Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Na bruselské frontě boj, občan vs. politik

0

Vstup do EU přinesl výměnou za rozsáhlejší dirigismus návrat některých přirozených práv. Oběti nezřízené emise úředních příkazů se brání, na integraci zainteresovaným eurokratům hrozí ztráta evropské půdy pod nohama. A jako pes tlačený do kouta vyceňují na stále skeptičtější veřejnost své mocenské zuby. Jednak tím eurokracie plně dává najevo, že není vykonavatelem vůle občanů, ale hájí v prvé řadě své vlastní zájmy a prebendy. A zároveň zdánliví „služebníci veřejnosti“ vytahují tradiční zbraně struktur závislých na zdrojích sebraných u produktivních občanů. Manipulují, přesvědčují, vnucují, vyhrožují.

Začít lze například kampaní k referendu o vstupu ČR do Evropské unie. Vnucovaná nálada pro vstup, potlačování názorů pesimistů, bohatá finanční podpora optimistů a alarmismus politiků obávajících se izolace vytvořily atmosféru „kdo není pro vstup, ten škodí společnosti!“ Věc se zdařila až natolik, že tisíce daňových poplatníků křepčily na oslavu vítězství nad pesimisty se svým oblíbeným politikem, jemuž se nyní výměnou za vytváření a analýzy problémů skládají na mnoha set tisícový měsíční plat. Bůžek „vstupu do EU“ ale zastaral, nyní se v ČR modlíme k bůžku „přijetí eura“.

Některé státy měly na stodole své farmy bílou barvou ještě napsáno „vstup do EU“. I o nich byl předvánoční summit hlav států EU. Evropská komise koncem září rozhodla o jejich vstupu do EU, byť občané EU tento krok obecně nepodporují, jak ukázal již letní průzkum Eurobarometru. Evropská komise se však jeho závěry pochlubila až po předvánočním summitu. Zřejmě aby jeho výsledky neotrávily summitové veselí nad „vítáním nováčků“. Podobnou machinaci s fakty Komise nepředvedla poprvé, letošní výzkum veřejného mínění ohledně role Bruselu v energetické politice přinesl tak „špatné“ výsledky, že doposud nebyl oficiálně zveřejněn. Kolik takových případů manipulace ve skutečnosti existuje?

Pesimisté nejsou jen reptající menšina, byť se bruselští úředníci snaží vytvářet svými nástroji iluzi obklopení optimistickou většinou. Nespokojenost občanů pro ně není dobrou zprávou a takové zprávy se prostě musejí „ututlat“. Ne na vše však eurokraté dosáhnou. Zkázonosné vady EU a eurozóny vyprovokovaly nejednoho odborníka k jejich veřejnému označení a argumentaci ve prospěch kolapsu celého byrokratického monstrprojektu. Poutavým způsobem zachycují evropskou integraci třeba Bernard Connolly v jeho „The Rotten Heart of Europe“ či John Laughland v poutavé knize „The Tainted Source“.

Jako píchnutí do vosího hnízda zapůsobila též zpráva analytika vlivné Morgan Stanley Joachima Felse s názvem „Euro wreckage?“, v níž doporučuje investorům brát v delším horizontu v úvahu možnost rozpadu eurozóny. Následně se měl Fels zúčastnit schůzky mezi německým ministrem financí Eichlem a prezidentem Deutsche Bundesbank a členem Rady guvernérů ECB Weberem v diskuzi nad možností rozpadu EMU. Oficiální místa podobnou diskuzi přirozeně rázně popřela a označila euro za „unikátní úspěch“. Následující den kontrovali dva italští ministři, kteří volali po zvážení odchodu Itálie z eurozóny. Kurz eura výrazně oslabil, italský návrh byl přebit oslavnými zvoláními eurokratů. Euro opět posílilo.

Pravdou však je, že euro není nijak unikátní úspěch. Ekonomika EU nezrychlila po zavedení eura svůj růst, spíše opak se zdá pravdou. Omílané výhody nejsou tak významné, aby převážily nevýhody a rizika jednotné měny. Mimochodem podle národních průzkumů bilancujících „období s eurem“ je se společnou měnou nespokojena většina obyvatel Německa a Francie (tzv. motorů integrace), nadšením netančí ani v Itálii, Rakousku, Řekové se před lety dokonce vydali na odpor vůči euru do ulic. Jenže občane máš smůlu, pro mnoho politiků je zavedení eura zářezem na pažbě jejich pomyslných politických úspěchů.

Být eurooptimistou je bohužel především dobře placený džob, a kdo by chtěl ztratit výsostnou pozici? Eurokrati se méně a méně spokojené veřejnosti snaží čelit, využívat sobě dostupných prostředků k udržení svých pozic. Výborným nástrojem je např. právě Eurobarometr údajně zjišťující „názorové klima v členských a kandidátských zemích EU“. Eurobarometr přináší více či méně „vhodné“ výsledky. Není pomocníkem, který vede činy Komise tak, aby byly v souladu s názorem veřejnosti. Je prostředkem, jak servírováním vhodných výsledků manipulovat s názorem veřejnosti ve svůj vlastní prospěch.

Souboj s úředním eurošimlem je tvrdý, proti pokračující integraci však mluví především logika takového projektu. Zdrojem blahobytu není přerozdělování, sjednocování a blokové vidění světa, nýbrž konkurence, soutěživost, rozdílnost, které dávají vzniknout široké paletě řešení s následným přebíráním nejlepších postupů ostatními. Jenže právě „nebezpečí“, že někdo by to mohl dělat lépe, je trnem v oku eurokratům, kteří slaďují, unifikují, harmonizují a zvětšují prostor a rozšiřují sféry, jež chtějí ze svých center řídit. Takový systém ale nefunguje. Pak nezbývá, než maskovat skutečnost a přesvědčovat cílenou a promyšlenou propagandou své ovečky, že vše je v nejlepším pořádku a čeká nás zářná budoucnost.

Buďme ostražití.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.