Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Na růstu HDP nezáleží

0

Vicepremiér proekonomiku Jiří Havel prezentoval odhad růstu českéekonomiky za první čtvrtletí. Zda má jehooznámení politický podtext majícíukázat na úspěšnou vládní hospodářskoupolitiku, ponechám raději politickým komentátorůma věnovat se budu ekonomickým souvislostem. JiříHavel odhadl meziroční tempo růstu hrubého domácíhoproduktu na 8,2 procenta, což je nejvíce v novodobééře tržní ekonomiky v České republice.Rozhodně bych však toto číslo, ač může býtreálné, či dokonce vyšší, nepřeceňoval.

Vývoj hrubéhodomácího produktu se běžně ztotožňuje sekonomickým růstem. Ale tak to není.

Hrubý domácíprodukt zobrazuje úhrn výdajů v ekonomice (nikoli úhrnprodukce), zatímco ekonomický růst je o relacích,jinými slovy o struktuře produkce a poptávkyspotřebitelů. Vzpomeňme laureáta Nobelovy ceny za ekonomiiPaula Samuelsona a jeho učebnici ekonomie, kde na základěúdajů o vysokém růstu HDP velebí poválečnousovětskou ekonomiku. Sovětské hospodářstvípřitom ve skutečnosti kolabovalo. Jde o případ toho, kdyrůst HDP s ekonomickým růstem vůbec nesouvisel. Bez ohleduna tyto metodické obtíže má indikátor isvé „praktické“ problémy.

Když ekonomovémluví o ekonomickém růstu, mají na mysli růsttzv. reálného HDP. Protože nelze smysluplně sčítatfyzickou produkci (traktory s banány atd.), převedou sepeněžní výdaje na konstantní cenovou hladinu,aby se eliminovala změna cen. A to je zásadní fikce,protože expanzivní měnová politika může véstk tomu, že výdaje v ekonomice rostou, ale ceny ještě ne.

Růst se pak zdávyšší, než ve skutečnosti je. A česká měnovápolitika je navzdory posilující koruně expanzivní.Dalším problémem jsou vládní výdaje,které opticky růst HDP zvyšují. Deficitnístátní rozpočet však vede k vytěsňovacímuefektu, kdy zdroje na financování deficitu nemohoupoužít soukromé firmy k produktivním účelům.V tomto smyslu je fiskální politika brzdou ekonomickéhorůstu, což HDP nezaznamená. Obecně platí, že animěnová expanze České národní banky, anideficitní veřejné rozpočty reálnýhospodářský růst nevyvolají. V prvémpřípadě nové peníze reálnézdroje vytvořit prostě nemohou a deficitní veřejnérozpočty stojí na tom, že je nutné zdroje nejprve„sebrat“ soukromému sektoru.

Proč o tom mluvím.Pokud si vláda chce nárokovat zásluhu nahospodářském rozvoji země, nemůže tak činit nazákladě měnové či fiskální expanze,ale na základě snižování svého vlivu.Ne náhodou jsou nejúspěšnější světovéekonomiky těmi nejsvobodnějšími, kde vláda zasahujeco nejméně (Irsko, Hongkong, Singapur, ale třeba i USA).

V tomto kontextu se musímeptát, zda vláda vytvořila podmínky prodlouhodobý hospodářský růst. Určitýpokrok zaznamenala, daňová zátěž se snížila(podle Eurostatu ze 46,7 procenta v roce 2002 na 43,7 procenta loni).Pro ekonomiku je však obtížné se dlouhodobědynamicky rozvíjet, když je daňové břemeno nad 40procent. Zůstaly nám i další závažnéproblémy: náklady zaměstnavatelů na zaměstnance jsoupříliš vysoké, je nutné provést zásadnípenzijní reformu, reformy zdravotnictví i sociálníhosystému, ale i školství. Pro dlouhodobě udržitelnýrůst hospodářství je nutné snížitdaňové zatížení mnohem výrazněji.

Indikátor HDP mádnes v ekonomické vědě už jen pramalou podporu a používáse doslova „z nouze“. Vzhledem k tomu bychom čísla o jehovývoji měli brát spíše jako velmi hrubépřiblížení skutečného hospodářskéhovývoje. Sledovat musíme strukturu HDP, institucionálnípodmínky, míru expanze měnové a fiskálnípolitiky a dílčí státní intervence (jakoinvestiční pobídky), které HDP krátkodoběovlivňují. Až po jejich analýze je možnéříci, jaký je přibližný stav hospodářství.Ale jaký skutečně je, to ví nejlépe každýsám podle své životní úrovně.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply