Na obranu obrany buržoazních hodnot

0

Od roku 2015 jsme svědky nárůstu počtu petic a otevřených dopisů denuncujících profesory. Typickým scénářem je, že profesor něco řekne nebo napíše, proti čemu pak protestuje skupina studentů. Tito studenti požadují, aby byl profesor zcenzurován universitní administrativou, nebo aby se od něj distancovala jeho fakulta a jeho kolegové. Tato událost se pak šíří skrze sociální média a sekundární novinářské publikace s vlastní politickou agendou, které vytvářejí tlak na ostatní profesory, aby se veřejně postavili na tu či onu stranu sporu.

Nejznámějšími kauzami zatím byly případy Eriky a Nicholase Christakisových z Yale a Breta Weinsteina z Evergreen College. Měli jsme tu také případ Rebeccy Tuvelové z Rhodes College, ve kterém tlak nevzešel od studentů, ale spíše od ostatních profesorů. Ve všech těchto případech byli dotyční profesoři na politické levici a řekli něco, co většina ostatních profesorů neshledala nijak závadným. Nakolik to lze posoudit, tak většina profesorů mimo bezprostřední zónu konfliktu projevila obviněným profesorům svou podporu. Jejich obecný úsudek byl takový, že je nepatřičné, aby byli dotyční jakýmkoliv způsobem trestáni za to, co řekli nebo napsali, a že tyto denunciační kampaně v konečném důsledku vrhají špatné světlo na akademické instituce jako celek.

Na konci srpna 2017 se objevil případ, který může mít potenciálně jiný průběh, protože dotyčná profesorka je konzervativního přesvědčení a přednesla konzervativní názor týkající se vztahu chudoby a kultury. Tento argument vyšel v článku několik dní před událostmi v Charlottesville. Studenti Penn University požadovali, aby ji univerzita veřejně odsoudila a mnoho jejích kolegů tak učinilo.

Základní fakta případu jsou tato. Amy Waxová je profesorkou na právnické fakultě na University of Pennsylvania. Je také dlouhodobou členkou Heterodoxní akademie. Devátého srpna učinila to, co členové Heterodoxní akademie občas dělávají: kritizovala široce rozšířený názor. Vydala článek s názvem: Platíme cenu za rozbití buržoazní kultury. (Waxová měla spoluautora Larryho Alexandera, profesora na právnické fakultě University of San Diego, ale pro jednoduchost, a protože Waxová je v centru kontroverze, se zaměřím na ni.) Waxová zahájila svou esej seznamem upadajících společenských indikátorů (jako je epidemie užívání opioidů a pokles participace mužů v pracovní síle) a pak prohlásila něco, co konzervativci říkají od šedesátých let:

„Příčin těchto fenoménů je mnoho a jsou komplexní, ale dohromady by je bylo možné pojmenovat jako rozklad buržoazní kultury. … Ztráta buržoazních návyků vážným způsobem zpomalila pokrok ve znevýhodněných skupinách. Tento trend urychlil destruktivní důsledky rostoucího sociálního státu, který převzal odpovědnost za finanční podporu rodin a snížil tak potřebu dvou rodičů v domácnosti. Silná společenská pro-manželská norma by mohla otupit tento efekt. Místo toho jsme svědky rostoucího počtu domácností s jedním rodičem, v nichž jsou děti náchylnější podlehnout problémům ve škole, návykovým látkám, zločinu a chudobě.“

Pak následovala fráze, která vzbudila největší kontroverzi: „Ne všechny kultury jsou si rovny.“ Zde je v celém kontextu:

„Ne všechny kultury jsou si rovny. Nebo přesněji řečeno nejsou si rovny v tom, jak připravují lidi na život v soudobém hospodářském řádu. Kultura prérijních indiánů vychovávala nomádské lovce, ale není vhodná pro městské prostředí jednadvacátého století. Totéž platí pro asociální návyky převládající v domácnostech s jedním rodičem mezi bělošskými pracujícími třídami, rapovou kulturu černošských ghett nebo anti-asimilační přístupy, které se začaly objevovat mezi hispánskými imigranty. Tyto kulturní orientace nejenže jsou nekompatibilní s tím, co si žádá pokročilé tržní hospodářství a životaschopné demokratické uspořádání, ale jsou destruktivní i pro smysl pro solidaritu a reciprocitu v širší americké společnosti. Pokud se buržoazní kulturní návyky – kterých se vyšší střední třídy stále drží, ale nyní váhají s jejich propagací – nepodaří obnovit, tak se mnoho věcí pravděpodobně zhorší.“

Reakce na tuto názorovou esej přišla od 54 studentů a absolventů (většina z katedry antropologie) v podobě otevřeného dopisu Stanovisko k Amy Waxové a Charlottesville. V něm Amy Waxovou kritizují za:

„oslavování výdobytků bělošských kulturních praktik padesátých let, které, pokud je vezmeme v jejich sociokulturním kontextu, plynou z téže zhoubné logiky hetero-patriarchální, třídní, bělošské nadřazenosti, která dnes zamořuje naší zemi. Tyto kulturní hodnoty a logika vyrůstají z protičernošskosti a bělošsko hetero-patrialchální váženosti, tj. dvoj-hetero-rodičovská rodina, pojetí rozvodu jako hříchu a odsouzení všech skupin, které nejednají dostatečně bělošsky, tj. obzvláště černochů, Hispánců a imigrantů.“

Dopis také obsahuje výzvu k akci:

„Toto je okamžik, v němž by měli lidé z University of Pennsylvania, kteří se hlásí k boji proti systémové nerovnosti, promluvit jasnou řečí. Obzvláště se to týká kulturních antropologů a učenců, kteří by měli mít porozumění pro to, že takové řeči o kultuře mají škodlivý potenciál jako nástroj pro rasismus a sexismus… Vyzýváme k jasnému odsouzení rasismu a sexismu, ale nikoliv jako abstraktních konceptů „tam někde venku“ – v Charlottesville, v Americe, mezi chudými nevzdělanými bělochy – ale k odsouzení rasismu na University of Pennsylvania. Konkrétně musíme odsoudit ty členy učitelského sboru, kteří se zastávají bělošské nadřazenosti a normalizují ji ve veřejném diskurzu, jako by to byl jen další z možných názorů. Vyzýváme vedení University of Pennsylvania – jejího rektora Gutmanna a děkany fakult – stejně tak jako členy učitelského sboru, aby veřejně odsoudili článek Waxové jako rasistický a zahájili vyšetřování Waxové, která se dopustila obhajoby bělošské nadřazenosti.“

Této výzvy k odsouzení Waxové se chopilo 33 jejích kolegů – téměř polovina profesorů na právnické fakultě – kteří uveřejnili další otevřený dopis. V něm píší, že Waxová sice má právo vyjadřovat své názory, ale říkají:

„Odsuzujeme a distancujeme se od nedávných tvrzení naší kolegyně profesorky Amy Waxové, která se objevila v médiích. V článku zveřejněném na Philly.com Waxová a její spoluautor napsali, že „všechny kultury si nejsou rovny,“ tvrdili, že různé společenské problémy by mohly být „výrazně sníženy, pokud by akademie, média a Hollywood“ přestali „předstírat, jací jsou obránci utlačovaných“ a místo toho se pokusili „obnovit hegemonii buržoazní kultury. V rozhovoru pro Daily Pennsylvanian Waxová dále prohlásila, že ‚Všichni migranti míří do zemí s bílou evropskou většinou,‘ protože ‚Anglo-protestanské kulturní normy se ukázaly být nejlepší.‘ … Tato tvrzení Waxové kategoricky odmítáme.“

Taková jsou základní fakta.

Myslím, že pro akademickou komunitu by bylo prospěšné, aby se nad tímto případem zamyslela. V dozvucích událostí z Charlottesvile je pravděpodobné, že se na kampusech střetneme s vášněmi, které překonají i loňský rok, v němž se stalo násilí a ospravedlňování násilných akcí na kampusech běžnou věcí. Ještě více profesorů bude obviněno z obhajování „bělošské nadřazenosti“. Profesoři a administrativa budou čelit větším kampaním požadujícím, aby podepsali petice a otevřené dopisy odsuzující jejich kolegy. Je tedy důležité zamyslet se nad tímto případem a vyvodit z něj správná poučení. Kde a kdy je patřičné, aby profesoři kolektivní akcí odsoudili jiného z profesorů a zřekli se ho? Samozřejmě všichni máme možnost účastnit se akademické debaty. Kolegové Waxové mohli napsat své eseje a články, nebo kolektivní esej, v níž by diskutovali o jejích tvrzeních nebo poukazovali na chyby v její argumentaci. Kdy je ovšem profesionálně patřičné provést takové kolektivní a veřejné zavržení kolegy?

Jsem toho názoru, že takovéto kolektivní akce jsou patřičné mezi profesory jen tehdy, když některý z nich jasně a flagrantně poruší svoje profesní povinnosti. Tím mám na mysli věci jako fabrikace dat, plagiarismus nebo braní úplatků. Do tohoto seznamu by se dalo zařadit i uveřejnění nějakých rasistických invektiv, ale je to skutečně to, čeho se Waxová dopustila? Její esej se týká významu kultury pro vymaňování se z chudoby a studenti ve svém otevřeném dopise tvrdí, že taková „prohlášení o kultuře mají škodlivý potenciál jako nástroj sexismu a rasismu“. Je pravda, že tvrzení o hodnotách buržoazní kultury by rasisté mohli překroutit a zneužít k tvrzení, že některá rasa je inherentně nadřazená jiným. Dělá toto z debaty o kulturních vlivech tabu? Zastává Waxová bělošskou nadřazenost, když říká, že kultura má vliv na výsledky týkající se chudoby, že ne všechny kultury jsou stejně dobré při vymaňování se z chudoby, a že „buržoazní kulturní scénář“ amerických padesátých let se ukázal jako zvláště vhodný k tomuto účelu? Ne, a rozeberu proč.

Tím největším intelektuálním dobrodružstvím posledních deseti let pro mě byl projekt, kdy jsem moderoval nestranickou pracovní skupinu čtrnácti předních odborníků na chudobu. Pracovali jsme patnáct měsíců na analýze existující výzkumné literatury a dali dohromady řadu principů a návrhů, které by skutečně mohli mít pozitivní vliv na snížení chudoby a zvýšení ekonomické mobility. Naši zprávu, která vyšla v prosinci 2016, sponzorovala Brookings Institutiopn a American Enterprise Institute.

V debatách o chudobě ti experti, kteří se hlásili k levici, obecně zdůrazňovali strukturální příčiny, včetně systémového nebo strukturálního rasismu a hledali důkazy k těmto příčinám. Naproti tomu experti hlásící se k pravici obecně kladli důraz na význam osobní odpovědnosti, kultivaci hodnot a schopností a stabilní rodinné zázemí a snášeli důkazy, že tyto faktory hrají také velkou roli. Ve skutečnosti výzkum jednoho z našich členů Richarda Reevese ukázal, že pokud se dítě narodí sezdanému páru nacházejícímu se v dolním kvintilu rozdělení příjmů, má stejnou pravděpodobnost dostat se do nejvrchnějšího příjmového kvintilu jako zůstat v dolním. Není to úplně tak prosté; manželství samo o sobě nemusí znamenat dokonalou příjmovou mobilitu, ale jeho efekt proti chudobě je velmi velký.

Moderovat tuto skupinu bylo vzrušující zkušeností, protože po překonání počátečního pnutí byly nastoleny velmi produktivní vztahy, které umožnily, aby vhled každé strany byl podroben kritice a poté přispěl k výslednému přístupu. Diverzita počátečních náhledů nám umožnila pohlédnout na problém chudoby z různých úhlů a nabídnout pak daleko obsáhlejší možnosti řešení, než kdybychom všichni byli na jedné straně politického spektra.

Nakonec jsme nalezli téměř dokonalou shodu: někteří experti zleva váhali použít termín manželství (na místo dlouhodobého vzájemného soužití); někteří experti zprava váhali nad tím, jestli bylo rozšíření dostupné antikoncepce impulsem, který narušil kruh chudoby. Řekli jsme nakonec obojí a nalezli jsme formulace o důležitosti stabilního rodinného prostředí a „plánovaného zodpovědného rodičovství“. Věděli jsme, že státní intervence na podporu manželství bývají většinou neúspěšné, ale vzhledem k jeho velkému dopadu na osudy dětí jsme dospěli k tomu, že by velmi pomohlo změnit společenské normy v chudších komunitách. Zformulovali jsme to takto:

„Co lze v tomto ohledu udělat? Tvrdíme, že na manželství záleží, ale státní politiky na podporu uzavírání sňatků se v minulosti ukázaly jako nepříliš účinné. Podpora a posilování manželství není v první řadě tématem specifických politik, ale z velké části je otázkou kulturních návyků. Politici, učitelé a občanští aktivisté – ať už na politické pravici nebo levici – musí mít jasno v tom, jak těžké je vychovávat děti bez oddaného spolurodiče. Změnou kulturních návyků a informačními kampaněmi se podařilo omezit některé závažné problémy jako kouření a těhotenství mladistvých. Podle výzkumu odborníka na antikoncepci Adama Thomase měla mediální osvěta pozitivní dopad na množství nechtěných těhotenství. Navrhujeme tedy obdobnou kampaň zdůrazňující význam oddaného spolurodičovství a manželství. Kulturní normy jsou ovlivněny poselstvími, která lídři veřejného mínění vysílají. Významné kulturní normy se podařilo změnit již dříve, když lídři vyjádřili pevný a jasný názor v takových oblastech, jako byla občanská práva pro černochy a práva homosexuálů. Politici, církve, novináři, podnikatelé a učitelé by se měli spojit v poselství mladým lidem, že vychovávat děti spolu s druhým rodičem povede daleko pravděpodobněji k pozitivnímu výsledku než vychovávat děti jen jedním rodičem.“

Z dostupných důkazů a názorů odborníků tedy plyne, že Waxová měla pravdu v tvrzení, že „silná pro-manželská společenská norma“ by měla pozitivní efekt na chudobu a mohla by přispět ke zvrácení negativních trendů, které popisuje na začátku svého článku.

V naší zprávě jsme čerpali především z práce Belle Sawhillové, respektované odbornice na dětskou chudobu v Brookings Institution. Ona samotná před nedávnem vyjádřila podobný názor na důležitost kulturní změny a na důležitost pořízení dětí ve správný čas pro redukci chudoby:

„Džin je z láhve venku. To, co dnes potřebujeme, je etika zodpovědného rodičovství. Když dáme dohromady osvědčené společenské normy s účinnou formou antikoncepční kontroly, tak by se tuláci mohli usadit a zlepšit životní vyhlídky dětí… Lidé potřebují lepší vzdělání a lepší pracovní příležitosti, ale pokud si neporadíme s tím, co se děje s manželstvím a rodičovstvím, tak pokrok bude jen omezený. Za každé dítě, které je vyzdviženo z chudoby sociálním programem, jedno další do ní upadá následkem setrvalého rozbíjení americké rodiny. Pokud bychom se dokázali vrátit před rok 1970, kdy započal trend rozvodů a domácností s jedním rodičem, tak by míra dětské chudoby byla o 20 procent nižší, než je dnes… Potřebujeme více péče o děti a vyšší minimální mzdy, stejně jako lepší vzdělání pro ty, kteří zápasí se starostmi o své rodiny. Ale vláda samotná nedokáže vyřešit všechny problémy. Mladí lidé musí ke svým volbám přistoupit zodpovědněji. Stará společenská norma byla: ‚nemějte děti mimo manželství‘. Nová společenská norma by měla být: ‚nemějte děti, dokud nemáte stabilního partnera a nejste společně připraveni být rodiči‘. Tato norma je dnes zcela realistická právě proto, že nové formy antikoncepce umožňují plánovat rodinu daleko snáze.“

Manželství a normy, které podporují obdobné chování, jsou těmi nejsilnějšími protilátkami na americkou chudobu.

Všichni, včetně Sawhillové a Waxové, nakonec stavíme na práci sociologa (a později senátora) Daniela Patricka Moynihana a jeho slavné zprávě o stavu černošských rodin, která vznikla během jeho působení na ministerstvu práce ve vládě L. B. Johnsona. Moynihan také napsal soukromý report pro svého šéfa (ministra práce Willarda Witze), zdůrazňující absolutní nutnost transformace federální politiky tak, aby podporovala a neničila manželství a rodinnou stabilitu mezi Afroameričany. Moynihan psal, že úpadek rodin je „základní příčinou“ problémů, které se valí na černošskou Ameriku a předpověděl, že Afroameričané nedosáhnou rovnosti dokud tento problém nebude vyřešen.

Bohužel Moynihan byl označen za rasistu a jeho rady byly ignorovány. Byl společensky vyloučen i mnoha svými kolegy z Harvardu. Teprve o několik desetiletí později začali sociologové uznávat (potichu), že měl pravděpodobně pravdu. Dnes je za stejnou věc odsuzovaná Waxová – za tvrzení, že na manželství a kultuře skutečně záleží a že některé kulturní normy jsou pro úspěch v moderním světě důležitější než jiné. Věří snad kdokoliv vážně tomu, že všechny kultury jsou si rovny, ať už morálně, nebo jako normy a praktiky, které pravděpodobně povedou k úspěchu?

Waxová je provokativní. Viděl jsem ji mluvit a užívá si, když může zpochybňovat zažité názory. Až donedávna by takový zápal a neohroženost byly v akademickém světě pokládány za ctnosti. V dnešní atmosféře je mnoho lidí daleko ustrašenějších a snaží se vyhýbat tématům, která by mohly někoho rozrušit, a to i tehdy, když mohou do debaty přispět něčím pravdivým a relevantním. Waxová se nesklonila před těmito tlaky panujícími v akademickém světě a to vysvětluje některé z reakcí na její článek.

Co by měli kolegové Waxové dělat s její provokativní esejí? Mají studenti pravdu, že Waxová je obhájkyní bělošské nadřazenosti? Kdyby tomu tak bylo, tak by skupinové odsouzení mohlo být adekvátní reakcí. Obdobná obvinění jsou v internetových diskusích běžná, ale profesoři by neměli akceptovat takové divoké obviňování svojí kolegyně bez jasných důkazů. Pomluvy a volné asociace k tomu nestačí. Waxová vyslovila argument o souvislosti mezi kulturou a chudobou, který v určité podobě zastávají i přední experti v oboru a který se jeví být obecně pravdivý, ačkoliv se tím mohou někteří lidé cítit dotčeni. Tento případ je tedy skvělým způsobem, jak vyzkoušet odvahu a integritu dnešního akademického světa: jak by měli profesoři, děkani a rektoři reagovat na profesorku, která říká pravdivou věc, ale někteří lidé se jí cítí uraženi? Co by nám asi poradili Sokrates, Galileo nebo John Stuart Mill v takové situaci?

Věnoval jsem mnoho prostoru tomu, abych ukázal, že základní tvrzení Waxové je pravděpodobně správné, protože nutnost ochrany disentu je nejjasnější, když disent přináší do debaty důležitou a opomíjenou pravdu. Ale volba mezi odsouzením nebo neodsouzením by ve skutečnosti neměla záviset na tom, zda měla Waxová v tomto konkrétním případě pravdu. Měla by záviset na tom, zda svůj argument předkládá v dobré víře a užívá takových argumentačních metod, které jsou standardní součástí akademické diskuse. Její názorová esej neobsahuje žádné zdroje, ale z jejích akademických pracích o rodinném právu je zřejmé, že je obeznámena s relevantním výzkumem ve společenských vědách. Věří její kolegové tomu, že její esej představuje hrubé porušení profesní etiky na úrovni fabrikace dat nebo braní úplatku? Nebo si jen myslí, že se Waxová mýlí?

Výše jsem řekl, že je důležité, aby se akademická komunita zamyslela nad tímto případem. V příštích akademických letech mnozí z nás dozajista obdrží emailové výzvy od studentů a kolegů, abychom podepsali petice a otevřené dopisy, v nichž se budeme vzájemně odsuzovat. Radím vám všechny je smazat. Pro případy profesních selhání máme standardní byrokratické procedury a pokud si myslíte, že některý z kolegů profesorů řekl něco chybného, tak napište článek nebo blog, kde tuto chybu můžete rozebrat. Každý otevřený dopis odsuzující některého z kolegů, který podepíšete, nás posouvá ke světu, kde budou akademické rozpory řešené společenskou a politickou silou, nikoliv argumentací a přesvědčováním.

PS:

1) Tento článek je součástí mé větší snahy upozornit na stoupající roli vyhrožování a zastrašování, které narušují akademický život, protože zasahují jak do výzkumu, který děláme, tak do vzdělání, které poskytujeme. Jsem proti zastrašování, ať už pochází zleva nebo zprava, a ať už postihuje studenty nebo učitele.

2) Svoje názory na bílé supremacisty, neonacisty a prezidentovu zdrženlivost v jejich odsouzení jsem jasně vyslovil v tomto článku.

3) Podívejte se na rozhovor člena Heterodoxní akademie Glenna Louryho s Amy Waxovou o této kontroverzi na The Glenn Show, 28. srpna 2017.

4) Jonathan Klick, jeden z kolegů Waxové, který podepsal ten otevřený dopis proti ní, napsal přímou odpověď na některá tvrzení Waxové; publikovali jsme ji na blogu Heterodoxní akademie.

Tento článek od Jonathana Haidta (originál zde) je ilustrací problému politické korektnosti v US akademickém prostředí. Můžeme jen doufat, že se podobné praktiky vyčerpají a vyčpějí, než dorazí i do našich luhů a hájů. Co se týče kulturních buržoazních hodnot a jejich vlivu, tak s podobnou tezí přišla Deirdre McCloskeyová v knižní trilogii The Bourgeois Virtues. – pozn.překl.

Přeložil Vladimír Krupa.

Share.

O autorovi

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a profesor na New York University. Je autorem knihy Morálka lidské mysli a řady dalších.

Komentáře nejsou k dispozici.

Stránky běží v testovacím režimu. Prosím, omluvte případné problémy. Skrýt