Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Mýty o deflaci II: Teoretické vakuum mainstreamové ekonomie

0

V prvním komentáři jsme ukázali, že z empirického pohledu je obrázek deflace úplně jiný, než jak by se zdálo z varovných mediálních zpráv. Podívejme se nyní, jak je to s teoretickými argumenty ekonomie hlavního proudu.

 

Co (ne)říká učebnice makroekonomie

 

Předně je třeba upozornit na to, jak málo se ekonomie hlavního proudu v posledních desetiletích deflací seriózně zabývala ve srovnání s tím, jak silné výroky od jejích představitelů slyšíme na téma nutnosti proti ní bojovat. Podívejme se na věc obecněji a ptejme se, jakou míru změny cen (ať už růst či pokles) mainstreamová ekonomie považuje za správný. Jeden reprezentativní příklad: v knize Davida Romera „Advanced Macroeconomics“ (2006), jež je dnes zdaleka nejpoužívanější učebnicí pokročilé makroekonomie na světě, se nedozvíme nic o tom, proč by pokles cen měl být horší než růst cen. Také se nedozvíme nic o tom, že deflace je průvodní jev rostoucí ekonomiky, pokud ekonomika nemá nekrytou emisi papírových peněz. Inflace se totiž v knize předpokládá jako standard, daný dnešním světem centrálního bankovnictví, zatímco deflace je jakási podivná situace, kterou si makroekonom (pracující pro centrální banku nebo o ní přednášející) těžko dovede představit. Výmluvný je závěr Davida Romera – podtrhněme, že jde o velmi prominentního světového ekonoma z University of Berkeley – na konci knihy: „Jak tato diskuse ukazuje, výzkum ještě nepřinesl žádné spolehlivé závěry o nákladech inflace a o její optimální míře.“ (str. 551) Ihned se nabízí otázka, proč je tedy deflace (jež je jen názvem pro zápornou míru inflace) tak špatná. Jestliže je na tom podle samotného Romera dnešní ekonomie hlavního proudu tak, že neví, jaká je (i podle jejích vlastních měřítek) „optimální míra inflace“, a jestliže celý jeho přehled makroekonomie neuvádí důvody, proč je deflace kategoricky špatná, musíme se ptát, proč celá komunita hlavního proudu, která tuto knihu používá a dává ji studentům k přečtení, proti deflaci tolik brojí. Romer sice uvádí, že existuje široký konsensus, že mírná inflace je lepší než prudká inflace. Avšak jak výše uvedená citace ilustruje, více se nedozvíme a ani se nedozvíme, jakou metodou k přesnému výsledku dospět. Ale hlavně, o deflaci nezazní ani slovo. Proč by meziroční pokles cen o 1 % měl být horší než meziroční růst o 1 %, se čtenář nedozví. Proti možnosti žít ve světě poklesu cen se v Romerově učebnici nebojuje argumentací, ale ignorací. Jenom na okraj: kdyby zvídavý ekonomický žurnalista nebo laik vzal do ruky Romerovu učebnici a ve snaze pochopit deflační zlo hledal v rejstříku pojmů obecný pojem „deflace“, nedohledal by se. Jednoduše tam není.

 

Teorie deflační spirály

 

Žádný dobrý teoretický argument proti deflaci dnes skutečně neexistuje. Teorie tzv. deflační spirály říká, že klesající ceny způsobí pokles tržeb firem, které budou reagovat omezením produkce a propouštěním. V důsledku toho dále klesne v ekonomice poptávka a ceny se budou dále snižovat. Celý scénář se opakuje a ekonomika je „uvězněna v deflační spirále“. Tento argument je však zcela lichý a je snadné ukázat proč. Firmy se neřídí objemem tržeb, ale reálným ziskem. A zisk nezávisí na absolutní cenové hladině, ale na rozdílu mezi cenou výstupů a vstupů. Kdyby ziskovost firem závisela na absolutní cenové hladině, znamenalo by to, že když si nyní natiskneme, řekněme, 1 bilion korun a vpustíme je do ekonomiky, tak budou díky zvýšené absolutní cenové hladině mít všechny firmy navěky vyšší zisky. Tak to samozřejmě není. Když podnikatelé očekávají všeobecnou inflaci, očekávají i růst cen svého produktu, projeví větší zájem o vstupy a vyženou tak jejich cenu vzhůru. Tím se efekt inflace na míru zisku vymaže. (Nerovnoměrný a tedy redistributivní charakter inflace nechme nyní stranou.) Stejně tak v očekávání agregátního cenového poklesu stlačí podnikatelé ceny vstupů, čímž kompenzují efekt na ziskovost a tím ji zachovávají. Není proto důvodu, aby omezovali produkci nebo propouštěli zaměstnance. Pokud to učiní, tak jen proto, že intervence státu do ekonomiky např. v podobě mzdové regulace a zakotvené moci odborů firmám nedovolí přizpůsobovat mzdy cenové hladině. Ve zkratce, ziskovost podnikatelských aktivit nezávisí na absolutní cenové hladině. Závisí pouze na reálné hodnotě rozdílu mezi cenami výstupů a vstupů. Nebude-li vláda bránit pružnému přizpůsobování, deflace ekonomice nemůže ublížit. (To, že tomu tak je, dokumentují příklady rychlého růstu ekonomiky v prostředí deflace, na které jsme upozornili v prvním komentáři o deflaci.)

 

Deflace a dluhy

 

Druhou velkou starostí mainstreamových ekonomů je to, že deflace zvyšuje reálnou hodnotu dluhů, což je podle nich pro ekonomiku, ve které hodně dluží spotřebitelé, firmy i vláda, smrtící ranou. Inflace by podle nich všem ulevila – najednou by dlužili mnohem méně. Nelze než souhlasit s ekonomem Petrem Hlaváčem, že pokud podle těchto ekonomů v dané (např. americké) ekonomice tolik subjektů dluží a mají tak obavy z deflace, měli by nám tito ekonomové nejprve vysvětlit, kdo vytvořil předchozí inflační prostředí, které k dluhům pobízelo. A kdo stlačoval a opět stlačuje úrokovou míru k nule, čímž způsobil, že Američané nemají prakticky žádné úspory, jejichž hodnota by v deflaci rostla, čímž by bohatli. Toto by měli ekonomové přednášející o americkém Fedu nebo pro něj pracující zodpovědět jako první věc. Konečně, říkat, že měnová politika má cíleně zvýhodňovat dlužníky, tedy jednu skupinu obyvatel a institucí (mezi nimiž je nikoli náhodou vláda), je poctivým přiznáním pravé funkce centrální banky. Ta nemůže být nikdy a nijak neutrální, nemůže „stabilizovat ekonomiku“ ku prospěchu všech, jak to rádi formulují keynesiánci; může skrze inflaci pouze brát jedněm a dávat druhým. Ostatně jako každá státní instituce. Kladem dnešní situace je alespoň to, že bude tato základní funkce centrální banky mnohým jasnější. (Jak jsme na stránkách Liberálního institutu upozorňovali, William Poole z Fedu toto otevřeně loni přiznal.)

 

Závěr

 

Jak jsme ukázali, deflace není hrozba, proti které bychom měli bojovat. Ani empiricky, ani teoreticky proti ní neexistuje vážný argument, který by prokázal její kategorickou škodlivost ekonomice jako celku. Deflaci je rozhodně potřeba rozumět mnohem více, než jak je k tomu ochotna dnešní ekonomie hlavního proudu. Avšak hlavně je potřeba na deflaci nahlížet nezaujatě, čehož většina dnešních ekonomů není schopna. Mají nasazené inflacionistické brýle, které pro ně činí tištění bankovek a růst cen přirozeným stavem světa. Deflace je pak nechtěnou deviací, které ani není třeba rozumět. Hlavně je třeba proti ní bojovat!

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply