Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Moc státu je ještě veliká

0

Mnozí publicisté v poslední době nacházejí příčiny naší nynější hospodářské krize v uplatňování liberální hospodářské politiky našimi polistopadovými vládami. Rovněž probíhající liberalizační procesy ve světové ekonomice, jimiž jsou odstraňování obchodních bariér, rostoucí konkurence, přesuny velkých finančních aktiv atd., považují za příčinu tzv. globální krize. Následně se v mnoha takových článcích odvozuje, že naše současná hospodářská krize, jakož i tzv. globální krize jsou projevy krize liberalismu.

Liberalismus je ideový proud, který klade důraz na vlastní odpovědnost a z ní vyplývající práva každého jednotlivce. Předpokládá zásadu dobrovolnosti v lidském konání, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, nezastupitelnou roli smlouvy a právního systému, který umožní její vynucení v případě nedodržení některou ze smluvních stran. Klíčovou roli v liberální ekonomii hraje samoregulující se trh, který prostřednictvím svobodného obchodu nejefektivněji alokuje vzácné zdroje, kterými společnost disponuje. Takový společenský systém samozřejmě nevyžaduje mohutnou vládu podporovanou nabubřelým státním aparátem k prosazování svých programů a cílů. Proto se liberálové spokojí s malou, ale efektivní vládou, která státní moci užívá jako šafránu, pouze v oblastech, kde je to zatím nezbytné, jako jsou vnější obrana, vnitřní bezpečnost, základní lékařská péče, základní školství a málo dalších.

Poslouchá-li občan politiky, může nabýt dojmu, že efektivní řešení nejen našich současných hospodářských problémů, ale i problémů globálních, lze nalézt ve větším zasahování vládnoucích elit do života společnosti prostřednictvím státní mašinérie ve jménu veřejného zájmu. Co vede mnohé k takto zjednodušujícímu úsudku? Významná je mimo jiné skutečnost, že ekonomická transformace v naší zemi je spojována s vládami, které se identifikovaly s liberálními hodnotami v ekonomice a konzervativními v politice. Srovnáme-li výsledky transformace u nás se stavem v Polsku a v Maďarsku, zjistíme, že přestože u našich sousedů probíhala reforma po většinu času pod taktovkou socialistických vlád, tak není vidět výrazných rozdílů. Liberální rétorika našich polistopadových vlád a jejich neschopnost završit proces ekonomické transformace alespoň v některých oblastech zanechala naší společnost v půli cesty k proklamovaným cílům. K známým příkladům tohoto stavu patří tzv. částečně privatizované podniky, v nichž si stát podržel tak velké majetkové účasti, že konkrétní akcionáři, i kdyby se snažili sebevíce, proti vůli státu reprezentovaného úředníky FNM, nic nezmohli. Navíc stát nebyl schopen ani v těchto podnicích uhájit minoritní akcionáře od ztrát způsobených zvůlí managementu či neetickým jednáním velkých investorů. Paradoxem je, že manažeři některých z těchto podniků (např. OKD, MUS) s tichou podporou státních úředníků v orgánech těchto akciových společností dlouhodobě hospodařili se svěřeným majetkem ve svůj prospěch způsobem vedoucím k ovládnutí firmy nebo alespoň rozkradení její majetkové podstaty. Částečně privatizované zůstaly nejen mnohé významné podniky, ale také velké banky, které se ještě před svou privatizací účastnily kupónové privatizace. Účast státních úředníků v orgánech privatizovaných společností deformovala dělbu moci v akciových společnostech (corporate governance) mezi vlastníky (akcionáři) a správci (managementem) a učinila řízení firem směrem k restrukturalizaci málo efektivní.

Na první pohled se zdá, že viníkem neutěšeného stavu v mnoha našich podnicích je privatizace. Ano, ale polovičatá neboli formální, která ponechala mnoho podniků na libovůli státních úředníků, sledujících především své vlastní zájmy či zájmy jejich politických stran. Mnozí však namítnou, že ani 100% privatizované akciové společnosti nejsou na tom ekonomicky lépe a dochází u nich k podobnému rozkrádání majetku na úkor minoritních akcionářů jako v těch s významnou rolí státu. I zde však shledávám zodpovědnost za daný stav na straně státu, který nedokáže efektivně vynucovat platné zákony a plnění uzavřených smluv. Jedná se o selhání moci soudní, nízkou efektivnost moci legislativní způsobenou volebním systémem neodpovídajícím současným potřebám naší země (v souladu s doporučením MMF transformujícím se ekonomikám z roku 1998) a přílišnými ambicemi moci exekutivní zasahovat do soukromí každého jedince. Přítomnost vlády v našem hospodářském životě zůstává velmi intenzivní a týká se nejen regulace cen (bydlení, energie, hromadná doprava, telekomunikace), ale i jejich přímého stanovování (pošty, zdravotnictví, převážná část školství). Tzv. liberální reformy v těchto oblastech vedly pouze k nepatrným změnám, které neumožnily prokázat výhody jasně definovaného soukromého vlastnictví a konkurence a z něho vyplývající lepší kvalitou zboží a služeb za konkurenčí ceny pro spotřebitele. Penzijní systém se ještě méně než výše uvedené oblasti lidské činnosti liší od svého socialistického předchůdce. Tento tristní stav můžeme konstatovat i v mnoha dalších oblastech, v nichž přežívají rozpočtové a příspěvkové organizace, jejichž chování se příliš neliší od socialistické minulosti. Protože si všichni stěžují na nedostatek finančních prostředků, což bylo charakteristické i pro socialismus, tak nejvýraznějším rysem veřejného sektoru stále zůstává měkké rozpočtové rozpětí.

Jak však vypadá skutečná liberální reforma? Jejím nejlepším příkladem jsou změny na Novém Zélandu v druhé polovině osmdesátých let za vlády labouristů. Architektem hospodářské politiky se stal tehdejší ministr financí Roger Douglas. Jeho ekonomická reforma odstranila kontrolu mezd, cen a zavedla plovoucí měnový kurz. Byly zcela odstraněny dovozní kvóty a tarify omezeny na minimum. Subvence do průmyslu a zemědělství byly zcela zrušeny. Nejvýrazněji se liberalizace projevila na trhu práce, kde od roku 1991 jsou pracovní smlouvy uzavírány na stejné bázi jako jiné obchodní smlouvy. Na konci roku 1995 v režimu kolektivních odborových smluv pracovalo pouze 17% zaměstnanců. Byla provedena zásadní změna daňového systému, jejímiž základními rysy byla jednoduchost, transparentnost a vymahatelnost. Byla zavedena jednotná 10% sazba daně z přidané hodnoty (nyní 12,5%) na všechny zboží a služby (mimo finančních služeb) včetně potravin, lékařské péče, knih, dětského oblečení apod. Podstatně byly sníženy daně z příjmu na dvojí sazbu 24% a 33%. Daň ze zisku korporací byla snížena ze 48% na 33% s cílem sjednotit daňové sazby pro fyzické a právnické osoby. Bylo zrušeno dvojí zdanění akciových společností ve formě daně ze zisku a daně z dividendy, která je vyplácena z již zdaněného zisku, kde plátcem je příjemce, ale odvádí je firma vyplácející dividendu. Tedy daň z dividend a později daně z majetku byly zrušeny. Novozélandský daňový systém je v současné době považován za systém, který v konkurenci daňových systémů zemí OECD nejméně deformuje cenový systém, a proto přispívá k vysoce efektivní alokaci zdrojů.

Nový Zéland se přeměnil z jedné z nejregulovanějších ekonomik za čtyřleté období Douglasových reforem na svobodné hospodářství s minimálními vládními zásahy. V důsledku toho výrazně klesla nezaměstnanost, vzrostla tempa růstu hrubého domácího produktu a snížila se míra inflace. Pozitivní hospodářský vývoj má svůj pozitivní odraz nejen v sociální sféře, ale také v morálce. Pokud lze tento faktor srovnávat, jak se o to pokouší agentura Transparency International, tak se Nový Zéland, země potomků mnoha hříšníků exkomunikovaných z prudérního Albionu, řadí na čtvrté místo ve světě. Důsledná liberální hospodářská reforma má pozitivní odraz nejen v rostoucí ekonomické výkonnosti, ale také v morálním stavu společnosti

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply