Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Místo reformy kosmetické změny

0

Na nezbytnost připravit razantní reformu veřejných financí začal poukazovat Liberální institut již v roce 1995, když vydal publikaci  Penzijní systémy – časovaná bomba. Již tehdy jsme si jasně uvědomovali, že veřejné finance v České republice jsou velmi silně ohroženy narůstajícími deficity. Již v té době jsme dávali tuto problematiku do souvislosti s problémy, které začaly dosahovat značných rozměrů i v mnoha zemích Evropské unie. Čas nám dal bohužel zapravdu. Veřejné finance se stávají čím dál více černou můrou mnohých politiků těch zemí Evropské unie, kde podíl dluhů veřejných rozpočtů na HDP překročil již 100%. Mezi ně patří např. Belgie. Řecko, Itálie, ale vážné problémy se v posledních letech objevily i v Německu, Francii a Rakousku. Ani tyto země nesplňují či jsou na hranici nesplnění Maastrichtských kritérií podílu dluhů veřejných rozpočtů na HDP (max. 60%). Ukazuje se, že budování tzv. „státu blahobytu“ se zvláště v posledním desetiletí přehnalo a že náklady nápravy tohoto stavu ponesou na svých bedrech dnešní mladší generace.

Tristní situace nastává v této souvislosti i v České republice. Deficity veřejných rozpočtů se neustále prohlubují a ani střednědobý výhled zhruba do roku 2006, 2007 nevěští nic dobrého. Přestože ekonomové již na tento problém dlouho upozorňují, dosáhla sociální demagogie socialistů před parlamentními volbami v roce 2002 svého vrcholu. Bohužel občané na sliby socialistů naletěli a nyní očekávají např. zavedení plošných rodinných přídavků, zvláštní příspěvky pro školáky či zřízení svěřeneckého fondu novorozencům. Čekají také na zvyšování sociálních dávek, zvyšování minimálních mezd, zvyšování důchodů, a to vše bez toho, aniž by ekonomika rostla tak, jak slibovali leadři socialistů. Nicotný ekonomický růst v posledních letech v ČR měřeno tempem růstu HDP, které se dále snižuje a s největší pravděpodobností ještě i letos snižovat bude, je navíc v podstatě „zaplacen“ vysokými deficity veřejných rozpočtů. Pokud bychom o tyto deficity snížili HDP, zjistíme, že ekonomický růst je nulový, případně až záporný. Cenou této politiky se stává stále hlubší zapadávání do „transformační pasti“.

Pokud bude vláda „strkat hlavu do písku“, tak jako doposud, bude pokračovat raketový nárůst vnitřního zadlužení, které posléze budou muset řešit (zaplatit) budoucí generace občanů ČR.

Tzv. reforma veřejných financí (rozpočtů), na níž se nynější vláda dohaduje, je z oblasti kosmetických úprav. Navíc paradoxně přenáší výsledky své špatné dosavadní činnosti opět na bedra občanů. Současní členové vlády jsou jak umanutí tím, že když budou přitahovat šrouby občanům a zvyšovat jim daňovou zátěž, že tím dosáhnou vyrovnaného rozpočtu. Vůbec neberou v úvahu příklady ze zemí, které realizovaly změny v daňové soustavě tím, že snižovaly daňové sazby a tím i celkové daňové zatížení. V těchto zemích nastal poměrně razantní růst podnikatelských motivací a tím i celé ekonomiky. Jako by neznali důsledky snížení daňového zatížení ve Spojených státech v 80. letech, které se projevilo nepřetržitým desetiletým hospodářským růstem v letech devadesátých. Jakoby neznali dopady snížení daňového zatížení v Rusku před pár lety, které se projevilo až překvapivě rychle a s vysokými efekty. Jakoby nesledovali, že všechny kandidátské země vstupující do Evropské unie (kromě Malty) mají podstatně nižší daňové zatížení u daně z příjmu právnických osob a pokračují dále v jeho razantním snižování. Mimochodem navrhované snížení nás v letech, kdy má být uskutečněno, ponechá opět na chvostu těchto zemí.

Kosmetické úpravy, které se vláda snaží zavést v oblasti penzijního systému, nevyřeší roční deficity v řádech desítek miliard korun, které budou navíc dále narůstat. Socialistické vlády promrhaly příjmy z privatizace, které mohly sloužit na překlenutí  přechodu na nový penzijní systém postavený na třech základních pilířích: průběžném financování, povinném fondovém a doplňkovém fondovém penzijním spoření. Socialisté místo toho, aby vedli občany k zodpovědnosti, aspoň ty stávající, kteří si na penzi vydělávají nyní a donutili je tak myslet na seniorský věk, tak jim ještě před nedávnem slibovali 13. a možná i 14. důchody.

Ono je třeba otevřeně si před voliče, občany stoupnout a říct „Ano, my jsme se spletli“, správněji řečeno „My jsme vám před volbami lhali“.

Nachystaná opatření nesměřují téměř vůbec proti zneužívání sociálních dávek, jejichž poskytování by mělo být vázáno přísně jen těm nejpotřebnějším. Místo toho se vláda snaží přenést např. zátěž z vyplácení nemocenských dávek na podnikatelské subjekty. Jak ale takoví drobní podnikatelé, zaměstnávající pár či několik desítek lidí, mají kontrolovat zda lékaři vydávají neschopenky v souladu se skutečných zdravotním stavem zaměstnanců. Opět tu je systémová chyba, která je dokládána i statistickými údaji o neustále se prodlužující délce nemoci a o jedné z nejvyšší nemocnosti z evropských zemí. Stát by měl začít šetřit u sebe, především ne jenom zmrazit počet zaměstnanců, ale snížit zaměstnanost ve státní správě a tam, kde vyplácí mzdy z peněz vybraných od jiných daňových poplatníků. Tím by snížil i další zátěž, která spočívá i v placení sociálního a zdravotního pojištění těmto zaměstnancům. Zcela nepovedená je reforma státní správy. Ukázalo se, jak byla nepřipravená. Zvláště byla nedotažená její finanční zajištěnost. Zodpovědnost za to padá jedině a jedině na bedra socialistů.

V souvislosti s daňovou reformou se dá konstatovat, že vláda nepřekročila svůj stín. Ani nemohla, protože ve svých řadách nemá už vůbec žádného ekonoma. A byť by reformu ekonomové připravovali, vždy je zapotřebí politického rozhodnutí, a k tomu vláda nemá odvahu. Je potřeba konstatovat, že se má u koho poučovat. Myslím si, že kroky slovenské vlády povedou k tomu, že Slovensko nás velmi brzy začne dohánět, přinejmenším v tom, jaké podmínky vytváří pro podnikatelské subjekty. To se samozřejmě s určitým časovým zpožděním může projevit i ve zvyšující se životní úrovni jejích obyvatel.

Ve vládních návrzích daňové reformy chybí razantní zjednodušení daňové soustavy. Snížení daně z příjmu právnických osob na 10%, daň z příjmu fyzických osob by se měla postupně snižovat. Mělo by dojít k postupnému sbližování sazeb DPH, které by mimo jiné umožnilo zamezit daňovým únikům při nadměrných odpočtech. Zároveň by vláda nemusela přistupovat na požadavek EU, která nás nutí převádět např. služby do vyšší daňové sazby. Tyto kroky by mohly být postupné. Každoročně by se o 2% zvyšovala snížená sazba a o 1% snižovala základní sazba. Takto se mohly za 4 – 5 let sazby setkat na zhruba 15 – 16%. Podle propočtů by toto opatření dokonce přineslo zvýšení příjmů z DPH do státního rozpočtu.

Vzhledem k zanedbatelnosti výše příjmu veřejných rozpočtů z daně z nemovitostí, daně z majetku a daně z převodu nemovitostí by se tyto měly zrušit. Případný výpadek z příjmů mohl být nahrazen právě zvýšeným příjmem z DPH. Stát by mohl ušetřit možná několik set až tisíc zaměstnanců, kteří pracují na správě těchto daní a na kontrole jejich vybírání. Vláda by měla připravit radikální změnu v rozpočtovém určení daní. Kolik a z jakých daní bude dostávat státní rozpočet, jaké částky budou dostávat a odkud rozpočty krajů, resp. VÚSC a z čeho budou placeny obce. Místo toho vymýšlí naprosté ekonomické nesmysly, jako je zavedení minimální daně pro podnikatele. Toto opatření může nakonec živnostníky a drobné podnikatele vyhnat z jejich činnosti a nahnat je do náručí úřadů práce a tím opět zatížit veřejné rozpočty dodatečnými sociálními náklady.

Závěrem lze konstatovat, že vláda opět zklamala, nepřipravila nic, co by mohlo vyléčit churavějící veřejné finance a pravděpodobně si říká „po nás potopa“. Ten, kdo přijde po této vládě, bude totiž postaven před nelehký úkol. Buďto bude pokračovat v rozhazovačnosti socialistů, nebo provede opravdu nezbytnou radikální reformu, která se ovšem po nastřádaných problémech dost tvrdě dotkne životní úrovně a životního postavení všech občanů. A tak vlastně sám sebe tento případný reformátor politicky zlikviduje, protože přínosy z této reformy se projeví až po mnoha letech, což občané budou umět jen těžko ocenit.

V neposlední řadě je potřeba říct, že vláda může šetřit na spoustě dalších výdajů. Podívejme se na veřejné zakázky – mohla šetřit v minulosti, podívejme se na nevýhodné prodeje bank, které očistila na úkor nás všech a prodala je za mizivé částky. Podívejme se na spoustu nevýhodných smluv, které uzavírají jednotlivé státní orgány a na které poukazuje již dlouhodobě NKÚ. To jsou jednotlivé miliardy, které by mohly státní instituce začít šetřit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply