Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Nevinný viník – liberalismus

0

Mnozí publicisté v poslední době nacházejí příčiny naší nynější hospodářské krize v uplatňování liberální hospodářské politiky našimi polistopadovými vládami. Rovněž probíhající liberalizační procesy ve světové ekonomice, jimiž jsou odstraňování obchodních bariér, rostoucí konkurence, krátkodobé transfery velkých finančních aktiv atd., považují za příčinu tzv. globální krize. Následně se odvozuje, že naše současná hospodářská krize, jakož i tzv. globální krize jsou projevy krize liberalismu.

Liberalismus je ideový proud, který klade důraz na vlastní odpovědnost a z ní vyplývající práva každého jednotlivce. Pokládá zásadu dobrovolnosti v lidském konání, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, nezastupitelnou roli smlouvy a právního systému, který umožní její vynucení v případě nedodržení některou ze smluvních stran. Klíčovou roli v liberálním pojetí hospodářství hraje samoregulující se trh, který prostřednictvím svobodného obchodu nejefektivněji alokuje vzácné zdroje, kterými společnost disponuje. Takový společenský systém samozřejmě nevyžaduje mohutnou vládu podporovanou nabubřelým státním aparátem k prosazování svých programů a cílů. Proto liberálové prosazují malou, ale efektivní vládu, která státní moci užívá jako šafránu, pouze v oblastech, kde se to zatím jeví nezbytné, jako jsou vnější obrana, vnitřní bezpečnost, základní lékařská péče, základní školství a málo dalších.

Kde se stala chyba

Projekt ekonomické transformace začal ztrácet jednoznačnou politickou podporu uvnitř vládní koalice. Díky tomu proces reforem ztratil svou dynamiku, která je podstatným faktorem pro naplnění reformních cílů, čili základním měřítkem úspěchu. Nebezpečí ztráty dynamiky výstižně vyjádřil bývalý novozélandský ministr financí a autor velkolepé hospodářské reformy Roger Douglas : „Střelba oponentů je podstatně méně přesná, jestliže se musí trefit do rychle se pohybujícího cíle“. Tak se režírování české reformy chopily zájmové (resortní) skupiny, které začaly ovlivňovat vývoj natolik, až se jim často podařilo změnit původní scénář. Tak se reforma ocitla v půli cesty. Konkrétně se jedná o privatizaci, cenovou liberalizaci, reformu daňového systému, školství, zdravotnictví, penzijní systém, atd. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se v těchto oblastech nic nestalo. Dokonce musíme připustit, že došlo k určité reflexi působení tržních sil v těchto oblastech lidské činnosti. Jak praxe ukázala, aplikace byla nedůsledná :

  • Částečná privatizace (nadále existující akciové společnosti s významným podílem státu či s tuhou regulací, což je téměř totéž) diskreditovaly proces privatizace (příklad Telecom, ČEZ, uhelné těžební společnosti, banky atd.). V našich podmínkách, tj. v podmínkách nízké efektivnosti vynutitelnosti zákona a morální nedostatečnosti ve vztahu k vlastnictví se smíšené vlastnictví ukázalo být rizikovým faktorem, diskreditujícím ideu a efektivnost soukromého vlastnictví. Důkazem pravdivosti výše zmíněného je nízká úroveň tzv. corporate gavernance , tj. podnikové správy či dělby moci uvnitř akciové společnosti.
  • Nedokončená cenová liberalizace (resp. proces cenových náprav po 40 letech rigidních cen) s bržděnou deregulací odvětví (telekomunikace, přenos a distribuce elektrické energie, plynu a tepla a jiných produktů, železniční doprava atd.) nevedly k očekávaným pozitivním efektům pro spotřebitele. Důvodem byla pomalá, postupná a kompromisní deregulace s asymetrickými dopady na jednotlivá odvětví ( resorty ) a tím i zájmové skupiny. Rychlá a všeobecná strukturální reforma dopadá na zájmové skupiny symetricky a ty ji pak lépe akceptují. Ztrátu vlastních výhod kompenzují získanými výhodami pocházejícími z deregulovaných odvětví. Reforma se neprovádí pro výrobce, ale pro spotřebitele a musí jim přinést prospěch měřený nižšími cenami a lepší kvalitou poskytovaných zboží a služeb.

Špatně fungující právní systém mnozí správně považují za hlavní příčinu našich současných hospodářských problémů. A viní z ní liberalismus, pletouc si jej s anarchií , k čemuž přispěl známý bonmot Tomáše Ježka o potřebě vítězství ekonomů v závodu s právníky. Opravdu liberalismus selhal, když klade důraz na spontánní řád, dobrovolnou smlouvu a dodržování pravidel? Neselhal, ale selhala jeho tehdejší oficiální vládní interpretace.

Liberální řád se skládá z řádu činů, které vznikají vždy spontánně, a řádu pravidel. V řádu pravidel a jejich vynucování je hlavní problém naší transformace. I tam jsme se spoléhali na jejich spontánní vznik či obnovení, ale nedočkali jsme se. Proč?

  1. Protože nežijeme v době protestantské etiky, v době vzniku a rozvoje kapitalismu, kdy lidé věřili v absolutno, v Boha a podle toho se chovali. Česká republika je dnes převážně ateistickou, sekularizovanou společností.
  2. Po komunismu jsme zdědili společnost morálně (např. vztah k vlastnictví) a ideově zdecimovanou.
  3. Charakteristickým rysem naší společnosti je masovost a naše činy jsou proto anonymní. Víra v neopakovatelnost vábí mnohé se chovat v rozporu s tržní morálkou.

Proto, souhlasíme s Ludwigem Misesem, že pravidla vznikají zdola, ale jsou zaváděny na základě účelové úvahy. Tato pravidla musí respektovat vlastnické vztahy a z nich odvozené chování ekonomických subjektů. Pokud však vlastnické vztahy nejsou jasně vymezeny a důsledně respektovány (náš případ) a neprosazují se zavedené vzory chování a jednání musí někdo ovlivnit spontánně se vyvíjející systém k určitému záměru a cíli. Cílem je kapitalismus a někdo je stát. V tranzitivní společnosti má stát nezastupitelnou úlohu při prosazování a vynucování pravidel, zákonů a tvorbě institucí.

Liberalismus sleduje dlouhodobé cíle

Liberálové kladou důraz na uspořádání společnosti v souladu se spontánním řádem založeným na respektování soukromého vlastnictví. Ten se nejlépe rozvíjí v podmínkách vynutitelných pravidel a zákonů. V takovém prostředí se rozšiřuje dobrovolná směna, vzkvétá svobodný obchod a naplňují se dobrovolně uzavřené smlouvy.

Naproti tomu kynesiánci a politikové jednající v souladu s jejich doktrínou ( naše sociální demokracie ) sledují krátkodobé cíle. John Maynard Keynes to vyjádřil nad míru jasně a zcela srozumitelně : „ V dlouhém období jsme všichni mrtvi.˛ Proto všichni keynesiánci preferují krátkodobé cíle, a proto doporučují vládám zasahovat hospodářského života, kdykoli je to podle nich zapotřebí.

Liberální systém si klade za úkol vytvářet vhodné podmínky pro investice do lidského kapitálu, rozvoje vědy, školství a zdravotnictví. Přijatá pravidla musí aktivizovat jednotlivce, neučinit z něj pasivní oběť státní podpory či bezkoncepčnosti, která v těchto oblastech u nás vládne. Problémy v uvedených oblastech lidské činnosti opět nezpůsobila „neviditelná ruka trhu“, která v perverzně regulovaných odvětvích neměla možnost projevit svá pozitiva, nýbrž zklamaly vládní koncepce. Na trh se ovšem snadno svádí neúspěchy státních úředníků, protože trh je neosobní a nedokáže se bránit. Naproti tomu vládní byrokracie, jíž dopřává prostor dnes velmi vlivná mediokracie, vědomě obelhává veřejnost.

Liberální východiska a řešení

Podstatou dlouhodobého řešení našich ekonomických problémů, z nichž mnohé způsobuje, jiné umocňuje nedokončená transformace, je změna volebního systému do poslanecké sněmovny. Ve prospěch většinového volebního systému hovoří následující argumenty:

  1. Rozsah a hloubka systémových změn v transformačním období vyžadují vyšší časově limitované zapojení vlády do ekonomického života společnosti než je potřeba ve standardních tržních hospodářstvích.
  2. Úspěch vládních zásahů závisí na jejich konzistenci, důslednosti a rychlosti, což vylučuje dnes tak časté hledání a přijímání kompromisů.
  3. Tento úkol může splnit pouze akceschopná vláda s nezvratnou časově jasně vymezenou parlamentní podporou.

Přechod od proporčního k většinovému systému není útokem proti demokracii, ale snahou najít nejefektivnější formu aplikace demokratické vlády v našem současném, tj. transformačním stavu. Toto řešení nelze považovat za časově neomezené a nelze proto vyloučit po určité době návrat k proporčnímu systému. Z tohoto hlediska představuje opoziční smlouva mezi sociální demokracií a ODS opět jen polovičaté řešení.

Po splnění této podmínky budou vytvořeny předpoklady pro rychlé dokončení transformace:

  • Dokončení privatizace (přičemž nelze vyloučit státní vlastnictví v některých segmentech)
  • Deregulace odvětví a cenová liberalizace (zahrnuje odstátnění, následné otevření odvětví konkurenci a odstranění cenové regulace a končí privatizací, přičemž v převážné většině odvětví není potřebná žádná regulace, neboť odvětví je kultivováno konkurencí)
  • Provedení daňové reformy (jejím základem musí být značné zjednodušení a hlavně snížení například jako na Novém Zélandě existující pouze dvě daňové sazby u fyzických osob podle výše příjmu a sazba pro právnické osoby je shodná s nižší sazbou fyzických osob; daně by měly být podstatně nižší než v zemích EU, jinak lze jen stěží dosáhnout jejich ekonomické výkonnosti a životní úrovně jejich občanů)
  • Zdokonalení a zjednodušení právního systému a vynutitelnost práva
  • Koncepce rozvoje vědy, školství a zdravotnictví postavené na vlastní zodpovědnosti jednotlivce a motivacích pro soukromé investice do lidského kapitálu

Vedlejším produktem takové transformace bude minimální, ale efektivní stát, který je garantem rostoucí svobody a odpovědnosti, v něm žijících občanů. Samozřejmě, že úspěch transformace závisí na vnějších podmínkách. Platí to zvláště pro malé otevřené ekonomiky, jejichž vliv na formování vnějšího prostředí nemůže překonat limity dané jejich ekonomickou silou. S rostoucí integrací ekonomiky však narůstají rizika plynoucí z rozhodování mezinárodních byrokratických struktur jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a mnohé instituce Evropské unie, před nimiž by měl stát chránit své občany. To je snad jediný případ extenze jeho aktivit.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply