořit plně konkurenční formáty s nižšími fixními i provozními náklady.

Tyto skutečnosti dlouhodobě výrazně deformují mediální trh, zakládají nerovnoprávnost ekonomických subjektů a občanům jsou ukládány dodatečné daně za služby, jejichž sociální potřebnost nebyla nikdy aprobována. Vyjádření Rady ČT, která zpochybňují dostatečnost novely zákona, jež stanoví novou výši dodatečných mediálních daní a některé s tím spojené další podmínky, jsou nedůvodně apodiktická – vycházejí z předpokladu, že produkty tzv. médií veřejné služby, placené plošně všemi občany, jsou nezbytné, stejně jako veškeré instituce, které je produkují a to minimálně v rozsahu aktuálním. Stesky rad veřejného blaha jsou pro obdobné instituce příznačné – žádají více peněz, z nichž však žádné nevyprodukovaly a žádné ani svými verdikty neriskují. Za kvalitu produktu nejasně definovaných „veřejných služeb“ nenesou členové Rad osobně žádné riziko, což je pro obdobně konstituované typy orgánů příznačné. Místo nářků a doporučování dalších dodatečných daní (valorizace) by měly tyto Rady ve veřejné diskuzi především obhájit definici mediální veřejné služby, kterou soukromé subjekty, působící v této oblasti, neposkytují, ani nemohou poskytovat a konečně ani nemohou být k jejímu poskytování účinně nuceni licenčními podmínkami. Bylo by nanejvýš poučné analyzovat týdenní programová schémata jednotlivých subjektů a formát po formátu určit, které programy médií veřejné služby jsou komerčními subjekty nenahraditelné (z tohoto výčtu by patrně vypadly pokleslé estrády, bezduché soutěže, drahé sportovní přenosy, které už dávno zakotvily v tvrdém reklamním a sponzorském byznysu atd.). Až po takto provedené selekci a redukci by byl hodnověrně definovatelný program nenahraditelné veřejné služby v oblasti vzdělávací; esteticky, nábožensky, etnicky i názorově minoritní; zpravodajské a publicistické bez nánosů subjektivistického fandovství, zavdávajícího důvodné podezření ze vzájemně podpůrných vazeb, pokřivujících spektrum informací i virtuálních obrazů reality. Ukázalo by se, že pro výrobu a vysílání segmentů, zachycených v této definici, není třeba naddimenzovaného objemu technologie a výrobních kapacit, zaměstnanců ani provozních prostředků – a proto není třeba ani navyšování mediálních daní.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.