Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Nobelova cena 2004: Proč mají vlády plnit sliby

0

Nobelovu cenu získali Finn Kydland a Edward Prescott

Z pondělního verdiktu Švédské královské akademie měli obzvláštní radost vedoucí funkcionáři University of California v Santa Barbaře. Důvod byl prostý: jeden z oceněných, Finn Kydland, je od 1. července jejich zaměstnanec. Významní vědci jsou přetahováni podobně jako sportovní hvězdy: kalifornské univerzitě dal peníze na Kydlanda šéf počítačové firmy Oracle a tamní akademici doufají, že Nobelova cena mecenáše ještě povzbudí.
Ocenění jde rozhodně do dobrých rukou. Američan Edward C. Prescott (63) a jeho dlouholetý norský spolupracovník Finn E. Kydland (60) se stali laureáty kvůli „zpracování problematiky časové nekonzistence při provádění hospodářské politiky“ a kvůli teorii reálných hospodářských cyklů. První z důvodů se dá říci i jednodušeji: Prescott a Kydland mají Nobelovu cenu za přesvědčivý výklad, proč mají vlády plnit sliby.

Stejně vám nevěříme

Co se myslí „časovou nekonzistencí“? Například vláda může tvrdit, že v případě povodní nebude poskytovat zatopeným žádnou pomoc. Pak zátopové oblasti buď nebudou osídleny, nebo ti, kdo je užívají, ponesou plné riziko. Pokud ovšem lidé vládě nevěří a naopak spoléhají, že bez ohledu na předchozí prohlášení stejně v případě povodní státní pomoc získají, budou o to více riskovat a zátopovou oblast využívat. Když skutečně přijdou záplavy, budou ztráty o to větší (a pokud vláda své prohlášení nedodrží, ponesou ztráty daňoví poplatníci). Přitom tyto ztráty budou mnohem vyšší, než kdyby občané prohlášení vlády věřili.
Tento jednoduchý postřeh znamenal pro analýzu hospodářských politik malou revoluci, od původních mechanických modelů se přešlo k složitějším úvahám na principu teorie her, kdy celkový výsledek záleží na vzájemných vztazích mezi účastníky. Prescott s Kydlandem podrobněji analyzovali zejména zdanění a měnovou politiku a ukázali, že pokud je vláda nevěrohodná a nemůže tím pádem zaručit, že v budoucnu nezmění daňové zatížení, pak lidé o to méně spoří a investují (bojí se totiž zdanění kapitálu) a vláda nakonec daně skutečně zvýší. Opět: výsledkem je menší užitek lidí než v případě, kdy je slib vlády důvěryhodný. V oblasti měnové politiky dospěli Prescott a Kydland k  závěru, že období vysoké inflace a nulového hospodářského růstu, jaké postihlo vyspělé země v 70. letech, může být také prostým důsledkem nedostatečné důvěryhodnosti vlády v oblasti monetární politiky. Proto oba ekonomové doporučili, aby vlády sledovaly dlouhodobě stabilní pravidla, neprováděly náhlé změny a vytvářely důvěryhodné instituce – v případě měnové politiky šlo o nezávislé centrální banky.

Za vším hledej šok

Vedle praktických doporučení pro hospodářskou politiku se Kydland s Presocotem proslavili vytvořením nové teorie hospodářských cyklů. V 50. a 70. letech ovládaly makroekonomii tzv. keynesiánské modely, které výkyvy v hospodářské aktivitě vysvětlovaly vzájemným pohybem veličin jako spotřeba, investice apod. Teorie měly ovšem jednu zásadní vadu – nijak nevycházely z chování skutečných lidí a firem (jak by řekl ekonom, „neměly mikroekonomický základ“). Ve stabilních 50. a 60. letech přesto modely celkem bez problémů postačovaly k předpovídání dalšího vývoje ekonomiky. Jakmile však přišly ekonomické šoky 70. let, především prudké zdražení ropy, keynesiánské modely se rozsypaly. Zejména neuměly vysvětlit tehdejší „stagflaci“, tedy jak může být v ekonomice současně vysoká inflace i vysoká nezaměstnanost.
Právě tady je další praktický přínos Prescotta a Kydlanda. Počátkem 80. let vytvořili teorii hospodářského cyklu, která vycházela z chování firem a lidí. Ve svých modelech počítali i s náhodnými změnami rozvoje, tzv. technologické šoky (ty mohou být pro ekonomiku pozitivní – například vynález kontaktních čoček či třeba nový způsob těžby ropy – i negativní, například prudký pokles počtu vynálezů v daném roce). Náhodné šoky tak mohou vyvolat sérii poměrně složitých změn ve spotřebě, investicích, zaměstnanosti apod. a přispívají ke střídání konjunktury a recese. Na rozdíl od keynesiánů dokázali Kydland a Prescott přesvědčivě vysvětlit až 70 % všech výchylek poválečné americké ekonomiky. Napohled to vypadá jako akademická nuance dvou teoretiků, modely tohoto typu však dnes využívají v podstatě všechny instituce zabývající se analýzou makroekonomického vývoje.

Nechte to být

Letošní Nobelova cena je tedy pěknou ukázkou praktického dopadu ekonomických teorií. Například Prescottovo a Kydlandovo doporučení ohledně potřeby nezávislých centrálních bank, jež by měnové politice dodaly důvěryhodnost tím, že nejsou vystaveny politickým tlakům a volebním cyklům, se z akademického výkřiku koncem 70. let postupně stalo celosvětovým standardem, ačkoliv se to mnohým politikům dodnes nelíbí. Stejně tak se možná leckterým politikům nelíbí, že práce oceněných ekonomů přispěly k odklonu od tzv. stabilizačních politik (ty vycházely z názoru, že zdrojem recesí je pouze nedostatečná celková poptávka a úkolem vlády je doplňovat ji zejména masivními státními výdaji). Naopak teorie reálných hospodářských cyklů a postřehy o časové nekonzistenci hospodářské politiky ukazují vládám jinou cestu – nezasahujte nesystematicky do ekonomiky, neměňte často pravidla a nechte ve stabilním prostředí ekonomiku růst. Střídání konjunktury a recese se stejně nelze úplně vyhnout.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.