Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Mezinárodní měnový fond provozuje morální hazard

0

Jak byste charakterizoval výsledky summitu MMF a SB v Praze? Většina komentářů v podstatě celé jednání hodnotí slovy „mnoho povyku pro nic“ a jediným hmatatelným výsledkem jsou spíše rozpaky.

Myslím si, že výroční zasedání obou institucí přineslo výsledky velice skromné. Pozitivem je určitě to, že naši organizátoři zvládli na solidní úrovni průběh této monstrózní akce, která ovšem jinak nepřinesla nic nového. Že chtějí tyto organizace pomáhat chudým, rozvojovým zemím, to už deklarovaly několikrát v uplynulých dvaceti letech. V průběhu tohoto období se ukázalo, že tyto instituce nejsou schopny pro obyvatele těchto zemí nic zásadního udělat, což se v Praze znovu potvrdilo. Domnívám se, že z tohoto pohledu pražské zasedání pouze podpořilo myšlenku na rozpuštění obou institucí. Opět se neukázalo nic, co by opravňovalo jejich další existenci. V současnosti je hospodářské a měnové uspořádání zcela odlišné než v době, kdy tyto instituce vznikly. Ani MMF, ani SB se změněným podmínkám nedokázaly adekvátně přizpůsobit. Dalším pozitivem je určitě nová zkušenost s mysterickým pojmem globalizace a jeho důsledky, tentokrát ve formě řádění zdivočelých komand anarchistických pomatenců z celého světa, kteří v nesmyslném boji proti ekonomické globalizaci nám poodkryli část praktik „globálních“ revolucionářů usilujících o „globální spasení lidstva“.

Myslíte si, že tyto instituce mohou za určitých změněných podmínek práce být transformovány a sehrát ještě svoji roli?

Tyto instituce ve své pomoci rozvojovým zemím jsou schopny „přihašovat“ pouze doutnající požáry, které už spálily, co mohly. Mám tím na mysli důsledky přírodních katastrof, epidemií nebo nezodpovědného chování politiků, často neomezených vládců v rozvojových zemích, které vede k častým válkám a následné bídě a hladomorům. Nejen k nezodpovědnému chování politiků, ale také k nedostatečné prevenci či pojištění vůči hrozícím přírodním katastrofám vede chování nadnárodních institucí jako jsou např. MMF a SB. Svou činností vyvolávají mezinárodní morální hazard. Politikové a vládcové rozvojových zemí totiž vědí, že pokud jejich zemi postihne ekonomická krize, tak existuje možnost pomoci poslední instance, kterou nabízejí právě MMF a SB. Tato pochybná jistota vede politiky a vládce pouštět se často do vysoce rizikových projektů (jako jsou např. velká vodní díla a jiné gigantické stavby, které mají spíše charakter egyptských pyramid než skutečných užitkových staveb), do nichž by se nikdy nepustili, pokud by sami měli nést veškeré náklady svých rozhodnutí. Většinu megalomanských projektů nakonec pomohou zaplatit úvěry MMF a SB, které nakonec musí uhradit daňoví poplatníci z rozvojových zemí anebo daňoví poplatníci z vyspělých zemí, pokud jsou půjčky zemím třetího světa prominuty.

Můžete uvést některé konkrétní případy těchto podivných půjček, hovoří se i o tom, že tyto půjčky často končí ve válečných konfliktech.

Jedna z těch podivných pomocí šla do Zaire, kde podporovala bývalého prezidenta Mobutua. Samozřejmě, že se jednalo o peníze, které pak byly použity v boji proti jeho politickým odpůrcům. Podobně skončila pomoc, která směřovala v sedmdesátých letech do Etiopie, kde vládla tzv. marxistická vláda Mengistu Haile Mariama. Tato finanční pomoc nemohla být přeměněna v nic jiného než do nákupu zbraní proti jeho odpůrcům. Později napomohla eskalaci konfliktu se sousedním Somálskem. Podobná pomoc směřovala do Angoly, která je dlouhodobě sužována bojem mezi tzv. promarxistickými silami podporovanými Kubou a jejich odpůrci podporovanými Jihoafrickou republikou a Namíbií. Neměli bychom zapomenout ani na Vietnam, který dostal významnou pomoc na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let, přičemž režim, který tam v té době vládl bylo možné považovat za jakýkoli, jen ne demokratický.

Mezi odpůrci ekonomické globalizace získali největší publicitu ty nejmilitantnější složky, které ve svém boji využívají i prvků otevřené agrese. Nejsou ale větším nebezpečím nejrůznější neformální sdružení, která v podstatě stejným jazykem, byť jinými metodami, odsuzují současné nasměrování ekonomické globalizace?

To se nedomnívám, naopak domnívám se, že právě útoky ze strany anarchistů, komunistů a jiných antiglobalizátorů s argumentací pomocí dlažebních kostek je to, co mnohé zbytečné instituce jako jsou MMF a SB posiluje. Tím, že výše zmínění pomatenci proti nim útočí zavrženíhodnými prostředky, které jsou nepřijatelné pro občany demokratických právních států, vytváří mylný dojem, že právě tyto instituce jsou zárukou svobody, práva, prosperity a demokracie. Nic z toho ovšem neplatí. Některé z argumentů tzv. antiglobalizátorů např. proti poskytování úvěrů nedemokratickým a autoritářským režimům, které poté musí splácet utlačovaní občané těchto zemí, jsou racionální. Poskytnuté úvěry totiž dočasně posilují pozice diktátorů. Nicméně jejich požadavek na oddlužení nejchudších zemí je za současných pravidel poskytování tzv. rozvojové pomoci už velmi iracionální. Oddlužení nejchudších zemí je kvalifikuje pouze do postavení budoucích příjemců dalších úvěrů, které budou využity stejně podivně jako úvěry předcházející a stejně tak i zůstanou nesplaceny. Proto lze požadavek na oddlužení vznést jen v tom případě, že se tzv. chudé země bez jakýchkoli systémových a strukturálních změn nekvalifikují do pozice příjemců dalších úvěrů. Domnívám se že na naší zeměkouli neexistují chudé země, ale pouze země s převážně chudým obyvatelstvem. Za to ovšem nesou odpovědnost vládcové a politikové, jejichž neefektivní vlády nevytvářejí vhodné podmínky pro růst bohatství obyvatel a jeho spravedlivé rozdělování.

Samozřejmě že vím, stejně asi jako každý, že tzv. chudé země nejsou schopny své dluhy splatit. Hlavním důvodem je jejich neefektivní ekonomika. Jistěže existuje i morální aspekt, proč nesplácet cizí dluhy. Ony totiž mnohé úvěry nakonec skončily na zahraničních kontech místních vládců nebo členů jejich početných rodin nebo jejich relativně nepočetných příznivců. Zapůjčené finanční prostředky nejenže „nepracovaly“ ve prospěch občanů zadlužených zemí, ale často napomáhaly jejich ještě většímu útlaku. A nyní by takto postižení a často zbídačení občané měli tyto půjčky splácet? Tato záležitost se určitě nelíbí jen anarchistům a komunistům, ale nemůže se líbit žádnému slušnému člověku. To je jeden ze silných argumentů, proč je potřeba „nezodpovědnosti“ a morálnímu hazardu při poskytování tzv.státních půjček mezinárodními finančními institucemi jednou provždy učinit přítrž. Obávám se, že téměř bolševické odhodlání poskytnout finanční pomoc Jugoslávii ihned po zvolení nového prezidenta Koštunici, který zatím jasně nedeklaroval svůj politický program demokratických změn, je dalším velkým dobrodružstvím, které postupují dobře placení a možná někdy znudění úředníci mezinárodních organizací. Vždyť ani neznáme jeho postoj vůči Kosovu, Černé Hoře a národnostním menšinám v Jugoslávii, jeho postoj vůči sousedním zemím, ba ani jeho program hospodářských reforem.

Ujasnili jsme si tedy, že oddlužení může jít pouze ruku v ruce s hlubokými strukturálními změnami. Bylo takovým případem Polsko?

Půjčky, která směřovala do Polska a jiných bývalých socialistických zemí byly podmíněny přijetím a realizací programu zásadních společenských a hospodářských reforem. Zatímco politické reformy byly zvládnuty v poměrně krátkém období, tak ekonomické vyžadují daleko delší dobu. Zkušenosti transformujících se zemí ukázaly, že časově nejnáročnějšími jsou reformy právního řádu.

Transformace bývalých centrálně řízených plánovaných ekonomik vyžadovala přijetí nezbytných opatření, které bylo nutné podpořit přístupem k volně směnitelným měnám, kterými tehdejší exkomunistické ekonomiky příliš nedisponovaly. Prvními opatřeními transformačního procesu byla částečná cenová liberalizace, částečná směnitelnost domácích měn, zrušení monopolu zahraničního obchodu, zavedení fiskální disciplíny a přijetí privatizačního programu. Tato opatření byla pro polskou ekonomiku v té době daleko závaznější než restrukturalizace zemědělského sektoru, který se zdá být vážnou bariérou vstupu Polska do EU. Proto úvěry poskytované v té době zemím s transformujícími se ekonomikami nebyly podmiňovány např. privatizací bank u nás, restrukturalizací zemědělství v Polsku, nýbrž se vztahovaly k základním východiskům transformace. Tato byla v Polsku i u nás splněna a úvěry byly tedy správně využity. Pokud jsem dobře informován, tak tyto úvěry byly již oběma zeměmi včas splaceny. Jsem ovšem přesvědčen, že v tehdejší době by na transformaci exkomunistických ekonomik ochotně poskytlo prostředky několik konsorcií velkých světových bank, které jsou samozřejmě soukromé. Kdyby MMF a SB neexistovaly, tak bychom se bez nich u nás i v Polsku obešli.

Hovořil jste o morálním hazardu. Nejedná se ale i o značný ekonomický hazard, když obě světové finanční instituce fungují vlastně na zcela obráceném mechanismu, než je klasické tržní prostředí se zásadou, čím větší riziko, tím větší úroky, a podobně? Nebude třeba v této souvislosti přehodnotit i otázku státní suverenity při podmiňování poskytnutí pomoci určitými ekonomickými i politickými změnami?

Mezinárodní organizace ve svých aktivitách často selhávají. Snad nejzřejmějším příkladem je Organizace spojených národů. Nízká účinnost jejích opatření při řešení lokálních či mezinárodních konfliktů je všeobecně známá. Přijetí jakéhokoli rozhodnutí ve stávající struktuře a systému rozhodování této instituce je velice složité. Přijatá opatření často přicházejí pozdě (např. konflikty na území bývalé Jugoslávie), a proto také často problémy neřeší, nýbrž ještě více komplikují. Z tohoto důvodu bývá hodnocení přijatých opatření ještě rozporuplnější než průběh jejich přijímání.

Jsem přesvědčen, že z mezinárodních organizací nejlépe plní své poslání Světová obchodní organizace(WTO). Příčinou je, že tato instituce má lépe definované poslání než jiné mezinárodní organizace. Ani ona zcela nesplnila naděje, které existovaly při jejím vzniku. Očekávalo se, že podstatně přispěje k zlepšení přístupu producentů a vývozců z rozvojových na trhy hospodářsky vyspělých zemí. Aby se tak stalo, musely by být razantněji a důsledněji odstraňovány umělé obchodní překážky a bariéry, které chrání nekonkurenční výrobce z hospodářsky vyspělých zemí. Kdyby producentům a vývozcům z rozvojových zemí bylo umožněno vyvážet zboží a služby na trhy hospodářsky vyspělých zemí, tržby, které by za export realizovali, by z velké části směřovaly zpět do exportní země. Tyto finanční prostředky by se staly hnací silou rozvoje dalších oblastí ekonomiky v těchto zemích. Navíc by vznikala skupina relativně dobře situovaných zaměstnanců exportních a s nimi kooperujících firem, kteří by se stali významným stabilizačním prvkem ve společenské struktuře těchto zemí. Vyspělé země by nejúčinněji pomohly pozitivnímu nejen hospodářskému, ale i sociálnímu vývoji rozvojových zemí, kdyby jim otevřely své domácí trhy.

Mimochodem MMF a SB vznikly v polovině čtyřicátých let proto, aby napomáhaly rozvoji světového obchodu v podmínkách pevných měnových kursů. V zakládacích dokumentech nenajdete nic o pomoci rozvojovým zemím. Aktivity tohoto druhu se rozvinuly až v průběhu let, kdy se začal vytrácet původní důvod založení a existence těchto institucí, jimiž byla hospodářská spolupráce v systému pevných měnových kursů. V současnosti však převažuje režim plovoucích měnových kursů mezi měnami zemí, které mají největší podíl na mezinárodním obchodním obratu. Hodnotící zpráva tzv. Meltzerovy komise (tj.komise amerického Kongresu pro analýzu a hodnocení činnosti mezinárodních institucí) považuje zásadní reformu MMF a SB za nevyhnutelný předpoklad jejich další existence.

Podle jejích doporučení by se obě instituce měly soustředit na prevenci vůči vznikající panice na finančních trzích a její eliminaci hned na počátku. Finanční pomoc poskytovaná MMF by měla být přístupná zemím splňujícím přísné podmínky , kterými jsou především kapitálově dobře vybavený bankovní sektor a zdravé veřejné finance. Finanční pomoc by měla být poskytována jen zřídka, a to v případě systémové krize. Mělo by platit, že země, které lépe splňují náročná úvěrová kritéria MMF, by měla mít snadnější přístup k úvěrům a nižší úrokové sazby. Neustále expandující krátkodobé půjčky by MMF měl poskytovat za podstatně vyšší úrokové sazby než činí nyní. Nejchudším zemím by v žádném případě neměly být poskytovány půjčky se subvencovanými úrokovými sazbami.

Poskytnutí jakýchkoli úvěrů za zvýhodněných podmínek znamená vyšší riziko pro úvěrující instituci, která by měla být kompenzována možností efektivně ovlivnit rozhodování místních institucí, což samozřejmě předpokládá zřeknutí se části suverenity.

Každá krize, ať už osobní či společenská, má však i svou očistnou funkci. Neoddalují různé zásahy pouze její nutné vypuknutí, přičemž tímto oddálením některé její skryté projevy pod povrchem pouze doutnají a nadále kulminují?

Jedná se o stále se opakující obvyklou praxi, která je založena na stanovení terapie pro známé diagnózy hospodářských potíží, kterými chronicky trpí „nejchudší“ rozvojové země. Jejich „monokulturně“ zaměřené ekonomiky s často monopolistickými strukturami prorostlými s politickou mocí jsou snadno zranitelné každým závažnějším výkyvem ve světovém hospodářství či v určitém regionu nebo strukturální krizí určitého odvětví ekonomiky. Zatímco přirozenými důsledky takovýchto výkyvů jsou ve vyspělých zemích pokles tempa ekonomického růstu, růst míry nezaměstnanosti, pokles příjmů a růst výdajů státního rozpočtu, možná bankrot několika firem, tak v rozvojových zemích díky malé diverzifikaci produkce dochází k hlubokému propadu ekonomické výkonnosti, masové nezaměstnanosti, omezení dovozu, bídě, hladu, epidemiím, sporům uvnitř vládnoucích politických a ekonomických struktur přerůstajícím v občanské války či dokonce v mezistátní konflikty. Obvyklou terapií na tyto hospodářské problémy ordinovanou mezinárodními organizacemi jsou finanční toky, které by měly zabránit další eskalaci konfliktů. Příjemci finanční pomoci jsou obvykle vládní struktury, které nesou odpovědnost za společenskou a hospodářskou situaci v zemi. V jejich kompetenci je rozdělování zahraniční ekonomické pomoci, které posiluje postavení vládnoucích struktur. I když jsou tzv. demokratické volby podmínkou další pomoci, zcela překvapivě v nich často vítězí „včerejší“ absolutní panovníci. Necitlivé zásahy mezinárodních organizací neustále přerušují přirozený vývoj v rozvojových zemích.

V případě očekávané hospodářské pomoci státy a vlády nenapomáhají takovým strukturálním změnám, jak by činily, kdyby „berličky“ mezinárodní pomoci nebyly tak snadno dosažitelné. Jejich existence pouze prodlužuje neudržitelný status quo. Za těchto okolností má každý hospodářský pokles pro ekonomiku devastující účinky. Ekonomika pak potřebuje delší časové období na revitalizaci. Často k ní ovšem nedochází a ekonomika vyžaduje dlouhodobou resuscitaci. A pak se často můžeme dočíst o podivných projektech, které byly v rozvojových zemích realizovány za finanční prostředky pocházející z fondů tzv. rozvojové pomoci. Finanční prostředky jsou často vynakládány neefektivně. Není divu, vždyť se jedná o cizí peníze a ty se vždy utrácejí velkoryseji a lehkovážněji než peníze vlastní. Jsem si jist, že vedoucí představitelé MMF a SB by si za vlastní peníze nenakoupili akcie společností, které existují díky tzv. rozvojové pomoci. Byl by to pro ně příliš velký hazard. Ještě větším hazardem nejen ekonomickým, ale také morálním je poskytování finančních prostředků daňových poplatníků z vyspělých zemí ve formě úvěrů nezodpovědným politikům v rozvojových zemích při vědomí faktické nenávratnosti takto poskytnutých úvěrů.

Když už je řeč o špatných projektech a nesprávně nastavených protikrizových opatřeních. Václav Klaus nedávno v Proglasu zmínil dva takové projekty MMF, které spíše uškodily, než pomohly. Týkalo se to jednak asijských tygrů, ale i naší republiky. Klaus dokonce prohlásil, že jsme doplatili na touhu „být nejlepším žáčkem MMF“.

Patrně se jednalo o udržování režimu pevného měnového kurzu déle než bylo ekonomicky racionální. Doporučení udržovat pevné měnové kurzy (nejčastěji s vazbou na americký dolar) pro rozvojové země, ale také pro bývalé socialistické ekonomiky, z nichž se některé nacházejí v transformaci, pochází z “ poradenské dílny“ MMF. Centrální banky některých asijských tygrů udržovaly politiku pevného měnového kurzu. Aby stabilizovaly kurz domácí měny, udržovaly vyšší úrokovou sazbu než činila průměrná světová úroková sazba. Vyšší úroková sazba lákala zahraniční kapitál, který měl stále více spekulativní charakter. Jeho příliv však byl racionální, neboť v rozvojových zemích se mu díky vyšší úrokové míře dostalo vyššího zhodnocení než v zemích původu. Spekulativní kapitál se transformoval do nákupu akcií, obligací a jiných cenných papírů, jakož i nemovitostí a dalších aktiv. Na nákup aktiv byly v hojné míře používány úvěrové prostředky. „Vyšroubovaná“ poptávka vyhnala ceny aktiv do nerealistické výše. Došlo k „přehřátí“ ekonomik a v následné obavě z poklesu cen aktiv začali zahraniční „investoři“ prodávat. V rámci procesu „zchlazení“ ekonomiky rychle klesají ceny aktiv, ale také klesá tempo růstu produktu, zvyšuje se míra nezaměstnanosti atd. Praská spekulační bublina a ceny aktiv se vracejí k reálné úrovni. Kdo dříve prodal, méně prodělal. Proto se všichni snažili co nejrychleji prodat. Všem se to ovšem nemohlo podařit a tak mnozí značně prodělali. Byli mezi nimi vlivní zahraniční investoři z londýnské City, newyorského Manhattanu a jiných vlivných světových finančních center s dobrými vztahy na rozhodující úředníky MMF a SB. Svými styky prosadili pomoc rozvojovým zemím, která ve skutečnosti byla pomocí jim samotným a částečně je uchránila od blamáže nezodpovědného investování.

Hlavní chybou ekonomů MMF a SB však bylo doporučení udržovat pevné měnové kurzy. Malé ekonomiky s pevnými měnovými kurzy se staly cílem „nájezdů“ finančních spekulantů (první role filantropa Sorose), kteří na kupovali domácí měny s jistotou, že místní centrální banky zasáhnou v případě počínajícího znehodnocování domácích měn. Tento závazek centrálních bank některých rozvojových zemí byl pro finanční spekulanty dostatečnou garancí pro jejich investiční rozhodování.

Další závažnou chybou expertů MMF a SB byla doporučení na odstranění následků tzv. asijské krize. Doporučovali zvýšit daňové sazby, aby mohl být eliminován růst schodku veřejných financí. Ze stejného důvodu navrhovali snižovat výdaje veřejných rozpočtů. Neustále prosazovali politiku vysokých úrokových sazeb. Takováto doporučení dále omezila značně slabou koupěschopnou poptávku, a tím přispěla k prohloubení a prodloužení krizového poklesu v ekonomikách asijských zemí.

Podobnými peripetiemi od roku 1997 procházela i česká ekonomika. Česká národní banka na doporučení expertů mezinárodních finančních institucí držela neúměrně dlouho tzv. měnovou kotvu. Dělo se to se souhlasným „pobrukováním“ tehdejšího premiéra Václava Klause v době, kdy to bylo ekonomicky neracionální. Po několika spekulativních útocích na českou měnu se ukázalo, že centrální banka není schopna udržet kurz koruny v rámci vymezeného fluktuačního pásma. Rovněž přijímání obou „balíčků úsporných opatření“ Klausovou vládou je značně kontroverzní.

V současné době je vlastně v nejbohatších a nejvlivnějších státech u moci levice a má tedy rozhodující slovo přes vlády jednotlivých zemí i v MMF a SB. A levice, jak známo, ráda utrácí. Je naděje, že po přesunu onoho pomyslného politického kyvadla směrem napravo by se změnilo i chování těchto institucí?

Jsem přesvědčen, že přinejmenším ve Spojených státech by po případném vítězství George Bushe jeho administrativa silně revidovala svůj přístup k mezinárodním finančním institucím na základě analýzy Meltzerovy komise. Zásadní přehodnocení přístupu Spojených států jako nejvýznamnějšího člena a akcionáře těchto institucí by dokonce mohlo ohrozit jejich existenci.

Požadavek na větší zastoupení tzv. nejchudších zemí v rozhodujících orgánech těchto institucí je naprosto iracionální. Pak by tyto instituce i formálně přestaly být Mezinárodním měnovým fondem či Světovou bankou. Pro uskutečnění tohoto požadavku by bylo zapotřebí využít či zřídit zcela novou instituci, rozvojovou agenturu či dobročinný fond pomoci, do jejichž vedení by byli jmenováni zástupci jednotlivých zemí podle zcela jiných kriterií než je výše kapitálových vkladů, což platí v MMF a SB. V případě zřízení takovýchto institucí by mělo platit, že do nich lze přispívat pouze dobrovolně ne penězi daňových poplatníků. Domnívám se, že vedle známého filantropa George Sorose by do těchto fondů mohli přispívat také ti, jimž tolik leží na srdci často tíživá situace obyvatel rozvojových zemí a kteří jim doposud nemohli pomoci jinak než vrháním dlažebních kostek do výloh občerstvení McDonald´s.

Cizí peníze se dají roztočit mnoha způsoby. Nabobismus a megalomanství, s jakým si obě instituce prakticky pronajaly na týden naše hlavní město, ostře kontrastují s ubohými výsledky. V éře mobilních telefonů a internetu šlo přece podobné setkání uskutečnit i na dálku. A nebo byla osobní účast při kaviáru a ústřicích nevyhnutelná?

Pochopitelně že výsledek takovýchto megalomanských akcí se blíží nule. Velký počet účastníků a zájem médií podtrhuje pouze jeden účel jejich konání – být viděn, aby se všeobecně vědělo a potvrdilo, kdo byl pozván a kdo nadále patří k smetánce často „operetních“ bankéřů. Vedle přirozené snahy organizátorů se podílet na skutečně velkolepé akci s tomu odpovídajícími očekávanými finančními výnosy neshledávám žádný významnější důvod pro konání takovýchto akcí. Dnešní moderní komunikační prostředky nabízejí daleko rychlejší, levnější a komfortnější způsoby komunikace. Věřím, že kdyby se pan Köhler s panem Wolfensohnem zavřeli do kanceláře, důkladně si prostudovali zprávu Meltzerovy komise a přečetli si doporučení několika málo významných ekonomů o nutnosti transformace MMF a SB, tak už by možná měli vypracován několikavariantní návrh, jak to provést. Pak bychom si o tom mohli něco zajímavého přečíst. Jsem přesvědčen, že transformace obou institucí by pomohla přeměnit často formální pomoc směřující do rozvojových zemí na pomoc reálnou s dlouhodobými a nevratnými efekty.

S rozpačitým a předčasným koncem pražského zasedání souvisí i značné informační vakuum ohledně přijatých usnesení. Veřejnost, jako daňový poplatník, by snad měla mít nárok na více informací.

Žádné zásadní, převratné a nové informace nemohly být zveřejněny, protože by neměly reálný základ v probíhajících jednáních. V tomto směru se v Praze skutečně neudálo nic, co by pražskou konferenci odlišilo od předešlých výročních zasedání MMF a SB přinejmenším v posledním desetiletí. V kuloárech se určitě uzavřely různé bilaterální i multilaterální smlouvy. Jejich počet možná odpovídal počtu účastníků. Určitě by se k jejich uzavření bylo možno sejít za jiných okolností v Praze, jakož i na jiném místě světa, ovšem bez asistence metačů dlažebních kostek, zápalných lahví a účasti televizních kamer.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply